Také někdy nechápavě kroutíte hlavou nad oslavnými recenzemi, které doprovázejí téměř každou přední hru od Nintenda? Nedokážete pochopit důvody, které fanoušky nutí neustále znovu a znovu hrát všelijaké verze Super Maria, Zeldy a dalších obskurních značek, které působí jako z animovaných pohádek pro nejmenší? Říkáte si, že i kdyby snad na vší té chvále něco přece jen bylo, stejně vám k vašemu hráčskému uspokojení stačí PC, Xbox nebo PlayStation?
Jen se rozhoupat
Pokud ano, před dvěma lety jsme byli úplně na stejné vlně. V devadesátých letech jsem sice chodil hrát ke kamarádovi na NES legendární Super Mario Bros. 3 a jakéhosi Asterixe, tím však veškeré moje bezprostřední zkušenosti s tímto slavným výrobcem her a konzolí končí. Hraní na PC u mě doplňoval PlayStation a na nějaké hopsání a zachraňování princezen nebylo vůbec pomyšlení. Měnit se to začalo někdy kolem éry prvního Wii, které mě tehdy zaujalo svým unikátním pohybovým ovládáním. Poprvé jsem tehdy zaregistroval, že se Nintendo snaží od konkurence výrazně odlišit.
Odolával jsem poměrně dlouho a ke koupi svého prvního Nintenda jsem se odhodlal až tak o deset let později. V roce 2016 jsem si koupil umírající Wii U a všichni kolem si klepali na čelo. Jenže mě nelákaly ani tak aktuální exkluzivity, jako spíše kompatibilita Wii U s předchozí generací Wii, která byla na hity tolik bohatá. Z nákupu jsem byl tehdy velmi nervózní, ale už o šest měsíců později jsem si domů nesl nové kapesní Nintendo 3DS. A zkraje letošního roku přišla řada konečně také na aktuální Switch, díky kterému jsem konečně „in“.
Plné hodnocení od nás dostal jen World of Warcraft a Super Mario Odyssey
Že jsem si všechny tyto konzole pořídil, celkem názorně ukazuje, jak velké nadšení ve mě vyvolalo Wii U, známé také jako „nejhorší Nintendo všech dob.“ A z pohledu čerstvého konvertity se vám pokusím vysvětlit, co je na Nintendu tak cool, pokud možno bez toho, abych ho nekriticky vynášel do nebes. Opět totiž platí, že ačkoliv je rozhodně o co stát, pro každého tyto konzole nejsou.
Infantilní Half-Life
Když mluvíme o hrách pro Nintendo, bývá největší problém ten, že vám kvality jeho nejlepších her nedokáže zprostředkovat ani sebelépe napsaná recenze (snad kolegové odpustí), ani rafinovaně vytípané obrázky, nebo sestříhané video. Skoro to připomíná snahu popisovat zážitek ve virtuální realitě. Hry jako Super Mario Odyssey a The Legend of Zelda: The Breath of the Wild si prostě musíte osahat. Je to dáno tím, s jakým perfekcionismem jsou navrženy.
Parádní ovládání jde ruku v ruce s promyšlenou stavbou herního světa a líbivou hudbou, jejíž význam není radno podceňovat. Největší paradox vidím v tom, že ačkoliv se hrám od Nintenda ze strany „neznalých“ často vyčítá, že jsou si podobné jak vejce vejci a ždímou stále stejné nápady pořád dokola, ve skutečnosti je to naopak. Baví právě díky spoustě nápadů, kterými jste krmeni až do konce. Ty ale nejsou divákům na první pohled patrné.
