RECENZE: Graven je poctivá fantasy řežba jako z devadesátek

Povedená akční hra Graven se přiznaně inspiruje klasikami jako Heretic nebo Hexen, bohužel nejen v tom dobrém. Retro zpracování sice vypadá skvěle, některé herní mechaniky ovšem už do dnešní doby jednoduše nepatří.

Vydavatelství 3D Realms se daří zaštiťovat zajímavé projekty s neoddiskutovatelným retro nádechem a hororová „střílečka“ Graven. Po třech letech od oznámení konečně opustila předběžný přístup a chce být další kultovní retro peckou, na kterou budete dlouho vzpomínat. Podařilo se jí přiblížit se aktuálnímu královi žánru, kterým je podle nás fenomenální Cultic (naše recenze)?

Padlý kněz hledá vykoupení

Úvod je pořádně atmosferický. Jste pocestný na prosté bárce, kolem vás jen bažina. Vzduch je zatuchlý, prosycený hnilobou a trouchnivějící vegetací. Vaším jediným společníkem je tajemný stařec, který s lehkostí koriguje směr loďky. Jeho vzhled je prostý, přesto znepokojivý, jako by snad byl samotný Charón a toto řeka Styx. Dalo by se říci, že pohled na okolní scenérii je goticky romantický, ale pak si všimnete těl, tiše a hrozivě plovoucích na hladině. Loďka dorazila do cíle, stařec se rozloučí a vás vítá prokleté město Cruxfirth.

I tři roky po vyzkoušení předběžného přístupu na mě úvod znovu zanechal velký dojem. Cruxfirth je město,které se potýká s epidemií, vzestupem nebezpečného kultu a navrátilci z hrobu, kteří odmítají přijmout skutečnost, že zemřeli na mor. Znovu se prochází po světě a nutí zbytek přeživších zabednit se v jediné dosud chráněné části města a čekat na zázrak. Tím jste samozřejmě vy, padlý, na smrt odsouzený kněz, který se při pokusu o záchranu své dcery dopustil kacířství. Teď se vám ovšem vaše církvi nelibé okultní praktiky budou setsakramentsky hodit. Vyzbrojeni magií i konvenčními zbraněmi se rozhodnete městu pomoci a probojovat se do knihovny, jež možná ukrývá informace o osudu vašeho jediného potomka.

Graven toho má mnoho společného s nedávným remakem System Shocku (naše recenze), zábavná hra, která se ovšem až příliš nechává unést dobou dávno minulou. Herní design jakoby vypadl z devadesátek. Hráči už od předběžného přístupu titulují Graven jako prokletý a nepřestali ani po jeho vydání. Proč tomu tak je, ale poznáte třeba až po 15 hodinách hraní. Jisté náznaky však lze pozorovat už na samém začátku prvního aktu. Graven se drží filosofie vývojářů z minulého tisíciletí: čím víc hráč trpí, tím víc se podle nich musí bavit. Rozhodnutí autorů vypustit nakonec z finální verze mapu je jedno z těch ještě mírných a atmosféře to v důsledku spíš pomohlo. Jenže to také znamená neustálé bloudění. Questy, ať už hlavní nebo vedlejší, vám dají jen vágní popis, kam máte jít a co dělat. A právě tam začíná prokletí Graven.

Už první úkol se neobejde bez hledání. Máte jít do stok pod městem a odstranit blokádu z těl. Hra vám ovšem neřekne, kde vchod do stok je. Půl hodiny zkoušíte každé dveře v lokaci, až konečně narazíte na správné. Jenže dostat se na místo je jeden problém, zjistit, co se po vás v úkolu chce, další. Hra vás nevede za ruku, a to je jedině dobře, ale některé věci už patří do propadliště herního designu. Jobovka od vývojářů mě čekala při prostém průzkumu světa. Následoval jsem nejasné poznámky v deníku a snažil se splnit vedlejší úkol. Při hledání cesty mě kroky zavedly k jasné boss aréně. Než jsem se však stihl otočit, autoři mě do ní doslova kopli.Pobavila mě zákeřnost tvůrců, ale já tím přišel o možnost dokončit ostatní questy v kapitole. Hra má navíc jen jeden ukládací slot, takže postup do druhého aktu byl nevyhnutelný.

Za úkoly dostáváte tučné odměny, nové vybavení nebo i vylepšení kouzel. Do druhého aktu jsem tak šel značně nepřipraven a s trpkým pocitem, o kolik obsahu jsem přišel. Možnost vracet se do dokončených světů se ovšem odemkne až po dokončení hry. Což vám mimochodem hra neřekne a přijdete na to jen pokud si všimnete nového teleportačního totemu ve městě. Možnost cestovat do ostatních lokací by dávala smysl v průběhu hry, ne jako endgame obsah, kdy už žádné přilepšení nepotřebujete.

