(Jaromír Chvalíček) Po třech vcelku obstojných filmových adaptacích videoherní série Resident Evil Capcom usoudil, že by bylo dobré v chrlení snímků na motivy legendární zombie série pokračovat. Hollywoodu se však do dalších dílů nechtělo, a tak se toho musel chopit Capcom sám. I když se to zdálo jako sebevražedný pokus, vydal se cestou neoriginálního, byť potenciálně zajímavého stylu celovečerního animovaného CG filmu. Už jednou se o něco podobného pokusil, ale Biohazard 4D-Executor (video) byl krátkometrážní hokus pokus, který se víceméně nesnažil o nic jiného, než potěšit fanoušky.
Resident Evil: Rozklad pravděpodobně měl větší ambice, o čemž svědčí celosvětové DVD a Blu-Ray nasazení s překvapivě silnou reklamou. V USA a Japonsku byl film dokonce i po krátkou dobu uveden do kin, ale příliš nepochodil, což se dalo čekat.
Ve finále je tak Rozklad jen a pouze pro fanoušky videoherní předlohy. Divákům, kteří znají hranou filmovou sérii toho totiž řekne příliš málo a těm, kteří ani akční horory s Millou Jovovich neshlédli, neřekne zhola nic.
Příběh navazuje převážně na druhý díl, i když se odehrává až po čtvrtém, což fandové asi ocení. Ačkoliv sám sebe za Resi-fandu považuji, tak mi to bylo úplně jedno. Do scénáře je totiž zařazena dvojitá dávka klišé – jak toho filmového, tak herního. Máme tu vládní korporace, teroristy, zvláštní komando a Leona s Claire. Je fajn vidět opět staré známé z Resident Evil 2 pohromadě, zvláště když Rozklad na tento díl opětovně odkazuje. To je možná jeho jediná záchrana, před úplným bahnem, protože my letití hráči na slovo nostalgie slyšíme.
Upřít nelze ani atmosféru. Prostředí, ve kterém se snímek odehrává, je herní mnohem více, než některé hry. Po některých scénách máte dokonce chuť vzít joypad do rukou a hrát. Jenže toho se tady nedočkáte, bohužel. Rozklad je totiž hodinu a půl trvající herní videosekvence a nic víc. Ke klasickému filmu, ať již hranému nebo animovanému, má daleko.
Hráčům je tento sdělovací styl blízký, ale pro řadového diváka naprosto nestravitelný. Postavy se chovají asijsky nelogicky, což působí roztomile, ale s přibývajícím věkem diváka zároveň stejně trapně. Příběh by v herní podobě obstál, ale zde naráží do zdi scenáristické demence. Je fajn, že postavy utíkají před výbuchem, ohněm, dalším výbuchem, Tyrantem a případně výbuchem, ale jakmile dojde k dialogům, tak máte občas chuť pustit na DVD ovladači tlačítko fast forward.
Claire a Leon jsou fajn, ale na ostatních postavách vám záležet nebude. Největším problémem pokusu o film jménem Resident Evil: Rozklad je totiž naprosto zastaralá animace připomínající dobu 128-bitové generace konzolí. Upřímně, trailer na Resident Evil 5, který na disku také naleznete, vypadá bez nadsázky lépe. Hlavní postavy ještě ujdou, ale jakmile vidíte jen pochodovat nějakou vedlejší, tak se budete chytat za hlavu. Pojetí filmově-herní videosekvence je sice originální a zajímavé, ale pro film to chce více.
| Nadcházející hra Resident Evil 5 - dojmy z hraní |
|
Pokud je nablízku, vrazí do vás injekci a během několika málo okamžiků tak již zase skáčete přes kaluže, respektive mezi zombíky. Pokud ale naopak začne kolabovat vaše parťačka, máte jen pár chvil na to, abyste ji dali dokupy zase vy." |
Abych však nekřivdil, tak akce vypadá v Rozkladu stylově. V tomto ohledu je CG animace někde jinde, než živí herci. Jakmile něco vybuchuje, střílí se nebo dojde na bullet time (zpomalení času), tak Rozklad nezklame. Anglický dabing je otřesný, ale cením si toho, že postavy dabují ti samí lidé, jako v herních předlohách.
Upřímně jsem po prvním zhlédnutí Resident Evil: Rozklad rozladěný a zklamaný. RE2 je a pro mě vždy bude nejlepší díl série, ale vydat se tímto směrem nebylo šťastné. Narážky na události v Racoon City zahřejí u srdce, ale jakmile se „příběh“ začne vyvíjet dál, tak přichází hněv. Koukat se na to dá, ale v porovnání s videohrami i hranými snímky série Resident Evil to je prostě bída.
Hodnocení: 40%
(Emanuel Svoboda) Resident Evil: Degeneration – zpátečnické novátorství
S fakty už vás seznámil Jarda, takže to vezmu z jiného konce. Kdybych měl své dojmy z nejnovějšího filmového „Residenta“ shrnout jedním slovem, řeknu: překvapení. Čímž nemyslím automaticky ani příjemné, ani nepříjemné, prostě jen: překvapení. To, jakým konkrétním způsobem pak bude divák překvapen, záleží na řadě faktorů, například na jeho vztahu k počítačové animaci.
