RECENZE: Středověká taktická bojovka For Honor vám zlomí srdce

Těžko dnes hledat hru, která je v jádru úžasná, ale kazí si to snad vším okolo. Tvůrci vytvořili perfektní bojový systém, vtahující prostředí, ale tlačí na pilu na nesprávných místech a nad některými rozhodnutími zůstává rozum stát. Také obsahu mohlo být více.

For Honor je brutální akce v kulisách středověku, v níž mezi sebou bojují rytíři, vikingové a samurajové. Na poli vysokorozpočtové produkce vyplňuje jedno prázdné místo: tohle je hra, v níž se nemusíte bát, že vás pošle k zemi nějaký Robin Hood vystřeleným šípem, jenž vás zasáhne do oka přes půl mapy. Tady se bojuje hezky pěkně tělo na tělo.

Základem jsou tři střehy, z nichž podnikáte výpady nebo blokujete. Aby bylo i v bitevní vřavě zřejmé, ze kterého směru přichází útok, s indikací pomáhá červená šipka. Například pokud přichází útok z levého střehu, musíte ho taktéž vyblokovat z levého střehu.

For Honor

Klíčem k vítězství je perfektní znalost všech dvanácti postav, jejichž vyvážení mi přijde i navzdory stížnostem dobré. Každá strana konfliktu má svého univerzálního bijce, pomalého siláka, hbitou štiku a speciální postavu, nicméně za protějšek téhož se hraje jinak.

Musíte vědět, že třeba u samuraje Kensei je v řetězci třetí silný útok z horního střehu neblokovatelný. Dobrý hráč uskočí, případně kontruje, protože jde o velmi pomalý útok, špatný nastaví v lepším případě blok a nechá se projet.

A tady už se láme chleba. Zatímco v mnohých hrách se i špatný hráč může cítit cool, tady si ani neškrtne. Bude nemilosrdně shazován ze skal, namačkáván na bodáky, srážen na zem, aby se mu zabořila do hlavy obří sekera. Bude to kořist, kterou si ostatní vychutnají. A to je dobře. Tohle je hra, ve které zkrátka hodně záleží na skillu.

For Honor

For Honor

Proniknout do hry přitom není obtížné. Když respektujete herní zákonitosti, čekají vás vtahující souboje. Bitvy připomínají tanec, kdy se snažíte číst pohyby soupeře a správně reagovat. Za každou postav se přitom hraje jinak. Zatímco u jedné se potřebujete dostat co nejblíže soupeři, u jiné si držíte za každou cenu odstup. Jediná chyba vás může stát život, pokud ji soupeř využije. Souboje jeden na jednoho je asi to nejlepší, co hra nabízí. Arény jsou menší, ale mají svoji myšlenku a vypadají úžasně.

Je tu i příběh

For Honor je primárně multiplayerová hra, přesto bych doporučil projít si i příběhovou kampaň. Ta je pojata jako jedno velké tažení, v němž si postupně zahrajete za rytíře, vikingy a nakonec za samuraje. Dohrání zabere jedno odpoledne a alespoň nakoukáte, s čím na vás mohou soupeři přijít. Lze ji vnímat jako takový delší tutorial (zhruba na šest hodin).

Po zahrání uzavřené i otevřené bety jsem byl zvědav, zda se dočkáme plnohodnotné kampaně nebo pár misí, aby se neřeklo. Výsledek je něco mezi. Rozhodně to není zážitek ve stylu Uncharted, mise se přesto hodně opírají o příběh.

Je samozřejmě plný klišé, filosofování, patetických momentů a málo pravděpodobných situací, ale znáte to. Je to ten typ béčkového filmu, který s chutí dokoukáte do konce. Hra je také poplatná době, zejména v otázce genderu, takže kromě spousty bojovnic je tím největším démonem, válečným štváčem, krvelačnou stvůrou [dosaďte si další dle libosti] žena.

For Honor

Tím však nechci říci, že je to zábava od začátku do konce. Tvůrci se snažili mise zpestřit, třeba jízdou na koni nebo lákáním slona, který prorazí bránu. Je tu i obligátní variace na stacionární kulomet. Přesto je to lineární zážitek naroubovaný na herní mapy, kdy doběhnete na jeden konec, aby vás další úkol poslal zpět. A to je někdy už trochu nuda. Nakonec je kratší doba potřebná k dohrání spíše ku prospěchu.

