Kompetitivní prostředí online her není zrovna přátelské místo a pokud chce člověk hrát nejen se skutečnými přáteli, ale i s neznámými lidmi z celého světa, musí si vypěstovat hroší kůži. Kdo se v tom prostředí už nějaký ten pátek pohybuje, toho nějaký ten vulgární výraz nerozhodí, pro nováčky však toto toxické prostředí může být vyloženě odpuzující. A troufám si tvrdit, že ženy to mají v mnohém horší...
Autorům studie se v téměř 170 zápasech ve hře Halo nepodařilo najít ani jednu ženu, která by použila mikrofon.
Pravdou je, že většina dnes populárních online her je stále většinově záležitost mladých mužů. Samozřejmě existuje bezpočet elitních hráček z nichž mnohé se tím i živí, ale když se podíváte na soupisky prakticky všech profesionálních e-sportových týmů, je to z drtivé většiny jen „klučičí“ zábava.
O moc jiné to není ani na ryze amatérské úrovni, člověk by proto řekl, že každá dámská návštěva, která trochu oživí pochybnou atmosféru pánského klubu, bude přivítána s otevřenou náručí. Opak je pravdou. Ženy a dívky se tak kromě obvyklé dávky anonymní toxicity musí vypořádat ještě s nemístnými sexuálními poznámkami, nebo naopak diskriminačními výlevy à la „běžte radši do kuchyně udělat nám sendvič.“
Proč tomu tak je, se pokusili vysvětlit vědci Michael M. Kasumovic a Jeffrey H. Kuznekoff ve své stati Poznatky o sexismu (k přečtení na této adrese), která sice vznikla již v roce 2015, ovšem její výsledky jsou nadčasové.
Ponechme stranou všechnu nezbytnou teoretickou omáčku okolo a pojďme rovnou k samotnému experimentu, jehož cílem bylo zjistit, kdo jsou lidé, kteří se k takovým urážkám uchylují a proč to dělají.
Autoři si založili dva uživatelské účty ve střílečce Halo a nahráli mužským a ženským hlasem několik univerzálních vět typu „to se ti povedlo,“ „pozor za tebou,“ apod., které potom v odpovídajících situacích přehrávali.
Takto odehráli desítky partií s náhodně přiřazenými hráči a sbírali jejich reakce. Hráli mód hry, ve kterém musí čtyřčlenný tým spolupracovat, každý člen přitom vidí úspěšnost všech členů v poměru zabitých nepřátel/vlastních smrtí. Mimochodem pro představu, o jak moc mužské prostředí jde – v průběhu 163 zápasů se nepřipojila ani jediná žena, která by komunikovala přes hlasový chat.
Projekt Bully Hunters měl upozornit na diskriminaci žen, skončil fiaskem.
Z výsledků vyplynulo, že hráči na nižších úrovních, co dosahovali horších výsledků, mnohem častěji vykazovali vůči ženskému profilu nepřátelské chování a svalovali na ně vinu za neúspěch, naopak ti úspěšní se k ženám choval daleko pozitivněji. Zajímavostí je, že vůči stejně kvalitně hrajícímu mužskému profilu vykazovali méně úspěšní hráči servilitu a častěji se mu tak dostalo slov uznání.
Je to vlastně potvrzení dobře známých principů z evoluční psychologie „Samci s nízkým statusem, kteří mají v důsledku hierarchické rekonfigurace nejvíce co ztratit, reagují na hrozbu, kterou představují samičí konkurenti. Samci s vysokým statusem, kteří se mají nejméně čeho bát, se chovali pozitivněji, což naznačuje, že přecházejí do podpůrné role a potenciálně do role přitahování partnerů,“ shrnují autoři svojí práci s tím, že se chování hráčů v anonymním online prostředí virtuálních stříleček v některých věcech nijak neliší od opičích tlup v pralese. Jinak řečeno, neúspěšní hráči maskují svůj strach o ztrátu „reputace“ zvýšeným agresivním chováním.
I z laického pohledu toto vysvětlení dává smysl, na druhou stranu bohužel nedává příliš prostoru pro řešení této problematiky. Provozovatelé videoher se sice mohou přetrhnout s vymýšlením antitoxických opatření (a občas to až přeženou, viz například projekt Bully Hunters), agresivní reakce jsou však nejspíše zakódovány v našich genech.
Možná bychom se na to tedy nakonec mohli dívat tak, že je nakonec vlastně dobře, pokud tito lidé ventilují vlastní frustraci jen ve videohrách.