Možná proto bude lepší, když si vybavíte pocity, jaké jste měli kupříkladu při hraní Half-Life 2. Hra vás neustále překvapovala odlišnými, inteligentně navrženými levely a stále před vás předkládala nějakou novou vychytávku nebo zajímavou hádankou. Celé to působilo tak nějak chytře a vy jste byli neustále napjatí, co bude následovat za dalším rohem. U těch nejlepších her pro Nintendo je to vlastně podobné. Dalším typickým znakem je to, že samotný proces překonávání jednotlivých překážek a hádanek bývá mnohdy ještě těžší než hledání jejich řešení. Musíte se zlepšovat v pohotovosti a koordinaci. V tomto mi přístup Nintenda zase trochu připomněl letošní God of War.
The Legend of Zelda: Breath of the Wild vyhrál drtivou většinu zahraničních anket o nejlepší hru roku.
Co se propírané infantilnosti týče, záleží na tom, zda vám grafický styl opravdu leze krkem, nebo jste schopni ho přijmout jako umělecký styl. Já podobně nahlížím třeba na Disneyovky v čele se starým Mickey Mousem. Je to pro děti? Ano. Znamená to, že je za tvorbu zodpovědný nějaký patlal bez talentu? Určitě ne. Barevný styl jde ruku v ruce s parádní hudbou a zvukovými efekty, kterými tyto hry útočí na vaše smysly. Pro Nintendo je charakteristické, že máte při hraní pociťovat radost a potěšení, pokud tedy zrovna vzteky nesupíte u Donkey Konga.
Mou první hrou byl Super Mario Galaxy a trvalo asi tak dvě minuty, než jsem jejímu uhrančivému kouzlu naprosto propadl. Hudba, ovládání, grafika, všechno do sebe okamžitě zapadlo. Za zmínku určitě stojí i to, že ačkoliv jsem držel v ruce poprvé netradiční pohybové ovladače, okamžitě a bez vysvětlování jsem věděl, co a jak.
Že je to jen Zelda a Mario? Že to nemá příběh?
Často slýchám také námitky o tom, že Nintendo je vlastně jenom Zelda a Mario a nic dalšího, nebo že pro hráče holdující příběhům nemají tyto konzole vlastně co nabídnout. První tvrzení není pravdivé vůbec, druhé závisí na tom, jaký máte vztah k japonské produkci. Když totiž hledáte kvalitní, působivé příběhy, jsou japonská RPG tím, co vás má na konzolích od Nintenda uspokojit. A jelikož je mojí nejoblíbenější hrou všech dob jistá Final Fanatsy VII, nemám s přístupem Nintenda žádný problém.
Fire Emblem je série kombinující tahové souboje a skvělý příběh
Kvalitní příběhy jsou v tuto chvíli stále především doménou 3DS, která je zpětně kompatibilní s předchozí generací pro DS. Tam také sídlí série jako Fire Emblem, Dragon Quest, Shin Megami Tensei, Phoenix Wright, Bravely Default, Professor Layton, Zero Escape a mnohé další. Knihovna Switche ale postupně stále víc bobtná a jeho hlavní hvězdu v podobně Xenoblade Chronicles 2 nyní doplnil snad ještě lepší Octopath Traveler, jehož bude za rok následovat nový Fire Emblem. Nic z toho všeho nemá ve jméně ani Maria ani Zeldu, zásobárna kvalitních značek tím ale nekončí.
Abych nebyl osočen z mlžení, připomenu Bayonettu, jejíž druhý díl považuji za vůbec nejlepší hru v žánru zběsilých sekaček, již zmíněného opičáka Donkey Konga, jehož opakem je dětsky jednoduchý Kirby, dále originální multiplayerové hry jako Splatoon a Arms, skvělou strategii Pikmin 3 (zatím jen na Wii U), sci-fi klasiku Metroid, nekonečné Pokémony a takhle bych mohl pokračovat ještě dál a dál. Opět platí, že vizuál spousty těchto her působí infantilně nebo se řadí k japonskému anime, a já chápu, že se oboje může někomu hnusit. Mě se ale expresivita anime a dětinská veselost Nintenda líbí a dokáže mě rozesmát, což je obzvlášť u gaučových party her velké plus.
