RECENZE: Concrete Genie dokazuje, že i akční hra se obejde bez násilí

Nenápadný hit zaujme kromě krásné grafiky a českého dabingu především tím, že se obejde zcela bez násilí. Jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního roku, které navzdory pohádkovému vzhledu pobaví i dospělé.

Když se řekne playstationovská exkluzivita, většině lidí se vybaví dospělá hra s obrovským rozpočtem, která neskrývá ambice hlasitě promluvit do závěrečných hlasování o hře roku. Concrete Genie však ukazuje, že se Sony nebojí podpořit ani menší titul, který na první pohled patří spíše do nezávislých vod.

Concrete Genie je barevná hra. Hodně barevná hra.

Concrete Genie je hra, která cílí především na děti a mladistvé, v žádném případě však není infantilní. Hlavním hrdinou je introvertní chlapec Ash, jehož největším koníčkem je malování si obrázků do skicáku. Kvůli tomu se však ocitne v hledáčku party agresorů, kteří ho na potkání šikanují.

Příběh je v jádru jednoduchý, nicméně univerzálně platný a na problematiku šikany se dívá poněkud širším pohledem, než byste asi od videohry čekali. I díky povedenému českému dabingu tak hra předává myšlenku, že i sami agresoři mohou být oběťmi.

Přestože je hra na první pohled obyčejnou 3D skákačkou, jen těžko hledám v paměti nějakou hru, ke které bych ji mohl jednoduše přirovnat. Většina titulů pro děti je totiž sice graficky hodně stylizovaná, v jádru je však většina z nich jen o soubojích a obavách o vlastní život, byť v nich místo lámání kostí jen skáčeme želvičkám po krunýřích. Concrete Genie je striktně nenásilný, Ash totiž své problémy neřeší opětovanou agresí, ale kreativitou.

Přístavní město Denska, ve kterém se příběh odehrává, je šedou depresivní dírou, kterou Ash svým štětcem rozsvěcuje a vrací do jeho opuštěných ulic život. Kromě obyčejného čmárání po zdech je pak klíčovou herní mechanikou vytváření a ovládání džinů, oživlých obrazů, které hlavního hrdinu následují napříč otevřenými levely a pomáhají mu řešit jednoduché hádanky.

Šikana je bohužel dnes velice aktuální téma. Hra dává nahlédnout i do osobností agresorů.

Kolem kreslení se vlastně celá hra točí. Prakticky před jakoukoli stěnou je možné podržením tlačítka vstoupit do „kreativního módu“, ve kterém existuje jen málo omezení. Samotné kreslení probíhá pomocí kurzoru, který ovládáte nakláněním gamepadu (kdo hrál inFamous: Second Son, je doma). Zároveň však můžete jen kombinovat předpřipravené motivy. Těch je spousta, plynule na sebe navazují a jsou výrazně barevné.

Ať už kreslíte stromy, hvězdy, květiny či cokoli jiného prakticky nahodile, výsledek téměř vždy vypadá skvěle a jednotně. Hra přitom „kvalitu“ vašeho díla nijak nehodnotí, jde jen o vaše uspokojení. Teoreticky by šlo až na pár výjimek po celou dobu používat jediný motiv, tím byste se však ochudili o podstatnou část jejího kouzla.

Hra je doslova nabitá různými grafickými vychytávkami a džinové, které si také samozřejmě můžete přizpůsobit vlastnímu vkusu, na vámi nakreslené motivy reagují. Například nakreslíte jablko a džin si do něj kousne, pokud máte dva, tak si s ním začnou pohazovat. Nebo nakreslíte bouřkový mrak a džin se půjde schovat před deštěm. Podobných vizuálních vtípků je hra plná a experimentování s nimi mě nepřestalo bavit do konce hry. Který mimochodem přichází přesně akorát v momentě, kdy autoři ukážou všechny své dobré nápady. 

Ano, těch sedm hodin není zrovna moc, ale nesmíte zapomenout, že se Concrete Genie prodává za poloviční cenu (zhruba 700 korun) a i po dohrání nabízí spoustu možností, jak se zabavit. V jádru jde totiž o open world, ovšem tak malý a svázaný, že si toho ani nevšimnete, pokud se zrovna nebudete chtít vracet. Najít všechny poztrácené stránky a motivy není nic jednoduchého, v otevřeném sandbox módu, kde si můžete kreslit bez omezení, pak jde také strávit spoustu času. A to ještě hra nabízí několik speciálních levelů na vyblbnutí pro majitele PS VR.

Concrete Genie je nesmírně milá hra, která zaujme originální hratelností a zvláštní melancholickou atmosférou. Žebříčky prodejnosti nejspíš bourat nebude, ale díky striktní mírumilovnosti a českému dabingu je ideální hrou pro mládež. A co si budeme povídat, i ve svých šestatřiceti jsem se u ní bavil po celou dobu.