Hellforces - cesta do pekla

Hlavní hrdina hry vyšetřuje záhadné zmizení svého přítele, nachybí ani sekta satanistů. Hellforces je přímočará, jednoduchá a krvavá řežba ruského týmu Orion, která vás možná na chvíli chytne; více už v recenzi.

Rusko bylo dlouhou dobu pro herní scénu hlavně zásobárnou crackerů a jiných kriminálních živlů (pokud tedy vynecháme hru her - Tetris). Poslední dobou však začíná kapitalismus vzkvétat i v těchto končinách a leckterý ruský programátor zjistil, že by své schopnosti mohl využít místo k lámání kódů spíše k jejich tvoření. Z východu se k nám tak začaly dostávat různé více či méně zdařilé výplody nově vzniklých vývojářských týmů. Jednou z těchto her jsou i Hellforces - titul stvořený týmem Orion a distribuovaný firmou Buka Entertainment. Pro Orion jsou Hellforces prvotinou a bohužel musím říci, že je to na hře poznat.

Příběh je základ hry a díky silnému příběhu dokážeme odpustit spousty jiných chyb. Hellforces však žádnou velkou originalitou nesrší, právě naopak. Budete muset strávit jedno klišé za druhým, invence scénáristy si asi při práci na hře zrovna dala dovolenou, nebo si celou story jednoduše vymysleli programátoři sami. To je celkem možné, protože Hellforces jsou zřejmě nízkorozpočtovým (máme pro to pěkný výraz - budgetovým) titulem. K této domněnce mě přivedla cenovka s částkou 299 kč, kterou jsem na krabici objevil. To je na novou hru opravdu málo, takže to znamená, že se šetřilo kde se dalo. No zpět k příběhu. Jistý fyzik se pokouší získávat energii z lidských duší tak, že je oddělí od jejich hmotné tělesné schránky. Vedlejším produktem tohoto procesu jsou tedy prázdná, bezduchá těla. Jednoho z nich se zmocní pekelný démon Baphomet, založí si na Zemi satanistickou sektu a začne připravovat otevření brány, kterou by se z podsvětí dostal na povrch sám Lucifer. Náš hlavní hrdina, Stephen Geist (mimochodem bývalý člen speciální jednotky, ale to asi nikoho nepřekvapuje), není ani satanista, ani zombie, ale obyčejný barman, který je do příběhu vtažen díky svojí ex-přítelkyni. Ta se totiž nechá zlákat onou tajemnou sektou a stane se její členkou. Vaše cesta začíná ve chvíli, kdy se jí s trubkou v ruce vydáte hledat.

Náš hlavní hrdina, Stephen Geist (mimochodem bývalý člen speciální jednotky, ale to asi nikoho nepřekvapuje), není ani satanista, ani zombie, ale obyčejný barman, který je do příběhu vtažen díky svojí ex-přítelkyni.

Po pár umlácených zombiích vám bude jasné, co od hry očekávat. Na krabici stojí "Skvělá hororová 3d akce", z těchto charakteristik však sedí jen slova "3d" a "akce", přídavná jména skvělá a hororová zřejmě mířila na jinou hru a na obal Hellforces se dostala jen omylem v tiskárně. Hra není úplně příšerná, ale svou celkovou úrovní patří tak o 3-4 roky zpět. Zážitek z hraní nejlépe vystihne obrat "prachsprostá střílečka", nic jiného než střílení, případně mlácení, vám hra nenabídne. Nesmíme ještě zapomenout na házení granátem, ale to je už opravdu všechno. Atmosféra v podstatě chybí, autoři zjevně nepochopili, že horda zombií sama o sobě horor nedělá. Při bezduchém, masovém vraždění vám navíc hraje laciný rock, který jakékoliv pokusy o vaše vystrašení definitivně ubíjí a spíše posiluje pocit, že hrajete nějakou automatovou arkádu.

Dojmu ze hry nepřidá ani neuvěřitelně nízká umělá inteligence. Od zombií ani žádnou nečekáme, ve hře ale potkáte i spoustu jiných charakterů, jakými jsou policisté, vojáci a nejrůznější potvory a démoni. Protivníci většinou stojí na předem určených místech, z kterých se nehnou, dokud se nedostanete do kontaktní vzdálenosti. Díky tomu si můžete na otevřených prostranstvích čistit cestu na dálku, aniž by vás někdo ohrozil. Horší to je v uzavřených prostorách, kde nepřátelé často číhají skryti za rohem nebo za sloupy. V takovém případě se zranění většinou nevyhnete, protože jejich střelba je velice pohotová a přesná. Horší je to s pohybem - za celou dobu hraní se mi nestalo, že by některý z oponentů při boji cíleně vyhledal kryt. Občas se sice stane, že se mezi vás dostane nějaká bedna, nebo jiná překážka, to je ale jen náhoda. Taková náhoda navíc dokáže umělou inteligenci pěkně vykolejit, často se mi totiž stalo, že se na mě voják pokoušel hodit granát skrz předmět, za kterým stál. To samozřejmě vedlo k poměrně efektní sebevraždě, protože granát skončil pod nohama útočníka. Nepřátelé mají ještě jednu nepříjemnou vlastnost a sice že se občas respawnují na místech, která jste již vyčistili. Ne že by byl nějaký problém zastřelit je znovu, ale tohle prostě do solidních her nepatří.

