Od jejich samotných počátků bylo na videohry nahlíženo jako na pouhou bezpodnětnou výplň volného času. Byť už od osmdesátých let můžeme vysledovat spoustu příkladů toho, že se toto interaktivní médium dá využít k vyprávění příběhů možná ještě lépe než to dokážou filmy nebo knihy, trvalo však dlouho, než se dočkaly společenského uznání.
Dear Esther z roku 2012 nebyla první a určitě ani tou nejlepší „artovou“ hrou své doby, z nějakého důvodu se však stala tou nejslavnější. Původně vznikla jako modifikace na source enginu z Half-Life 2, studentský projekt humanitárního programu Porthsmouthské univerzity, nakonec se z ní ovšem stal klasický komerční projekt. Mimořádně úspěšný nutno říct.
Hra stála u zrodu žánru tzv. simulátorů chůze (viz náš článek), kdy nezáleží na rychlosti hráčových reakcí ani jeho umění řešit hádanky, ale jen na jeho empatii a schopnosti vcítit se do příběhu. Je vyprávěn pomocí útržků vzpomínek, které se nahodile vybavují během průzkumu fiktivního ostrova skotských Hebrid. Ve skutečnosti stačí jen hodinu držet šipku dopředu a pozorně poslouchat. Jak tento mnohasmyslový zážitek poté dokážete interpretovat už je jen na vás, žádný špatný způsob není.
Autoři tímto meditativním kouskem položili základy takovým peckám jako je Gone Home, The Vanishing Of Ethan Carter, Everybody’s Gone To The Rapture, Soma , What Remains Of Edith Finch nebo můj oblíbený Firewatch, oproti nim je ovšem snad až příliš vágní.
Každopádně pokud stále pochybujete, že interaktivita her může oproti zavedeným médiím přinést i něco navíc, toto je ideální kandidát. Hru si můžete přidat do knihovny zdarma na Steamu až do 16. února na této adrese.