Harry Potter and the Half-Blood Prince – solidní polokrevník

Hry k aktuálním filmům bývají nezřídka pěkný odpad, ale potterovská série si udržuje úroveň. V tom budou nějaké čáry.

Harry Potter and the Half-Blood Prince

Najdou se lidé, kteří tvrdí, že Jindra Hrnčíř, alias Harry Potter, je jenom literární, potažmo filmová postava, Bradavice jsou fiktivní místo, čarování nefunguje a tak dále. A tomu, že pouhý čarodějnický učeň prokazatelně proměnil chudou učitelku v jednu z nejbohatších žen světa, říkají: náhoda a davová psychóza. No prostě mudlové. To v Electronic Arts jsou sice taky mudlové, ale na peníze věří, takže Jindru berou hodně vážně, až tak, že se i snaží, aby se videohry o něm daly hrát.

Herní série si skutečně drží solidní hratelnost, což slouží tvůrcům ke cti, ať už kopou za jakýkoli tým. Fakt, že třeba zrovna „Princ dvojí krve“ vtrhl na filmová plátna a do regálů herních obchodů prakticky současně, totiž rozhodně není něčím, co by vývoj hry příliš usnadňovalo. A i když člověk ví, že to ani v minulosti nedopadlo špatně, přesto bere hru do ruky s jistou nedůvěrou. Stačí ale pár minut a tají ledy.

Příběh sleduje předlohu spíš letem světem.

První, co příjemně překvapí, je grafika. Když si odmyslíme prkotiny typu dlouhých vlasů, které tvůrcům opravdu moc nejdou, je zbytek převážně kvalitní pokoukání. A nejde jen o ostrost textur, ale i o pozoruhodnější věci, jako třeba zajímavé, snové světlo, ať se děj odehrává odpoledne, večer, v noci, ať je pěkně, nebo ať sněží. Atmosféra věcí „ne úplně z tohoto světa“ je téměř všudypřítomná a výsledku náramně sluší.

Naprostou samozřejmostí je podoba postav, jež jsou i v mnoha případech namluveny původními herci. Ovšem fanoušci – a fanynky – Dannyho Radcliffa ovšem přijdou zkrátka, poněvadž Harryho, stejně jako v předchozím videoherním „Fénixově řádu“, nemluví on, nýbrž Adam Sopp. Na druhou stranu předpokládám, že nejsem sám, koho by daleko víc mrzelo, kdyby chyběl třeba Rupert Grint v roli Rona Weasleyho. A ten nechybí, takže pohoda.

Hned po úvodním krátkém letu na koštěti a nějakém tom zakvedlání hůlkou, abyste si vyzkoušeli dvě z nejčastějších herních činností, se jde rovnou do Bradavic, a to samozřejmě stylově v noci a ještě aktuálně stylověji s holkou po boku, takže si užijete romantických světélek a možná i nějaké té vzpomínky na vlastní noční zážitky.

Světélka, kromě té romantiky, disponují často i další, nevtíravou aurou, jež signalizuje, že z nich, jakož i z dalších objektů, můžete něco užitečného vyrazit. Tím něčím se myslí barevné mini-erby, dobré akorát k tomu, že za ně získáte velký erb a za velké erby jsou bonusy.

Zmíněné velké erby, Hogwarts Crests, nacházíte v hojném množství i hotové po celých Bradavicích. Celkem jich lze nasbírat 150 a pro ty, kdo rádi prolézají kouty, jde o prima zábavu. I z toho důvodu, že ne každý je snadno přístupný a pro získání řady z nich potřebujete využít správného kouzla. Není-li dosud k dispozici, nezbývá než počkat, až bude.

Sbírání erbů ale není jedinou možností, jak se setkat s malým hlavolamem. I jiný předmět občas potřebujete nejdřív rozlámat, abyste ho dostali skrz mříže, a pak zase složit dohromady. A když nevíte, co se po vás chce, stačí tlačítkem tlačítka Select přivolat Skoro bezhlavého Nicka a ten ochotně napoví. Stejně tak vás tento duch osobně dovede tam, kam máte zrovna jít, a my lenoši si brzy zvykli volat ho i tehdy, když se nám nechtělo ztrácet ani pár vteřin hledáním východu z místnosti, případně naháněním spolužáka, který zahnul někam za roh.

Stmívající se historie souboje dobra a zla v bradavické škole má v herním provedení skvělý tah.

Z toho plyne naprostá uživatelská přívětivost kousku, který je zjevně koncipován tak, aby si ho mohly zahrát i menší děti. Vyskytne-li se náhodou zákys, pravděpodobně při nalezení řešení zčervenáte hanbou.

Jako když jsme se čtvrt hodiny snažili zasunout skrz mříže páku do mechanismu nejrůznějšími kouzly, než nás napadlo použít prosté akční tlačítko. Čaruje se pravým analogem a kouzel postupně přibývá, ale když si náhodou na nějaké nemůžete vzpomenout, stačí zapauzovat hru a perfektně přehledným seznamem si osvěžit paměť.

Snad se z dosud napsaného zdá, že hra nemá dospělejšímu hráči co nabídnout. Naštěstí to není pravda. Například souboje, k nimž jste vyzývání nejrůznějšími rivaly, postupně přitvrzují, a i když rozhodně nejde o hardcore řežby, na křeč v palci bohatě stačí. Souboje čarovnými hůlkami jsou též jednou ze tří hlavních činností hry. Druhou je famfrpál, jemuž věnujeme infobox, a třetí příprava čarodějných lektvarů.

