Nejprve jsem si nebyl tak zcela jistý, čím vás v tomto předposledním prázdninovém fejetonu uctít. Původně jsem si chystal "Jak si hrají... spisovatelé", ale protože kniha, o kterou jsem chtěl onen příběh opřít, stále ještě nevyšla, musel jsem hledat jinde. Veselé příběhy se naštěstí objeví pokaždé samy od sebe, když je nejvíce potřebujete, takže ani tentokrát nebudete o nic ochuzeni.
Ptáte se, co se stalo tak zajímavého, že se s vámi chci o ten zážitek podělit? Navštívil jsem finanční úřad ve věci získání potvrzení o bezdlužnosti, které potřebujete, pokud chcete získat oprávnění k podnikání. A to já chtěl. Teď již vím, že jsem byl hlupák a že jsem si měl raději ukousnout vlastní nohu, než tam chodit, ale stalo se. Naivně jsem se domníval, že se dočkám stejně profesionálního přístupu, jako o hodinu dříve na obvodním úřadě. Chyba lávky.
Něco nekalého jsem mohl tušit už ve chvíli, kdy jsem se hlásil na vrátnici. "Potvrzení o bezdlužnosti? To máte dveře 216." Aha, děkuji. Jdu do druhého patra, vidím, přede dveřmi č. 216 je krátká fronta. Nu což, počkám. Když se na mne po čtvrt hodině dostala řada a já pracovnici úřadu řekl, co chci, odpověděla mi, že to tam jsem špatně, že mám jít o dvě patra výš, do dveří 416. Tam to bohužel také nebylo, ale dostal jsem alespoň tip na dveře 412. Tak, už jsem byl doma... Ne, pardon, zase špatně. Ale počkejte, tady je seznam. Jak že se jmenujete? Mondschein? Tak to máte za rohem, 408. Děkuji, snad to tentokrát vyjde... A sakra, všechno špatně, zpátky na stromy... Nakonec to byly dveře číslo 409. To už jsem ale znal budovu úřadu jako své boty.
Tento zmatek v organizaci mne ale nikterak nepřekvapil, i když jsem si trošku připadal jako ve filmu Sedm úkolů pro Astexie. Také jsem ale jeden čas pracoval ve státních službách, takže jsem byl jsem tedy ochoten přimhouřit své kritické oko, zvláště poté, co se mne ujaly dvě milé a vstřícné úřednice. Ty mi sdělily, že potvrzení o bezdlužnosti je jen jakási formalita, a že pokud jsem ještě nikdy nepodnikal (nepodnikal) a stále mám stejné trvalé bydliště (mám), budou mít potvrzení připravené do druhého dne. Můžeme se předběžně domluvit na tom, že bych přišel v pondělí (tj. za tři pracovní dny)? Ano, samozřejmě, pokud máte všechno v pořádku, budete to tu mít v pondělí připraveno. Ale pro jistotu si na vás vezmeme telefon, kdyby se něco dělo.
Z budovy finančního úřadu jsem docházel v rozjařené náladě. Všechno se zatím odehrávalo více méně podle plánu a věděl jsem, že v pondělí si mohu přijít pro potvrzení. Avšak ouha, přijdu v pondělí, a kdysi tak milá úřednice se na mne utrhla, proč tam chodím, vždyť mi přece nikdo nevolal. Moje slabé námitky, že jsme byli domluveni na pondělí, byly mávnutím ruky smeteny ze stolu. Čekejte, my se vám ozveme.
No tak dobrá. Jak dlouho ale mám čekat, když mi řekli, že by to mělo být do druhého dne hotovo? Další tři pracovní dny? Týden? Dva? Nakonec jsem to vydržel tři týdny, pak mi už ale praskly nervy a zavolal jsem jim sám. Pochopitelně, že potvrzení bylo hotové.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Nejdřív mě do krve zje... vynadá za to, že jsem přišel, aniž by mi sama zavolala, a pak, když čekám, že iniciativu převezme ona, tak na mě zapomene. No nenaštve to? Naštve. A to mě ještě čeká sociálka, zdravotní pojišťovna a... opět finanční úřad. Tentokrát ale budu připraven. Dám si předtím tureckou lázeň, dvě hodiny jógy a domluvím si sezení u psychiatra.