Design levelů je jednou ze silnějších stránek Hellforces. Ne že byste někde zůstali ohromeně zírat na architekturu virtuálních měst, nijak znechuceni ale nebudete a v porovnání s ostatními aspekty hry je design celkem podařený. Okolí se poměrně často mění, neupadá do stereotypu a podporuje tak plynulost hraní, které vám díky tomu jde hezky od ruky. Během svého putování navštívíte několik různých prostředí na zemi, uvidíte i očistec a pak samotné peklo. Při svém postupu narazíte na poměrně hodně scén, nahraných v enginu hry, které se vám snaží vysvětlit kde to vlastně zrovna jste. Mezi misemi můžete občas sledovat vaší postavu během rozhovoru, nebo spíše výslechu agentem Interpolu, kde hrdina vypráví o svém putování a retrospektivně tak doplňuje celý příběh. Na několika místech jsem se dočetl o spoustě sarkastického humoru, který mají Hellforces obsahovat, já jsem na něj však bohužel nenarazil. Možná, že jde o další tiskovou chybu a já jsem hrál jinou hru, než kterou měl autor na mysli, nebo prostě nemám smysl pro humor. Občas sice narazíte na nějaký dobrý vtípek v podobě plakátu na stěně a podobně, ale suché hlášky hlavního hrdiny mi příliš zábavné nepřišly.

Taková náhoda navíc dokáže umělou inteligenci pěkně vykolejit, často se mi totiž stalo, že se na mě voják pokoušel hodit granát skrz předmět, za kterým stál.

Engine je na tom podobně jako design, čili vzhledem k celkové úrovni hry je celkem obstojný, ale je to spíše takový jednooký král mezi slepými. Celý je prý napsán jedním člověkem, což je sice obdivuhodný výkon, ale zároveň další ukázka šetření na nesprávném místě, protože přišlo na úkor kvality. Informace o úžasných grafických orgiích se tak ukázaly být dalším planým slibem, engine je na dnešní dobu průměrný. Proto taky překvapí uváděné minimální požadavky, které jsou 2GHz procesor a 64MB grafika, tyto hodnoty jsou ale podle mě přestřelené, protože na mém jen o málo lepším stroji hra běhá krásně plynule. Grafickému zobrazení hodně škodí odfláknuté modely, hlavně zbraně jsou vymodelovány příliš jednoduše, skoro bych se nebál říci primitivně. Postavy jsou na tom lépe, ale stále žádná sláva. Fyzika se chlubí realistickým ragdoll systémem, který pracuje celkem spolehlivě, avšak chybky se najdou, stačí se podívat na některá mrtvá těla a jejich krkolomné pozice. Další muškou je klasické prostrčení zbraně skrz pevné překážky (ruka se zanoří do zdi), což u mě sice vyvolalo nostalgii po peckách mého dětsví, v nové hře to ale vidím jen velmi nerad. Engine podporuje Direct-X 9, na obrazovce si toho ale ani příliš nevšimnete. Možná by bylo lepší vynechat volumetrickou mlhu a podobné vychytávky a snížit tak nároky na systém. Hra by si tak možná našla cestu na disky starších strojů, jejichž majitelé nemají šanci rozběhnout aktuální, na výkon velmi náročné akční tituly a přesto by si rádi zahráli něco nového.

Klady a zápory

cena (299 Kč)
dobré na odreagování

bez vyšších ambicí
přímočaré, bez atmosféry
zastaralé zpracování, chyby v engine

Závěr: Hellforces tedy asi díru do světa neudělají, je to průměrná střílečka s jednoduchou zápletkou, která svou grafikou, umělou inteligencí a dalšími charakteristikami nepřeskočí přes laťku nastavenou jejími předchůdci. Na druhou stranu uznejme, že hra si zřejmě takovéto ambice ani nedělá, útočit bude hlavně svojí nízkou cenou. Navíc na její jednoduchosti a přímočarosti přece jenom něco je, hordy nepřátel a potoky krve jsou celkem dobrým odreagováním po náročném dni, víc než relaxační pařbu však od Hellforces nečekejte.