Kde je hranice mezi, řekněme, náruživým hraním a závislostí?
To je docela obvyklá otázka, klienti se v poradně občas zeptají, jestli jsou závislí, nebo ne. Někdy odpovídám otázkou. Ptám se, proč je to pro ně důležité. Zda to chtějí vědět pro sebe, nebo pro někoho jiného. Pro nějakou instituci například, nebo pro blízké… podle toho pak pracujeme.
Pro mě je důležité, zda hráči nějakým způsobem samotné hraní vadí, nebo mu dlouhodobě přináší nějaké jiné obtíže v životě. Zdravotní, nebo sociální. Například absence v práci, nebo ve škole, konflikty s blízkými a podobně. Samozřejmě existuje i diagnostika hráčské poruchy, která v podstatě potvrzuje to, co jsem uvedl, ale pro mě je důležité mluvit s klientem a reagovat na to co potřebuje on.
Lze nějak typizovat herního závisláka, nebo je to různorodé?
Částečně jsem na to odpověděl v předchozí otázce. Osobně bych se ale bál dělat nějaké škatulky. U každého se může problém s hraním projevit trochu jinak. Klíčová je ta míra hraní a to, jak se promítá do života. Existují samozřejmě ohrožené skupiny osob, kterých se tato závislost nejvíce týká, jde primárně o muže, nebo chlapce. Pěkný souhrn statistik je například zde: ten vychází z poměrně rozsáhlé české studie. Ve studii můžete mimo jiné najít i řadu zajímavých nástrojů k diagnostice, které by pomohli typizovat „závisláka“.
Mgr. Jiří Koreš Jiří Koreš
 Neprohraj.se |
Například je zde popsaný nástroj, který zkoumá verbální stránku identifikace hráče s hrdinou a tedy i míru jeho „závislosti/zaujetí“ na hře. Jde o to, jak hráč mluví o hrdinovi, za kterého ve hře hraje. Relativně dobrá fáze je, pokud hráč o postavě mluví jako o něm, zatímco na konci škály je situace, kdy hráč o figuře mluví jako o sobě („já jsem si nabrousil novou sekeru“). U nás v poradně můžete vidět v podstatě dva druhy klientů s tímto problémem. Chlapce ve věku 13 až 16 let a mladé muže, řekněme mezi 25 a 35 lety.
Je rozdíl mezi závislostí na hraní a na mobilech, respektive sociálních sítích? Co je dnes častější?
V obou případech jde o procesní závislost. Ale já bych se v tomto případě neptal, co je dnes častější, ale co je akceptovatelnější většinovou společností… z různých důvodů. Můžeme se na celou věc koukat z několika pohledů. Pokud bych vycházel z praxe, tak hraní her se skoro výhradně týká mužů, kdežto se sociálními sítěmi mají problémy daleko častěji ženy.
Lze polemizovat o tom, že muže více definuje to „co dokážou“ (tedy hra a soutěž) a ženy naopak to „jaké jsou“ (tedy like), jak jsem četl v jedné teorii. Ale osobně si myslím, že problém se sociálními sítěmi má daleko více lidí, než se zdá, jen jde prostě o jakýsi standard. Být na síti a online. Každý používá mobil, v praxi i v soukromí a sociální sítě jsou již běžným komunikačním nástrojem, který navíc hodně často potřebujeme i k práci (marketing). Takže tato „závislost“ zkrátka jen není tak moc vidět.
Co dělat a naopak nedělat, pokud rodič zpozoruje, že dítě tráví hrami nebo na mobilu moc času a ztrácí zájem o vše ostatní?
U dětí jde často spíše o komunikaci a nastavení hranic. Rodiče se často ptají, zda jejich dítě netráví moc času u her a PC. Kolik je správná norma a podobně. Není na to žádná škatulka, ale existuje několik východisek, kterých je možné se držet. V první řadě jde o to, jak samotné hraní jako rodič vnímám. Pokud to pro mne není zakázané tabu a zajímám se o to, co dítě hraje, proč, co ho na tom baví a snažím se hru přenést i do normálního života, tak tím získávám automaticky prostor k tomu, že s dítětem můžu snadněji komunikovat o hranicích a o všem co se mi líbí a co ne.