Nejlepším příkladem šílenství herního designera Graven je ovšem jeden z prvních vedlejších úkolů. Je na první pohled prostý, máte donést hospodskému speciální pivo, dokončit ho je ovšem takřka nemožné. Jde o sud, který je jen trochu odlišný od ostatních. Poznáte ho nejlépe tak, že na rozdíl od všeho ostatního v místnosti nejde rozsekat na třísky. Hospodský ale potřebuje sudy dva. První je kousek od hospody, ten druhý asi sedm minut cesty daleko, ukrytý v tajné lokaci. To by ještě tolik nevadilo, pokud by sud šel dát do inventáře, nebo aspoň vizuálně signalizoval, že jde o úkolový předmět. Ale ne, vy ten nerozbitný sud musíte vzít do ruky a sedm minut s ním pelášit přes několik načítacích obrazovek zpět za hospodským. Koho napadlo, že toto je dobrý herní design, měl by se jít léčit.

Problém je, že pokud si tímto nepovinným martýriem hráč neprojde, nenaučí se hrát podle krutých pravidel vývojářů a o to obtížnější pro něj Graven bude později.Takových chuťovek mají autoři přichystáno dost i v rámci hlavních questů. Jedinou radou je vše v okolí rozbíjet, protože to, co nejde rozbít, je nejspíš důležité. Další radou je, pečlivě číst deník i spisy a hlavně, dívat se všude. Důkladná explorace je nutnost, ale vzhledem k monstrózním proporcím a komplikovanému designu úrovní jde o nelehký úkol.

Graven neví, co vlastně chce být, FPS jako Hexen a Heretic? Nebo akční RPG? Nejvíc svou hratelností i pojetím připomíná Clive Barker’s Undying, ve své době přelomové FPS, která by dnes zasloužila spíš označení akční first-person adventura.

Některá rozhodnutí tvůrců jsou spíš nucená kostrbatá řešení technických výzev. Jak vyřešit online co-op? Po každém zapnutí hry spawnovat hráče zpět ve městě. Je fuk, že hrajete zrovna singleplayer. Nemá to žádnou přidanou hodnotu, nepřátelé se neobnovují, postup na mapě se ukládá a s jednou neustále přepisovanou ukládací pozicí se pojí hromada trablů, které by šly snadno vyřešit manuálním ukládáním. Systém spawnování je celý nedomyšlený, v levelech jsou checkpointy, kde se objevíte, pokud vás něco sejme. Jenže pokud se nepřátelé producírují u checkpointu, často se stává, že se objevíte v chumlu agresivních potvor a než se stihnete rozkoukat, je zase po vás. Hra smrt penalizuje ztrátou nějakých těch zlaťáků, které lze sebrat zpět na místě smrti, ale jen pokud vás předtím někdo znovu neodkrouhne. Takže takhle je možné přijít o pořádný ranec.

Tak kopni do tý bedny

Graven má slušně zničitelné prostředí, ale vývojáři se trochu nechali unést a při hraní jsem si občas připadal jako Crash Bandicoot. Beden a sudů k rozbití jsou celé vagony a v každém může být léčivo, mana, peníze nebo náboje. Většinu lze zničit ranou holí, ty houževnatější se rozpadnou silným kopancem. Nemusíte roztřískat všechno, na co narazíte, ale Graven je nekompromisní i v soubojích a vaše zdraví padá s železnou pravidelností na jednociferné číslo po jednom či dvou zásazích. Nucené demolice úložných prostor je zbytečně moc a je časově náročná. Ve hře zmlátíte víc beden než nepřátel. Bedny s odměnou jsou speciální a po otevření se jejich obsah rozletí do okolí, je to na pohled efektní, ale bedny často „zvrací“ loot s takovým entusiasmem, že zlaťáky a jiné drahocennosti skončí nedostupné v propasti nebo zaseknuté vysoko ve zdi.

Souboje jsou ovšem skvělé. Nejsou ani frenetické ani pomalé, lze v nich využívat prostředí, házet po nepřátelích předměty a lákat je do různých předpřipravených pastí. Zbraní je dostatek, jsou to často bizarní kousky, které lze i vylepšovat u kováře a kouzelníka ve městech. Jsou tu takové podivnosti jako kuše na ledové šipky, démonická kniha nebo meč, který s přibývající krví na čepeli získává na síle.

Všechny zbraně mají i sekundární mód útoku a základní hůl, kterou si nesete po celou hru, lze osadit čtyřmi kameny, které mění její schopnosti. Po osazení bílým krystalem můžete hrát nepřáteli jednostranně zábavný baseball a odpalovat je do dáli. Jediné, co soubojům schází, je absence rychlého výběru zbraně. Scrollování je nešikovné, a pokud chcete zároveň i kouzlit, musíte nejdřív vybrat knihu kouzel a poté ještě klávesou F otočit stránku na požadované kouzlo. Není to intuitivní a vede to k zaměření na jednu nebo dvě preferované zbraně. To je ovšem chyba, na každého nepřítele platí něco jiného a nejlepší je využívat kombinace různých zbraní i kouzel. Jak už je zvykem, zvýšit je možné i celkové množství zdraví, many a staminy, a to aktivováním špatně dostupných svatyní.

