Další průšvih na spadnutí? Ghost Recon: Wildlands působí rozpačitě

O víkendu jsme se věnovali uzavřené betě očekávané střílečky Ghost Recon: Wildlands od Ubisoftu. Ale možná jsme se radši měli jít koulovat.

Když jsem na předloňské E3 viděl ukázku z Ghost Recon: Wildlands (GR:W), jen těžko jsem v sobě krotil nadšení. Byla to nesmírně stylová kooperativní akce v obrovském, do detailů propracovaném světě, v níž naprostá svoboda řešení většiny herních situací není jen prázdným reklamním sloganem, ale skutečnou a fungující vlastností.

Postavu si můžete přizpůsobit podle vašeho vkusu a díky jednoduchému RPG modelu i dále vylepšovat.

Živá ukázka práce secvičené jednotky čtyř hráčů byla nesmírně efektivní a jediné obavy vzbuzovala otázka, jestli kouzlo hry zafunguje i v případě, že budete odkázáni pouze na náhodně propojené lidi z divokého prostředí anonymního internetu.

Po několika hodinách strávených ve víkendové uzavřené betě se sice můžu hrdě plácat pěstí v hruď s tím, že jsem měl zase pravdu, ale radost z toho příliš nemám.

Neberte drogy! Hlavně nikdy nikomu neberte drogy!

Hra se odehrává v Bolívii, kde místní drogový kartel překročil všechny únosné meze a de facto začal skutečnou válku proti oficiálním státním strukturám.

Prostředí je opravdu bohaté: od vyprahlých pouští přes zarostlé džungle až po ledové vrcholky hor.

Jelikož většina vyrobených drog skončí na území Spojených států, je do akce vysláno i čtyřčlenné komando, které má sice neoficiálně, ale o to účinněji pomáhat v boji se zločinnou organizací. Vaše postava, kterou si můžete v jednoduchém editoru vizuálně upravit podle vlastních preferencí, je samozřejmě jedním z členů.

Žádné velké příběhové veletoče od GR:W opravdu nečekejte, dobro a zlo je zde jednoznačně určeno a hlavní záporák s potetovaným obličejem už asi nemohl být klišovitější. To samozřejmě nevadí, o to víc se můžeme soustředit na samotnou válečnou vřavu, jejíž sandboxové pojetí dává hráčům prakticky neomezenou variabilitu.

Hierarchie kartelu Santa Blanca nepříjemně připomíná obdobnou strukturu kampaně poslední Mafie

Kdo v posledních letech hrál nějakou hru od Ubisoftu, rychle se zorientuje. Rozlehlá mapa je plná desítek drobných úkolů nejrůznějšího ražení, z nichž si můžete podle chuti svobodně vybírat. Slabším povahám se nad téměř nekonečnou nabídkou může zamotat hlava, ale obrovskou výhodou je, že pokud vás některá z mnoha druhů činností nebaví, můžete ji prakticky ignorovat.

Postup je zde podmíněn jen likvidací klíčových členů kartelu Santa Blanca, ale jakým způsobem toho dosáhnete, je jen ve vašich rukou. Negativním důsledkem tohoto typu designu ovšem je, že jsou si po chvíli jednotlivé typy misí podobné jako vejce vejci. Obávám se, že hra po několika hodinách sklouzne do stereotypu podobně jako třetí třetí Mafie.

Jaké si to uděláš

Jsou okamžiky, kdy spolupráce se spoluhráči funguje na výbornou...

Klíčovým slovem je tady spolupráce. Byť to tak na první pohled může vypadat, není to žádný obyčejný „cover shooter“ v němž byste se dokázali nepřátelským armádám ubránit na vlastní pěst. Stačí dva tři přesné zásahy a poroučíte se k zemi. Jen spolupracující a navzájem se kryjící jednotka má šanci uspět proti ohromným přesilám. A právě tady spatřuji největší slabinu celého konceptu.

Pokud hrajete sami a o zbytek týmu se stará jen umělá inteligence, není zde na první pohled žádný problém. Ať už se rozhodnete pro plíživý a nenápadný postup, nebo se k cíli chcete prostě prostřílet, umělá inteligence se vám plynule a prakticky bez nejmenších škobrtnutí přizpůsobí. Spolubojovníky stačí přes jednoduché menu někam poslat, a pokud má daný příkaz alespoň nějaký smysl, existuje slušná šance, že to dobře dopadne. Jenže v takovém případě se hra smrskne na stokrát viděnou variaci týmové střílečky. A třeba takové Spec Ops:The Line nebo X-Com:Declasified to dělali daleko jednodušeji.

Anebo se pár kliky spojíte s ostatními lidmi z masa a kostí, což v případě, že náhodou nemáte stejně naladěné kamarády, představuje obrovský problém. A co si budeme povídat, domluvit se v dnešní uspěchané době ve čtyřech lidech v jeden čas na společné herní seanci není žádná sranda.

... a pak jsou okamžiky, kdy nefunguje vůbec.

Váš volný čas je tak najednou v rukou úplně neznámých lidí, jejichž pojetí zábavy je často diametrálně odlišné od toho vašeho. Jakýkoli pokus o stealth je předem odsouzen k nezdaru, protože jakmile spoluhráči spatří nepřítele, začnou po něm bezmyšlenkovitě pálit, byť je daleko mimo účinný dostřel.

Společné přesuny jedním vozidlem pak připomínají varovná videa od BESIPu - sednout si k cizím lidem do auta končí často smrtí, za kterou si ani nemůžete sami. Každý skvělý moment, jako například povedené obklíčení nepřátel nebo zběsilá automobilová honička, při níž kolegové střílejí z okýnek do všech směrů, je vykoupen alespoň dvěma negativními zážitky, kdy vám někdo hodí pod nohy granát nebo odletí vrtulníkem, aniž by se obtěžoval pár sekund počkat. Pokročilé funkce jako označování nepřátel nebo synchronizovaná střelba tak přicházejí úplně vniveč.

Uvidíme

Grafika nás určitě na zadek neposadila, občas ale dokáže nabídnout působivé scény.

Nechci, aby to vypadalo, že nad GR:W lámu hůl. Sandboxové vlastnosti jsou ohromující a pro hráče, kteří chtějí jen tak „blbnout“, nabízí nepřeberné množství možností. Ale pokud nemáte po ruce tři stejně naladěné kolegy, může vás to přestat bavit daleko dříve, než je všechny vyzkoušíte. Jestliže vás hra propojí s lidmi, z nichž jeden chce hrát Just Cause, druhý Metal Gear Solid a třetí prostě jen trollit, nepomůže téměř nic. A prakticky neexistující příběh a nepřeberné množství neoriginálních misí už vůbec ne.

S finálním verdiktem samozřejmě počkáme na plnou verzi, která vychází až 7. března, nedá se ovšem příliš předpokládat, že by se změnilo něco zásadního. Jen tedy doufáme, že se hra alespoň zbaví všech nepříjemných bugů, kterými byla betaverze zaplevelena.