Míchání lektvarů patří k nejzdařilejším částem hry. K dispozici je úctyhodné množství přísad, od ovoce a tekutin v tajemných lahvičkách až třeba k pijavicím, a vaším úkolem je postupovat dle návodu, jenž se posouvá na pravé straně obrazovky.

Nejde jen o prosté vhození přísady do kotlíku, je třeba dmychat do ohně, míchat směs, třepat lahvičkami, rozhánět kouř a podobně. Výroba různých lektvarů je součástí mnoha her, ale tak pohlednou a současně skvěle hratelnou verzi jsme ještě neviděli. Ani časté opakování této činnosti nás neomrzelo. Snad jen délka receptů může časem někomu připadat lehce přehnaná.

Netrvá dlouho a hráči dojde, že celá hra rotuje v kruhu výše zmíněných činností: famfrpál, souboj, lektvar, souboj, lektvar, famfrpál a tak dále. Kupodivu to na zahánění nudy a pocitu jednotvárnosti celkem stačí. Tvůrci se s tím navíc nespokojili a přihodili ještě další úkoly, vymykající se ze základního rámce – od spouštění ohňostrojů hůlkou až po chytání poletujících knih do brašny, pro změnu hůlkou. A hlavně: je tu přece ještě příběh.

Zfamfrněný famfrpál

Nejnovější herní podoba famfrpálu rezignovala na veškeré zbylé předstírání sportovního zápasu a udělala z hráče prostého lovce zlatonky. Ale zatraceně okatěji, než je zdrávo.

V honbě za zlatonkou mají pomáhat jakési obručovité hvězdy, jejichž průletem zrychlíte. Ve skutečnosti jde o pouhou variantu prastarého Out Runu a hvězdy nejsou ani tak powerupy, jako spíš checkpointy svého druhu. Když budete řádně prolétat většinu hvězd, zjistíte, že je předem dána vaše dráha tak, abyste obkroužili pár kol a pak zlatonku efektně chytili. Když nestíháte včas prolétat checkpointy, ty začnou rudnout a posléze odtikávat časový limit.

Soupeři jsou pouhými nevěrohodnými kulisami osamělé akce. Můžete do nich vrazit, ale vás ani oni svou rychlostí, ani jejich nárazy neohrozí – stačí držet směr a ti, které vidíte před sebou, jsou najednou fuč a vy třímáte zlatonku.

Ještě bizarnější variantou jsou pak závody v "Leteckém klubu" – ano, to by byl příhodnější název i pro zdejší famfrpál – jež kupodivu pravděpodobně registrují reálný čas, nastavený v konzoli. Ve dne na dráhu pěkně svítí sluníčko, zato v noci létáte bezmála ve tmě a před nepochopitelně plnými tribunami vrážíte do překážek, jež skoro nejsou vidět. Vítězná metoda je ovšem stále tatáž.

Ten sleduje literární a filmovou předlohu spíš letem světem, ale základní smysl dává i těm, kdo knihu nečetli a film neviděli. Asi však netřeba připomínat, že si patřičnými znalostmi díla vybavený hráč užije daleko lépe, než jedinec potterovskou ságou nedotčený. I když ten bude zase více překvapován.

Stmívající se historie souboje dobra a zla v bradavické škole má v herním provedení skvělý tah a hráč se vysloveně těší, co bude dál. Což se ovšem dozví, až přemůže zase nějakého studenta, který se na něj celkem nesmyslně vrhne, případně až umíchá další lektvar a na koštěti chytí další zlatonku.

Ano, hra je v zásadě naprosto lineární. Na druhou stranu, ač máte vždy nějaký úkol, posunující příběh, klidně se místo jeho plnění můžete jen tak brouzdat Bradavicemi, sbírat erby, nebo pilovat své schopnosti v příslušných klubech, od soubojových po létací. Kluby jsou mimochodem přístupné i z hlavního menu a světe, div se: ač ty mají tutéž náplň, výsledky z nich se nepromítají do výsledků v klubech přímo ve hře – a naopak.

Co se týče multiplayeru, k dispozici je jen možnost střihnout si duel offline s kolegou u druhého ovladače – hraje se na nerozdělené obrazovce, se střídáním stran.

„Prince dvojí krve“ lze nakonec chápat nejen jako hru o Harry Potterovi, ale též jako hru o internátní škole anglosaského typu, tedy s tou drobnou, leč vítanou a patřičně využitou výjimkou společné výuky obou pohlaví. Brilantně ztvárněný bradavický areál vám brzy přejde do krve a život na škole si budete užívat.

Ale bohužel, v oboru „školních“ her existuje mocná konkurence. Neboť při vší úctě k čarodějům, Akademie Bullworth je docela jiné kafe – promiň, Harry. Mistrovské dílko jménem Bully je však zaměřeno na odlišnou skupinu hráčů než potterovský opus a naopak fakt, že aktuální Bradavice dokáží zaujmout i fanoušky produkce Rockstaru, znamená, že Harry u zkoušky opět obstál. A postupuje do dalšího ročníku.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.