O hry ze třetího pohledu nebylo na PS2 nikdy nouze. A asi právě na to sázela na poli PS2 poměrně neznámá firma Terminal Reality. Příběh poloupírské agentky Rayne však obsahuje snad všechna možná klišé, která známe. Zelenooká kráska bojující se zombies hraje na úspěch filmové série Blade, zbraně, jež se ve hře nacházejí, jsou zase velmi podobné těm z Devil May Cry, ovšem kde není zábava, ani hráč neštěkne.
Poměrně slušně vyvedené intro ke hře navodí správnou upírskou atmosféru a částečně i vysvětluje, oč tady půjde. Příběh se odehrává v období mezi dvěma světovými válkami a provede Rayne lokacemi od Louisianských bažin přes Argentinu až do samotného nacistického Německa. Neznámá upírská slečna byla najata undergroundovou organizací Brimstone, aby pomohla ve válečném konfliktu. Příběh poměrně neoriginální, co říkáte?
Rayne je vybavena arzenálem zbraní, jejichž počet není zanedbatelný, ale
jejich účinky jsou velmi podobné a početní navýšení zbrojního potenciálu tak
cítím spíše jako jakousi
kompenzaci za ušlou zábavu. Na začátku vás jakási průvodkyně (mimochodem,
při pohledu na její, ehm... řekněme nadměrně pohyblivý hrudník při
rychlejších pohybech, jsem se neubránil smíchu) zasvětí do
ovládání a podstaty úkolu, který vás čeká. Vesměs se jedná o questy typu "zabij
všechno, co se hýbe", "seber cosi a dones to jinam" anebo dokonce "dojdi
tam a tam a uvidíš". Protože jsme se již na začátku zmínili, že Rayne je
poloupírka, může likvidovat nepohodlné nepřátele tím, že na ně prostě skočí
a trochu jim pomůže od nadbytečného množství krve, čímž si také doplňuje
svou tolik potřebnou energii. Pokud zvolíte postup rozsekání oponentů šavlemi,
které má Rayne připevněné k pažím, potažmo rozstřílení jednou z mnoha
zbraní, energii sice nenačerpáte, ale můžete si tímto aktem doplnit další
důležitý ukazatel, který způsobí zvýšenou agresivitu hlavní hrdinky a je zvlášť
vhodný na finální bossáky; obrazovka se zalije krví, pohyby se zpomalí za
využití prvku motion-blur a efektivnost útoku se znásobí. Používáním zbraní se
také učíte novým způsobům bojového umění, ale žádnou výraznou změnu
v tomto schématu neočekávejte. Při boji však zjišťujeme, že útoky Rayne jsou
sice efektní,
ale díky špatně zvoleným zvukům a pohybům upírky (někdy se zdá, že Rayne
váží tak dvacet, třicet kilo) nemáme z uvedeného zase až takový požitek, jaký jsme
měli kupříkladu u výše zmíněné hry Devil May Cry.
K dispozici je také jakýsi šestý smysl. V praxi to znamená, že vidění Rayne se změní a vy můžete koukat částečně i skrze zeď, rozpoznat podle barevného spektra, jestli se proti vám řítí příšera nebo jestli je tato už dávno mrtvá. Uvedené je bohužel velmi často používané coby navigace, protože při hře nezřídka narazíte na problém, co dál. Modrá bludička, jejíž velikost se mění podle toho, jak daleko jste od vašeho dalšího cíle, vám však kdykoli pomůže.
Grafika je průměrná, nepříliš detailní a příliš hladká. Naproti tomu mě
zaujaly propracované pohyby hmyzu v prvním levelu. Jakmile se na vás žene
přerostlý pavouk, jehož motion-capturing by mohli závidět i autoři snímku Pavoučí
teror, můžeme potvrdit slova tvůrců, že se jedná o hororovou akční hru.
Akce si opravdu užijete až až, i když někdy máte pocit, že procházíte
lokacemi bez cíle a úkoly, které dostáváte, představují jen nutnou vatu pro obalení
poněkud fádní koncepce.
Na zvucích si také mohli dát více práce. Za zmínku stojí snad jen
zvuk lačného sání krve, když někomu vycucnete tuhle životodárnou tekutinu z
tepny na krku. O stereotypním
soundtracku raději pomlčím.
V manuálu se autoři chlubí něčím, co se ve hře objevuje jen zřídka, a sice možností zpomalených pohybů, jež jsou de facto k ničemu a efektivnosti vašich útoků to nijak nepřidá. Řezat hlavy zombíkům, náckům a jiným potvorám můžeme i v nějaké jiné, mnohem zábavnější hře. BloodRayne tak raději hoďte za hlavu, na světě je daleko více zajímavějších titulů.
| BloodRayne | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