Nejlepší sekačka všech dob? Bayonetta 2 se brzy dočká pokračování.
A Nintendo je suverénním lídrem takového typu her, který je u konkurence nedostatkovým zbožím. Pokud vás baví takový Rocket League nebo Overcooked (obě jsou i na Switchi), opět máte zase jakousi představu, o čem je řeč, ale ty nejlepší hity ze stáje Nintenda v čele s Mario Kart, vám ani tyto pecky prostě nenahradí. Tady je opět důležité připomenout, jak jednoduché a intuitivní ovládání hry od Nintenda mají. Když ke mně přijde návštěva složená primárně z nehráčů, nemusím téměř nic vysvětlovat a ještě mě vyklepne kamarád, co drží poprvé ovladač v ruce.
Svoji chválu na účet Nintenda zakončím také velkou poklonou jeho historii a zásobě retro her, které jsou k dostání zatím pouze na Wii U a 3DS prostřednictvím takzvané virtuální konzole. Dnes bych ale fanouškům retra spíše doporučil nákup cenově příznivých minikonzolí NES a SNES s původními ovladači a desítkami špičkově emulovaných titulů. Většina zestárla jako víno.
Dokonalá to věc? Ani náhodou!
Asi si říkáte, že tolik pozitiv na jednom místě už docela smrdí a že jsem sliboval, že přijde i nějaká ta výtka. Tak tady je máte. Tak především Nintendo je drahá sranda. Je to Apple herních zařízení, který má tendence k extrémně snobskému a uživatelsky nepřívětivému chování. 3DS bez přiloženého adaptéru nebo spousta technických a nepraktických nepříjemností s Wii U jsou toho nejlepším důkazem. Důvodem kladného přijetí Switche je částečně i to, že s ním Nintendo hraje relativně „čistší hru“, než tomu bývalo u předchozích konzolí zvykem. Přesto ale platí, že konzole, hry i příslušenství jsou o něco dražší, než byste čekali, a slevy nejsou zdaleka tak štědré jako na ostatních platformách. Budete tak mít pravděpodobně méně her a dvakrát si rozmyslíte, za co utratíte peníze.
Mini konzole od Nintenda jsou skvělé, nepochopitelným trapasem byl ale krátký kabel u NES
Pak je tu samozřejmě otázka hardwaru. Pokud toužíte po co nejmodernější grafice, konzole od Nintenda nejsou pro vás. V případě Switche to ale vynahrazuje možnost hrát hry v handheldovém režimu kdekoliv. Většinu aktuálních hitů na konzoli vůbec neseženete, neboť by je její hardware prostě neutáhl.
Osobně mi to nevadí. Ostatně pokud multiplatformní hry vypadají lépe na ostatních zařízeních a bývají ještě k tomu díky slevovým akcím i dostupnější, není důvod pořizovat si je na Switch. Někdy ten rozdíl ale není tak velký a třeba méně blyštivá indie produkce se mi pocitově hraje lépe na handheldu. Nintendo na mě tak působí jako výrobce „alternativních“ herních zařízení, které si dokoupíte až jako doplněk k tomu, co už doma máte. Samozřejmě za předpokladu, že vaše hlavní herní vášeň není gaučový koop s rodinou. Jak bylo řečeno, tam nemá Nintendo konkurenci.
Co dodat víc, jakožto videoherního nadšence se slabostí pro japonskou produkci a příznivce party her mě Nintendo prostě chytlo. Zdaleka nejde jen o Zeldu a Maria, které lze bez nadsázky označit za takový videoherní folklór, který se obměňuje s každým dalším vyprávěním. Pořád ale platí, že kouzlo těch nejlepších her prostě nelze popsat a nejlepší je si je vyzkoušet. Jedině pak jste totiž schopní pochopit, že za jejich jednoduchou fasádou se skrývá spousta mravenčí práce a chytrých nápadů. Teď ještě kdyby to všechno bylo jen o něco levnější.
