První díl westwoodovské ságy z roku 1992, který později následovaly ještě další dva, je pro mě osobně jednou z her, které stály na úplném počátku mojí herní kariéry. Skrze tituly jako Manic Mansion, Leisure Suit Larry nebo právě Legend of Kyrandia jsem poprvé pochopila, co může být na počítačových hrách tak úžasného, že u nich někdo dobrovolně tráví několik hodin denně. Kyrandia má totiž vlastní živý svět, do kterého když nakouknete, nebudete chtít odejít, dokud se nepřesvědčíte, že všichni jeho hodní obyvatelé jsou v bezpečí a ti zlí odpočívají ve vězení nebo na hřbitově.
Do příběhu se vnoříme ve chvíli, kdy starý mudrc Kallak dostane nečekanou návštěvu - padoucha všech padouchů řečeného Malcolma, který si libuje ve žlutofialovém klaunském oděvu a třírohé čepici s rolničkami. Návštěva se bohužel nevyvine zrovna nejlépe, Malcolm je čerstvě na svobodě a roupama neví, co by vyvedl dřív, takže nakonec promění staříka v kámen a zmizí. Teprve poté přichází na scénu Brandon - titulní postava celé hry a hrdina, jehož budete celým kyrandijským dobrodružstvím provázet. Zděšen nejnovější chladnou podobou svého 
dědečka se Brandon nejprve musí vyrovnat s nastalou situací a teprve potom se může vydat na pouť, na jejímž konci má stát nejen pohyblivý dědeček, ale hlavně zneškodněný Malcolm a šťastná celá Kyrandie.
Jakmile skrze osobu Brandona pochopíte, že další průběh věcí spočívá jen na vás, můžete začít provádět klasické úkony, které všichni adventurníci prováděli už tisíckrát - nejdřív proklikáte celou místnost tak, aby vám ani jeden předmět nezůstal skryt, pak posbíráte kořist (dopis, pila, drahokam a jablko) a když jste si jistí, že v místnosti už nezbylo nic zajímavého, co jste ještě neměli v rukou, můžete se přesunout do další obrazovky a celý postup zopakovat znova od začátku. V Kyrandii se totiž kurzor nemění podle toho, zda s ním ukazujete na aktivní či pasivní předmět, takže to, zda lze něco sebrat nebo ne, zjistíte jen tím, že na to kliknete. Interface hry je vůbec velmi jednoduchý, nejste zatěžování žádnými možnostmi jako "sebrat", "použít", "obléct" nebo "sníst", ale všechny předměty se dají upotřebit pouze jedním způsobem, který není třeba konkrétně znát. Inventář má přesně deset políček a většinu hry bývá zaplněný - především různobarevnými drahokamy, ale i věcmi, které vám nikdy k ničemu nebudou. O něco složitějším rozptýlením je čtyřdílný 
amulet, jehož jednotlivé části musíte během hry nejprve oživit, než budete moci využít jejich magických schopností.
Postavy, se kterými se setkáváte, jsou vesměs klasickými pohádkovými archetypy - Brynn, která vás rozluštěním neviditelného Kallakova vzkazu nasměruje tak, abyste získali kouzelný amulet; popletený kouzelník Darm žijící ve své chatrči obtočený fialovým drakem Brandywinem, bez nějž by vám nebyl schopen říct ani to, jak se jmenuje; půvabná čarodějka Zanthia, která sice ve svém obrovském kotli vyváří místo magických lektvarů své vlastní prádlo, ale zato vám jako první odhalí pravdu o vás i vašich rodičích a samozřejmě úhlavní nepřítel Malcolm ukrývající své nepěkné ego za maskou věčného zlomyslníka a popichovatele osudu ຯ ti všichni spoluvytvářejí prostředí, v němž není nouze ani o humor, ale ani o vážné dějové zvraty.
I přes svoji letitost se Kyrandia může pyšnit grafikou, která sice na první pohled není nikterak úchvatná, ale při podrobnějším zkoumání zjistíte, že dokáže zobrazit téměř všechno, co je třeba. Uzdravená vrba, skrz jejíž husté větvoví prosvítají sluneční paprsky, 
kopečky mechu, které opravdu vypadají měkce a nadýchaně, kmeny stromů pokreslené stíny, jeskyní labyrint vyvedený v modro-červeno-fialových barvách - člověku se zdá až neuvěřitelné, co s tehdejšími možnostmi westwoodovští kouzelníci dokázali. Teprve teď po letech jsem si všimla, že Brynn v klášteře vytváří na podlaze dokonce odlesk své vlastní postavy a oheň hořící na jednom ze stojanů se odráží na lesklém povrchu vedlejšího sloupu!
Obtížnost není nijak přehnaně vysoká - postavy vám našeptávají, kam byste asi tak teď měli jít a nenechávají vás tak na pochybách o tom, co dělat dál. Problémy můžou nastat spíš s tím, JAK toho docílit, protože osobně musím říct, že ne všechna řešení úkolů bych označila za logická, nicméně nemůžu vyloučit to, že mi v těchto případech mohla uniknout nějaká souvislost. K záludnostem hry patří i fakt, že v jejích pohádkově krásných krajinkách můžete několikrát zemřít (například na otravu hadím jedem, utonutím v řece, sežráním obrovskou bahenní žábou nebo dokonce přeříznutím na dvě půlky), takže pozor na to, kam strkáte svůj všetečný nos. Bloudicí pasáže, kdy procházíte lesnaté porosty tam a zpátky, abyste odkryli všechna jejich tajemství, sice nejsou zrovna esencí zábavnosti a do velké míry se podílejí na délce hry, ale zas tak otravné, jak to možná zní, to není.
Kyrandia je typickou lineární záležitostí - musíte nejprve rozlousknout aktuální úkol, než je vám dovoleno přistoupit k nějakému dalšímu. Variabilita je ve hře zastoupena pouze některými předměty, které se generují náhodně na různých místech, takže není možné s jistotou říct, kde přesně je najdete. Pasáží, do nichž jsou nějakým způsobem zapracované logické prvky, se ve hře najde dost - počínaje skládáním drahokamů do oltáře, přes míchání lektvarů až po komplikovaný průchod jeskyní, v kterémžto případě dojde dokonce i na techniku mapování na čtverečkovaný papír.
O délce hry se pak můžete přesvědčit okouknutím návodu, takže v tomto směru není, nač si stěžovat. Kyrandia má sice i své stinnější stránky (kromě těch uvedených třeba ještě to, že přestože se Brandon nijak výrazně neloudá, jeho pohyb vám při častém procházení lesem tam a zpátky bude nepochybně připadat k uzoufání pomalý), ale její epický fantasy příběh je dost poutavý na to, aby jste se po dohrání prvního dílu začali pídit po druhém.
