Šógun
Ticho je ještě mrazivější než sníh pod nohama dvou mužů, kteří na sebe upřeně hledí. Oba v rukou pevně svírají svou milovanou katanu, zbraň, která je jejich nedílnou součástí. Zbraň, pro kterou dýchají a pro kterou by neváhali položit život.
Oba trpělivě vyčkávají, pozorně sledují svého soupeře a hledí vstříc momentu, kdy protivník zaútočí. Čas plyne nesmírně pomalu. Zdá se, že se téměř zastavil, ale následně vše nabere rychlý spád. Odvěcí rivalové proti sobě vyrazí, střetne se ostří jejich zbraní, zazní zpěv dokonale opracovaného a především smrtícího kovu. Znovu a znovu. Jeden z mužů klesá k zemi, do bělostného sněhu se vpíjí krev, která kolem umírajícího bojovníka vytváří obrazec připomínající křídla. Muž se podívá na svou katanu, beze slova jí říká sbohem a pak naposledy vydechne.
Podobné scény jsou v samurajských projektech běžné a jsou jedním z důvodů, proč nejde tyto legendární válečníky nemilovat. A my pro ně rozhodně máme slabost, neodoláme jim v kreslené, psané, herní ani hrané formě a dovolíme si tvrdit, že už jsme zhlédli dost projektů, abychom vám mohli doporučit ty, které stojí za pozornost.
Animovaná lahůdka Modrooký samuraj
V animovaných podívaných mají samurajové výsostnou pozici a viděli jsme hned několik kreslených projektů, které nás velmi příjemně překvapily. Například nám vyrazil dech seriál Modrooký samuraj od Netflixu, o kterém jsme vlastně nejdříve nic moc nevěděli, ale nadšené reakce nás „donutily“ rychle sahat po ovladači, abychom zjistili, „co na tom vlastně všichni mají?“.
A teď už to víme. Přestože nejde o sérii pouze z dílny asijských tvůrců (podílelo se na něm i francouzské studio Blue Spirit), tak se mu daří zachytit „samurajský vibe“ naprosto excelentním způsobem.
Je to brutální, je to skvěle animované, postavy jsou zapamatovatelné, tematika dobře vybraná (drsný život „míšence“ v Japonsku v 17. století), vlastně těžko hledáme něco, co bychom mohli seriálu vytýkat.
Ne všem se líbilo, že postavy nejsou namluveny japonsky a ano, asi by to bylo autentičtější, ale nám to jako vyslovená chyba nepřišla, a to i díky působivému obsazení (například Masi Oka, Maya Erskine, George Takei, Cary-Hiroyuki Tagawa, Darren Barnet, Randall Park, Kenneth Branagh nebo Brenda Song).
Dobrou zprávou je, že Netflix schválil druhou řadu. Prozatím nebylo oznámeno, kdy ji uvidíme. Snad brzy, protože se nemůžeme dočkat.
Nejklasičtější z klasik Sedm samurajů (1954)
Toto je bez přehánění film pro pamětníky – má už slušný věk, ale to mu neubírá nic na působivosti a faktu, že jde o projekt, který ovlivnil mnoho filmařů a zanechal nesmazatelnou stopu na celé kinematografii.
Ostatně, pochází z dílny jednoho z nejvýraznějších filmařů minulého století jménem Akira Kurosawa, který obdržel Oscara za celoživotní přínos kinematografii.
Příběh se odehrává v šestnáctém století, kdy se vesničané rozhodnout najmout samuraje, aby je ochránili před zloději. Kurosawa dokázal na jednoduchých základech vybudovat něco, co se zapsalo do historie zlatým písmem.
I když to tak nejdříve nevypadalo, protože se projekt potýkal s obtížnou produkcí (a navíc šlo v dané době o nejdražší japonský film) a během svého prvního uvedení recenzenty ze Západu úplně neoslnil. Ovšem, postupem času začali měnit názor a ze Sedmi samurajů se stal jeden z nejlépe hodnocených projektů vůbec.
RECENZE: Samurajský hit loňského roku rozšířil ještě krásnější ostrov Iki |
Chváleny jsou postavy a jejich obsazení, akční scény, atmosféra a film se často objevuje v žebříčcích nejlepších projektů v historii kinematografie. O filmu se říká, že je stylem podobný westernům a zřejmě je inspirace oboustranná, protože jistě víte, že Sedm samurajů očividně inspirovalo kovbojku Sedm statečných z roku 1960.
Tato podívaná měla a má velký dopad na filmový svět. Například je prý průkopníkem typického prvku známého jako „Assembling the Team“ (sestavení týmu), které je k vidění v mnoha projektech, například v Avengers nebo Lize spravedlivých. Kromě toho Sedm samurajů odstartovalo žánr označovaný jako „Seven Samurai Formula“, který se zaměřuje na to, že se dá dohromady skupina rozmanitých postav kvůli splnění specifického úkolu.
Pokud byste se chtěli podívat na místo, kde probíhalo natáčení, Kurosawa nechtěl trávit čas ve studiích a raději nechal vybudovat kulisy v okrese Tagata v provincii Izu.
Samurajská Hra o trůny Šógun
Válečný veterán a spisovatel James Clavell se specializoval na tematiku Asie a šlo mu to. Šlo mu to skvěle. Jeho díla se dočkala několika adaptací, třeba minisérie Šogun z roku 1980, kde se hlavní role ujal Richard Chamberlain.
Proto bylo dost lidí nervózních, když se dozvědělo, že se chystá nová seriálová verze nazvaná Šógun. Ta aktuálně běží a nutno říct, že obavy byly naprosto, ale naprosto zbytečné, protože jde o seriálový zážitek (minimálně) roku, který překonává původní verzi.
