"Roku 1998 započne na Zemi obrovská invaze mimozemských, nám nepřátelsky nakloněných bytostí. Dlouhotrvající, avšak předem prohraný boj nikdo z lidí nepřežije." Microprose
Ne, takto si to nikdo z nás nepředstavoval. Měli jsme jen přistát, sebrat několik vhodných objektů a zase rychle zmizet na Základnu. Kde se to zvrtlo? Všechno se to pokazilo už ve chvíli, kdy jsme vstoupili do atmosféry Modré. Okamžitě se na nás zavěsil letoun a během několika minut nás sestřelil. Paradox byl, že domorodci byli vybaveni cydonským dělem, naší vlastní technologií. Sami jsme si přinesli zkázu.
Měli jsme štěstí v neštěstí - dopadli jsme na zem, do hustého lesa. Dva z nás, CRonte a můj mladší bratr Sel-Tarep, náraz bohužel nepřežili, ale zbytek posádky byl schopen obrany. Rychle jsme se rozmístili v okolí a ukryli se na strategických místech, ze kterých jsme mohli loď bránit. Právě včas. Sotva se dostal poslední voják eskorty na určenou pozici, zaslechli jsme hučení motorů. Jsou tu!
Ani jsem se nestačil připravit k výstřelu. Dveře transportéru se otevřely a vyběhla skupinka těžkooděnců, střílejíc na všechny strany. Jen málokterá střela netrefila svůj cíl. Masakr započal.
Invaze dle Microprose
Každý pořádný hráč má alespoň jednu hru, ke které vzhlíží jako ke svatému obrázku, stěnu má polepenou screenshoty z ní, na pozadí Windows (či jiného OS) má vytípnutou závěrečnou obrazovku s mamutím skóre, a pokud ji alespoň jednou za půl roku nedohraje do konce, má pak pokažené Vánoce. 
Opakuji, nějakou takovou hru má každý, kdo ví, co znamená slovo pařit. U mě na tomto čestném místě stojí bezpochyby první díl ságy o vetřelcích z vesmíru - UFO: Enemy Unknown. Pochází z dílny firmy Microprose a spatřila světlo světa roku 1994.
Těžko říct, co je na hře nejlepší, čím k sobě přitáhla doslova davy hráčů. Nejspíš to byla dílem originalita hry, dílem její nebývalá hratelnost. Za povšimnutí stojí i grafika a zvuk, ale k tomu všemu se vrátíme později. Co na hru upoutalo pozornost určitě, byl její herní systém. Jednalo se o spojení real-time a turn-based strategie s výraznými prvky RPG - a šlo pravděpodobně o první takovéto vydařené spojení v historii počítačových her vůbec (možná také jediné, ale to je věc názoru).
X-Com rulez
Dovolte mi zrekapitulovat obsah hry. Jste velitelem (či spíše šedou eminencí) elitních jednotek X-Com, jejichž posláním je bránit Zemi před ničivými nájezdy z vesmíru. Zpočátku vám nikdo nevěnuje větší pozornost a jednotlivé státy posílají své příspěvky na váš účet jen se špatně skrývaným posměchem. Ten úšklebek se má ale brzy změnit v grimasu hrůzy. Na přelomu let 1998 a 1999 totiž započne vesmírná invaze na naši planetu. Všichni, včetně vlád a pravidelného vojska, jsou bezradní. Jste zde jen vy s hrstkou vycvičených specialistů, týmem vědců a partou zručných inženýrů.
Vaším úkolem je nejen strategicky rozmístěnou sítí základen vytvořit nad celou zeměkoulí ochranný deštník a bránit civilní obyvatelstvo před teroristickými útoky, únosy a drancováním. Musíte s mimozemšťany aktivně bojovat, kazit jim plány, ničit jejich pracně vybudované a pečlivě ukryté pozemské základny, učit se novým způsobům boje proti nelidským kreaturám a tak vytvořit dostatečný časový prostor pro vaše vědce, kteří se ze všech sil snaží zjistit původ cizáků, příčiny invaze a způsob, jak této hrozbě účinně čelit.
Suchý popis a troška obdivu
Do této chvíle jsem se soustředil spíše na myšlenku hry, a proto bych to chtěl nyní alespoň trochu napravit a nabídnout vám několik suchých faktů a technických údajů.
UFO: Enemy unkown má stejné technické parametry, jako valná většina jejích současníků, tj. procesor 386, karta VGA, Soundblaster, 3MB místa na harddisku. (Jo, jo, kde ty loňské sněhy jsou.) Rozlišení hry je klasické, 320x200, ale i v něm se tvůrcům zdařily hezké efekty. Střely opravdu létají a zanechávají pod sebou stín, stejně tak i všechny další objekty včetně postav samotných. Ty jsou zase animovány natolik detailně, že i při jejich velikosti (malosti) je vidět každá podrobnost, včetně zbraně, kterou drží v ruce. Detaily jsou vůbec silnou stránkou celé hry a jdou až do takové hloubky, že je možné rozeznat např. cenu jablek na pultu v obchodě.
Taktická část hry (souboje s jinoplanetníky) se odehrává v generovaném pseudo-3D prostoru, což přidává hráčům další možnosti jako zaklekávání za bariéry, využívání terénních nerovností pro nenápadný postup atd. Samotné generování hracích ploch by nejspíše vystačilo na celou recenzi, proto se zmíním jen o jedné věci, která mne velice příjemně překvapila. Materiály, ze kterých jsou jednotlivé budovy a překážky postaveny, mají své vlastní charakteristiky, čehož lze také v hojné míře využívat. Sláma je hořlavá, dřevo lze jednoduše prostřelit, kovový plášť letounu zase vydrží takřka vše (až na přímý zásah řízenou raketou).
Hudba v celé hře je poměrně zdařilá a dobře podkresluje náladu, jenom trošku zamrzí, že se stále opakují stejné motivy. Ty naštěstí nejsou příliš vlezlé a agresivní, takže i po několikahodinovém hraní nebudete mít pocit, že vám mimozemšťané právě propláchli mozek. Navíc jsou ve hře dobré zvukové efekty, takže si můžete přijít opravdu na své.
A kritika na závěr
Ačkoliv platí mé úvodní tvrzení, že UFO: Enemy unkown je pro mě něco jako Panna Orelánská pro Francouze, musím hře jednu věc vytknout. Je to nedostatek protivníkovy AI. O umělou inteligenci se zde ani v pravém slova smyslu nejedná. Nepřátelé jen reagují předem daným způsobem. Buď stojí bez hnutí na místě nebo namátkou procházejí okolí, v případě, kdy spatří někoho z vašich vojáků, tak spustí palbu. Navzájem si však nepomáhají, neutíkají z boje, netaktizují, nevyužívají specifických výhod, které se jim mohou naskytnout. Je to škoda, hráč tak má díky vlastnímu mozku nad počítačem obrovskou převahu, ale buďme shovívaví. Ve všech dalších ohledech je hra takřka dokonalá a v době jejího vzniku nebylo programování AI příliš rozšířené. Dovolme jí tedy spočinout v klidu, šest let po jejím vzniku, na vavřínech slávy, které si bezesporu zaslouží.
P.S: Spešl thanx to Pavel Novotný za obrázky k tomuto článku.
