Jednou z nejznámějších postaviček od Nintenda je zcela nepochybně Donkey Kong. Není to ovšem žádný samorostlý opičák-poustevník, a tak má i dosti početné příbuzenstvo. A přestože se hra jmenuje právě po legendárním opovi, jenž při svém prvním zjevení na obrazovkách tak krutě terorizoval chudáčka Maria a princeznu Peach, jsou hlavními hrdiny hry jiní členové Donkeyho rodiny. Konkrétně jde o blonďatou Dixie a nejmladšího z rodu Kongů Kiddyho, jenž ještě nevyrostl z dětských dupaček a už se po něm chce, aby dělal všechny ty skopičiny, jakými se proslavili jeho soukmenovci.
Podobně jako v Donkey Kong Country 2 tak i zde hrajete s dvojicí postav najednou. S touto informací by se dalo předpokládat, že tyto postavičky budou kooperovat, což je ovšem pravda jen zčásti. Hra je totiž stále v prvé řadě výbornou plošinovkou, a tak nemusíte mít strach, že byste museli vymýšlet složitá schémata spolupráce jako kupříkladu v Lost Vikings, 
Quadraxu či dalších a dalších podobně zaměřených hrách. Je zde tedy víceméně pouze možnost, že si postavičky mohou vlézt na záda (konkrétně Dixie Kiddymu), čímž pádem dosáhnou výše, nebo může Dixie vrhnout Kiddym tak, že probourá slabší zdi.
Tím se dostáváme ke grafice, která v dnešní době již jen tak nenadchne.
Jak vidno, omezuje se spolupráce na pár základních pohybů, což platí i pro samotnou hru, kdy obě postavičku umějí v podstatě pouze skákat a provádět útoky na nepřátele, kteří se jim snaží co nejvíce znepříjemnit život. Vedle útoků je ale samozřejmě můžete zlikvidovat i tím, že jim skočíte na kebuli. Nesmí chybět ovšem ani nějaký ten druh nepřátel, kteří se zničit nedají, a je tedy potřeba se jim vyhnout. Výhoda toho, že celou hrou procházíte ve dvou je ovšem v tom, že pokud postavička,
která kráčí jako první, nějakým způsobem koliduje s nepřátelským objektem, neznamená to automaticky restart, ale dotyčný vůdce pouze zmizí z displeje a dále pokračuje pouze osamocená postavička druhá, která ovšem na další cestě může svého kolegu oživit jednoduše tím, že rozbije sud s nápisem DK.
To by se mohlo na první pohled zdát jako pouze jakási kosmetická záležitost, ale ve skutečnosti se jedná o element, který má velmi zásadní dopad na dynamiku hry. Opakování neúspěšných pasáží se tak totiž smrskne v podstatě na polovinu a hráč není frustrován neustálými restarty. Mimochodem, když jsme již v předchozím odstavci zmínili ty sudy, tak ty jsou rovněž jednou z možností, jak likvidovat nepřátele. Chytnete sud, hodíte a je vymalováno. Vzhledem k tomu, že je hra plně dvourozměrná, odpadají totiž starosti s mířením, a trefíte se tak prakticky vždy.
Hlavní hra je dost dlouhá na to, abyste s ní strávili víc než jen jedno kratší odpoledne.
Tím se dostáváme ke grafice, která v dnešní době již jen tak nenadchne, ale je potřeba brát v úvahu, že se stále pohybujeme v rajónu starého GameBoye. Grafika je krásně barevná a živá a nemělo by se stát, že by díky její úrovni docházelo k nějakým nepřehledným situacím či jiným nepříjemnostem. Na velmi slušné úrovni jsou ovšem zvuky a zejména hudba. Do uší se vám sice nelinou žádné diskotékové hity, ale jen těžko si dokážeme představit, že bychom u této hry poslouchali něco jiného. Člověk se místy musí až pousmát, co za tralalačky mu ke hraní vyhrávají, ale v kombinaci s hratelností a grafikou to působí zkrátka perfektně.
|