Někdy je označována jako nová Hra o trůny a ano, svým způsobem je to trefné přirovnání, a to díky komplexním a nezapomenutelným postavám, neustálému intrikování, propracovanému mnohaúrovňovému příběhu nebo brutalitě. Na druhou stranu, jde o seriál, který stojí na svých vlastních nohou, není okatou kopií zmíněného projektu.
Šógun je zasazen do feudálního Japonska (někdy kolem roku 1600), kdy do země připlouvá John Blackthorne (Cosmo Jarvis). Pomalu se seznamuje s japonskou kulturou, která je úplně jiná než to, co doposud znal.
Střet dvou světů je opravdu fascinující podívanou, která má mimochodem reálné základy. Příběh není úplně vycucán z prstu, Clavell se často inspiroval u skutečných osob a událostí. Někdy sice velmi volně, ale v tomto případě to nevadí.
Ostatně, několik význačných japonských osobností chválí seriál za jeho autenticitu a jen pro zajímavost, ikonický videoherní tvůrce Hideo Kodžima (Metal Gear, Castlevania) byl jedním z těch, kdo seriál přirovnal ke Hře o trůny, konkrétně pronesl: „Hra o trůny zasazená do Japonska 17. století.“
Intenzivní příběh o rituální sebevraždě Harakiri (1962)
Samurajská kultura je komplexní, má různá pravidla a kodex známý jako bušidó. Například, když samuraj přijde o pána, stává se z něj rónin, svou roli hraje i takzvaná seppuka (neboli harakiri), tedy rituální sebevražda. A právě tato témata jsou námětem filmu Harakiri.
Opět je to už desítky let stará podívaná, což se možná odráží na řemeslném zpracování, ale obsahově film překonává i mnohem mladší konkurenci. Podíváme se do Japonska 17. století, kdy se objevuje množství róninů. Někteří se snaží přežít, ale jiní hodlají spáchat zmíněnou seppuku.
O pomoc s ukončením života žádá i rónin Hanshirō Tsugumo (Nakadai Tacuja) a to u klanu Iji, ovšem příběh se začíná komplikovat a ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá.
Film je označován jako jedna z nejlepších samurajských podívaných vůbec a oceňováno je kromě obsazení a zajímavého děje třeba to, že ukazuje svět samurajů bez růžových brýlích, nedělá z nich pouze adorované hrdiny, ale neskrývá ani jejich chyby a lidskost. Kromě toho jde o očividnou snahu kritizovat přílišnou idealizaci feudálního Japonska, která je v žánru poměrně běžná.
Natáčení nebylo zrovna snadné, protože se během soubojů používaly reálné zbraně (což je nyní v Japonsku zakázáno) a hercům a kaskadérům hrozilo skutečné nebezpečí, takže museli být velmi opatrní. V určitých scénách byli místo herců využíváni experti na boj s katanou.
Po krvi touží i ženy, třeba Lady Snowblood (1973)
Ženské hrdinky v akčních filmech nejsou výmyslem dnešní doby, například jeden z nejoceňovanějších samurajských filmů, který vznikl už v roce 1973, má v centru ženskou postavu Yuki (Meiko Kadži). Vydává se na cestu pomsty, kterou zamýšlela, ale nestihla vykonat její matka Sayo (Mijoko Akazaú).
Je očividné, že nejde o klasický samurajský film, ale přesto je to projekt, který je označován za jeden z nejvýraznějších zástupců tohoto žánru.
Tato adaptace mangy je chválena za nelineární vyprávění příběhu, působivý styl i svou nekompromisní brutalitu. Stejně jako některé z výše zmíněných projektů, i tento inspiroval další filmy a tvůrce, například dvoudílnou podívanou Quentina Tarantina Kill Bill, kdy se proslýchá, že herci a štáb v přestávkách během natáčení na popud Tarantina sledovali právě Lady Snowblood.
Přestože to může znít, že je film spíše přízemní krvavou zábavou, není tomu tak, podle některých je Lady Snowblood také jakousi studií opakujícího se koloběhu násilí.
A když už jsme u toho násilí, Meiko Kadži je, i díky Lady Snowblood, považována za jednu z výrazných osobností takzvaného explotačního žánru. Což je filmová kategorie zahrnující levné, často až „béčkové“ projekty, které si ale mnohdy získají srdce fandů a stanou se z nich kultovní záležitosti. Explotační filmy jsou pak často násilné (někdy až groteskně).
Meiko Kadži je mimochodem i zpěvačkou (má na kontě titulní píseň k Lady Bloodsnow), kdy její hudba chytila druhý dech poté, co byla použita právě ve filmech Kill Bill.
V roce 1974 se objevilo pokračování Lady Bloodsnow, ale to už se nedočkalo podobného úspěchu jako předchůdce.
Naše guilty pleasure jsou Samurajové (2002)
Ne, francouzský film Samurajové není objektivně řečeno dobrý, ale my pro něj máme v srdci speciální místo. Má totiž velmi slušné bojové scény, hlavní hrdina a hrdinka jsou sympatická dvojka (ovšem jejich „komický“ sidekick je na facku) a hlavně, příběh se zaměřuje na videoherní bojovku, která může být doslova smrtící. To je roztomile béčkovým způsobem propojeno se samuraji z hluboké historie a byť je to prostě něco, co připomíná chaotický mix všeho, co má rád puberťák a ne pořádný film, my jsme si Samuraje užili a i teď se na ně občas podíváme.