První akt na vás vychrlí slušný bestiář monster. Je na co se dívat, za designem stojí ostřílený veterán 3D Realms a Valve Chuck Jones, který ví, jak dělat zajímavá a zábavná monstra už od Duke Nukem 3D. Je ovšem škoda, že ho práce bavila nejspíš jen do konce prvního aktu, protože druhý je s menšími obměnami spíš recyklací již viděného a třetí, poslední akt, má jen dvě nová monstra. Autoři si evidentně dali nejvíc práce s prvním aktem, druhý a třetí už jsou o poznání chudší na nový obsah i úkoly. Atmosférou jsou ale rozhodně povedené všechny tři. Každý je vizuálně úplně jiný a nabízí i nové výzvy. Druhý akt je víc o řešení environmentálních puzzle a třetí o obratnosti na plošinkách.

Zase to předčasné vydání

Klesající rozmanitost v druhém a třetím aktu není jediný indikátor, že hra ještě měla v předběžném přístupu zůstat. Tím hlavním je špatný technický stav. Hra s retro grafikou nemá nárok být tak náročná na výkon. Přesto už úvodní renderovaná animace se seká na slabších počítačích tak, že je nekoukatelná. Normálně můžu hrát retro střílečky na slabším stroji s GeForceGTX 960 bez problému, na Graven jsem musel použít RTX 2060, aby šel vůbec pohodlně hrát. Grafika tomu ovšem ani zdaleka neodpovídá. Hudba si však drží vysoký standart po celou dobu. Obzvlášť potěší milovníky varhan a chorálů. Dabing je pouze v předělových sekvencích, vypravěčem je Stephan Weyte, kterého lze slyšet v Blood nebo Dusk.

Asi nejpřínosnější rada na závěr všem hráčům Graven – zálohujte si uložené pozice. Jak jsem již napsal, některá designerská rozhodnutí vytváří problémy, které by jinak vůbec nemusely nastat. Těsně před finále hry jsem se dostal díky bugu do neřešitelné situace. Chtěl jsem si dát chvíli pauzu, a tak jsem hru vypnul. To byla chyba, protože mě po znovunačtení hra vyplivla ne ve městě, ale u checkpointu na křižovatce. To se nemusí zdát jako problém, ale mezi městem, finálním bossem a mnou byla neproniknutelná bariéra, která si řekla, že se znovu aktivuje. Nemohl jsem se dostat zpět. S děsivou myšlenkou, že bych měl hrát po třiceti hodinách hru od začátku jsem začal zoufale stavět věž z barelů, které jsem dvě hodiny nosil po jednom ke vzdálené zídce. Co autoři zvládli dokonale, je nastavit kolizní zóny, glitchnout skrz zdi, nebo přeskočit plot nešlo, a dobrodružná cesta mimo hranice mapy také nic moc nepřinesla, kromě objevení mechaniky zvané „barel jump“, kdy vás druhý položený sud vymrští do výšky, pokud ho pod sebou seberete. Vydal jsem se tedy na oficiální Discord 3D Realms požádat o pomoc. Tam mě jeden z tamních mudrců – testerů řekl, jak na to: zabij se na konkrétním místě a u toho udělej to a to. Hra tě poté teleportuje zpět do města. Znělo to jako vtip, ale fungovalo to a já konečně po dvou hodinách křečkování všech železných sudů na mapě mohl pokračovat a nakopat finálnímu záporákovi zadek.

Až díky pročítání Discordu jsem si uvědomil, o co se asi Graven snažil. Jeho hádanky jsou nesmyslně obtížné, zastaralé, z dnešního pohledu šílené. On ale takový je záměrně, protože chce přinést zpět ten sociální element, který se postupně z valné části her vytratil. To, když jsme si s kamarády ve škole dávali rady, jak se dostat dál v nějakém tuhém RPG, řešili společně obtížné hádanky, bosse a hlavolamy. V dnešní době stačí jen zajít na YouTube a tam je návod prakticky pro každou myslitelnou hru, dřív nic takového nebylo, dřív jsme měli jen „offline“ okruh přátel a pokud někoho neosvítil herní duch svatý, byli v řiti všichni. Je smutné, že Graven se tento sociální element daří oprášit spíš než díky obtížnosti hádanek kvůli tak zapeklitým bugům, že jen pár testerů na světě ví, jak na ně a usilovně šíří svou moudrost o téhle prokleté hře, aby i další mohli převzít žezlo a stát se taky mudrci radícími na strastiplné stezce.

Pro trpělivé retrofily

S Graven je to složité, je to v jádru zábavná hra, kterou sráží naprosto nesmyslná designerská rozhodnutí působící víc potíží než užitku. Retro se vším všudy i s typickou devadeástkovou frustrací, kdy většinu času spíš hádáte, co máte dělat a kam jít. Je znát, že hra měla ještě zůstat ve vývoji. Technický stav, optimalizace a chudší druhá polovina hry kazí jinak sympatický, proklatě náročný titul.