Multiplayer hraje prim

Hlavní náplní jsou ovšem multiplayerová klání. O duelech už byla řeč, jsou perfektní. Bitvy dva na dva mě neoslovily a eliminace je očekávatelná klasika. Tím nejzajímavějším by měl být režim Dominion, v němž se hraje čtyři na čtyři a hráči se snaží zabírat tři místa na mapě. Tím získávají body pro svůj tým. Vyhrává tým, který jich získá stanovený počet a zároveň pozabíjí všechny oponenty (pokud ne, doběhne čas).

For Honor

Na mapě jsou také řadoví vojáci, které sejmete i mimo duelový režim na jednu ránu a jejichž pomocí se snažíte posouvat frontovou linii (ve stylu Dynasty Warriors). To vede k obsazení daného místa, jež vám pak generuje body. Bitvy jsou vtahující, ale zapomeňte na romantickou představu o čestných soubojích. Tady vás nenechají bojovat jeden na jednoho. Protivník už je skoro mrtev, když tu zezadu schytáte ránu obřím palcátem nebo sekerou a k zemi se skácíte vy. To je celkem běžná věc. Přesto lze bojovat a vykrývat rány i dejme tomu jeden proti dvěma. Většinou asi prohrajete, ale někdy to dáte – a to je vážně skvělý pocit.

Co mě trochu zklamalo, je minimální interakce s prostředím. Jasně, můžete někoho shodit na bodáky nebo zavřít přístupovou bránu, ale zapomeňte na to, že se třeba v určité fázi bitvy zřítí celé hradby nebo že zažijete plnohodnotné obléhání / dobývání. Mapy vypadají skvěle, jsou i dobře navržené, ale není jich moc a v zásadě se nijak neliší. Hratelnost je pořád totožná. Dobrý nápad je nadstavba v podobě válečné mapy, kdy se jednotlivé frakce přetahují o území. Každý hráč se tak stává zrnkem v moři písku, který přispívá svou troškou.

For Honor

For Honor

Kvůli použité technologii se také zcela jistě nedočkáme hromadnějších bitev. A to je kámen úrazu. Nepochopitelně chybí totiž dedikované servery, hraje se P2P, tedy klient – klient. Jeden z hráčů vždy hostuje hru. A protože chybí postih za předčasné opuštění bitvy, hráči se běžně odpojují (třeba když se jejich týmu nevede). V tomto momentě se hra často na moment zastaví a synchronizuje, případně vyskočí chybová hláška. A zatímco třeba uzavřená beta mi šlapala velmi dobře, aktuálně mě hra odpojuje celkem často.

Zamrzí to nejvíc v pokročilé fázi bitvy, třeba úplně na konci, kdy přijdete o veškeré odměny, protože do rozehraných her se nelze připojit zpět. Problém je to i v soubojích, kdy možnost reakce, například pro protiútok, má vyhrazené jen malé časové oko. Jenže když se vám hra cukne, o prostor na reakci přijdete. Haló, máme rok 2017 a tohle je primárně multiplayerová hra od předního herního vydavatele. Podivný je matchmaking, tedy párování hráčů, který nefunguje moc dobře. Vyloženě vyvážených her jsem zažil jen velmi málo.

Nelíbí se mi ani postupné získávání výbavy a zpřístupňování schopností. Jistě, vše si sice můžete otevřít hraním, ale když vezmu v potaz, že za splnění denního úkolu získám třeba 300 oceli, za vyhraný Dominion 40 oceli, tak efektní zakončovací úder za 7 000 oceli je celkem pálka.

Je tu samozřejmě možnost nakoupit si ocel přes mikrotransakce. Za ocel si pak můžu koupit „champion status“, který dočasně zvýší zisk zkušeností a zajistí po bitvě více výbavy. Pro představu: tři dny stojí 2 000 oceli. Tohle je grindovací systém jak z nějaké free 2 play hry. Ale u placeného titulu, jehož základní verze stojí 60 dolarů a úplná pak 90?

For Honor

Výbava sama o sobě není špatná věc. Umožňuje úpravu vlastností, takže si třeba zvýšíte útok na úkor obrany nebo regeneraci staminy na úkor oživování a podobně. Předměty jsou pak v základu vypnuté u duelů, což je dobře. Úpravy vzhledů jsou také na slušné úrovni, ale nečekejte úplné proměny.

For Honor je hra, které bych moc rád dal 90 procent a napsal „běžte si ji hned koupit“, ale nemůžu. Vlastní souboje jsou úžasné. Jen ten zbytek mohl být o dost lepší.