Člověk zmlsaný průlomovým Final Fantasy: The Spirits Within, na němž konkurenční Square Pictures prodělali gatě, bude asi na rozpacích. Pravda, od premiéry The Spirits Within v roce 2001 (!) urazil následovník pokusu o dospělý film se „syntetickými herci“ dlouhou cestu. A tak to má být. Určitá potíž je jen v tom, že šlo o cestu zpět, vpravdě „degeneration“.
Jenže je otázkou, v jakém smyslu zpět. Po ekonomické stránce jistě nikoli. Co si budeme namlouvat, cílem jakékoli tvorby asi není fatálně zruinovat všechny zúčastněné. Takže tvůrci nejnovějšího Resi-filmu zvolili řešení stejně netradiční a překvapivé jako uvážlivé – vybudovali svůj výtvor coby jednu dlouhou herní videosekvenci.
Nakrájet to na přiměřené špalíky, dala by se jimi prošpikovat a ochutit působivá „gamesa“. Žel, ukazuje se, že co perfektně funguje ve hře, neplní už tak dobře svou funkci na filmovém nosiči, nedejbože v kině, kam se ve světě dílko dostalo z pochopitelných důvodů jen ve velmi omezené míře.
Herní animaci totiž neodpovídá jen „grafika“, ale rovněž scénář, dabing, hudba, zkrátka všechno. Když si odmyslíme, že sledovat videosekvenci v celovečerní metráži je pro mnohé na hranici snesitelnosti či spíš za ní, pak na některé věci není tento „žánr“ stavěný VŮBEC – například na rozvláčný civilní pokec.
A dlouhých, navíc nepříliš duchaplných pokeců tu naneštěstí není zrovna málo, pročež se začínají dávat do řeči i diváci, jež svrbí prsty z absence interaktivity - člověk neustále podvědomě čeká, kdy už ta animace skončí a on bude zase moci popadnout ovladač a pustit se do zombíků sám.
Nezachrání to ani časté odkazy na známé díly série, tím méně na jiné pop-kulturní majstrštyky – ano, všichni jsme poznali přeskok mezi budovami z Matrixu. Jazzové publikum se sice při koncertu „povinně“ směje a tleská při každé citaci něčí známé skladby, ale my hráči býváme spíš suší cynici než snobi a požadujeme v první řadě kvalitní zážitek. Jejž se nám zde bez hry opravdu, ale opravdu nedostává.
Na druhou stranu, můj osobní pohled je zcela zakalen posedlostí vývojem počítačové animace, takže mi Degeneration šeptá zprávu, kterou střízlivý přeslechne. Na rozdíl od zmíněného sebevražedného pokusu The Spirits Within, který ve své době jednoduše NEMOHL mít skutečné následovníky, doufám, že tentokrát by se to konečně mohlo rozjet.
Degeneration totiž určitě neskončí prodělkem $ 94.000.000. Je to počin, který si na sebe dost možná také nevydělá, nicméně případný komerční nezdar nebude pro nikoho znamenat životní tragédii. Navíc, na rozdíl od dalšího pokusu o celovečerní CG film, Final Fantasy VII: Advent Children z roku 2005, si divák ne-hráč nejspíš odnese dojem, že shlédl velice špatný film, avšak nikoli, že se buď zbláznil svět nebo on sám.
V tomto smyslu setkání ekonomické obezřetnosti s jí odpovídajícím technickým ztvárněním a se zřetelem k „normálnímu“ divákovi nedopadl film nijak tragicky. Jednoduše jen přetrvávají zažité stereotypy: podobně jako v počátcích zvukového filmu herci deklamovali a gestikulovali „po divadelnicku“, dabéři prostě mluví jako v herní videosekvenci – třebaže by už nemuseli. Stejně tak scénáristé by se mohli pochlapit a napsat skutečné dialogy – a tak dále. Ale to všechno jednou přijde.
Hlavním problémem nejnovějšího Resi-počinu tedy podle mého názoru vůbec není slabá vizuální stránka, nýbrž onen „zbytek“. CG filmy potřebují v první řadě někoho, kdo se pokusí tvořit je jako kvalitní FILMY. Technické nedostatky jsou to nejmenší – je řada obrazově chabých „pecek“, vyrobených na koleně skoro zadarmo. A ostatně technika tak jako tak letí nezadržitelně vzhůru, ruku v ruce se zlevňováním tvůrčích technologií. Takže věřím, že dříve či později nám všem V KINĚ při sledování umělých umělců upadne brada – a to nikoli smíchem.
S výsledkem jsem tedy osobně docela spokojen. A bez ohledu na mé ekonomicko-futuristické úvahy už má za sebou značka RE úlety, vedle nichž ční Degeneration jako zářivá perla. Možná se na tom podílejí prima jednohubky, servírované při sledování filmu Jardovou ženou, možná příjemný pokec, jímž jsme prokládali mdlé dialogy na obrazovce, ale osobně film nepokládám za průšvih. Jen tak dál a houšť! Protože pracovití grafici za ty milióny ušetřené na zhůvěřilých movie stars stojí.
Hodnocení: 55% za správný směr