Všechny hry nelze házet do jednoho pytle. Například hraní Minecraft může dítě rozvíjet.
Druhé východisko souvisí s prvním. Pokud hru beru jako aktivitu, která dítě nějak rozvíjí, intelektuálně, nebo fyzicky (a je jedno jestli je to házená nebo Minecraft), tak se mi snadněji nastavují opatření, díky kterým dítě hraje „zdravě“. To znamená, že můžu například dbát na to, aby dítě mělo správnou židli, myš, brýle, aby si dávalo přestávky, nebo aby hrálo hry, které jsou určené přímo pro něj. Pro ilustraci můžu třeba použít hokej – pokud dítě hraje hokej, tak mu také koupím chrániče a helmu, nenechám ho hrát, dokud nepadne bez přestávky a nepustím ho na led s dospělými muži. Do značné míry můžu tedy ohlídat i to zdravé hraní (stačí se podívat do příbalového letáku každé hry, kde je napsáno jak má dítě hrát, kde, jaké má mít přestávky, že se má protahovat a podobně).
Další hledisko je ten čas. Nelez říct, že dvě, nebo šest hodin hraní je správně nebo špatně. Na dětského klienta se vždy díváme v nějakém časovém rámci. Nejčastěji v kontextu celého týdne. Mapujeme jak dlouho je ve škole, jak dlouho je na koníčcích, kolik času tráví venku, s rodiči, zda má nějaké domácí povinnosti, úkoly a podobně. Ten čas by měl být vyvážený. Pokud je dítě dva dny v týdnu do večera na nějakém sportovním kroužku, ve škole vše klape, doma také, tak proč by jiné dva dny nemohl déle hrát hry? Samozřejmě za předpokladu, že bude dodržovat vše, co bylo napsáno výše a hrát „zdravě“. Když se tedy ptáte, co nedělat, tak cesta do pekel je za mě přestat komunikovat a jednat zkratkovitě, pochopit co dítě ve hře hledá a najít kompromisy.
Pokud rodiče dovolí hrát dítěti online hru, měli by si uvědomit, že ji nelze ukončit přesně na minutu. Podle Koreše je dobré poskytnout dítěti časový polštář pro ukončení s tím, že dítě pak pomůže na oplátku rodičům.
Například pokud jako rodič pochopím, že online hru (MMORPG) nemůže dítě ukončit přesně na minutu, protože tím ohrozí práci celého týmu a protože je každá hra jinak dlouhá, tak můžu s dítětem vyjednat kompromis v té podobě, že já mu poskytnu časový polštář pro ukončení (nebudu vypínat wi-fi a střihat kabely) a dítě naopak vždy v případě takového polštáře poskytne nějakou pomoc mně (nádobí, myčka, koš, venčení, nákup…). To docela dobře funguje v praxi.
Řada rodičů dnes dává dětem tablet už v poměrně nízkém věku, což řada odborníků kritizuje. Je nějaká věková hranice, od které už to není problém? Případně jaký typ obsahu je pro děti bezproblémový?
V tomto případě jde opět o čas a hranice. Stejně tak i o hlídání zmíněného obsahu. U malého dítěte bych měl jít v první řadě příkladem, tedy nebýt před ním na mobilu, nebo aspoň co nejméně. Je jasné, že dítě to pak také láká. Není moc rozdíl mezi mobilem a tabletem. Pro malé dítě už vůbec ne. Z hlediska obsahu je každá hra označena věkovou hranicí (PEGI), která značí pro jak staré dítě je hra určená. A jelikož existují i hry od tří let, tak lze předpokládat, že to by mohla být orientační hranice pro svěření tabletu právě tato.
Rodiče musí počítat s tím, že odebrání tabletu se dítěti nebude líbit.
Osobně bych se ale spíš vázal na danou situaci. Pokud tablet půjčím, tak třeba jen na chvíli, snažím se pustit správný obsah, být u toho, vysvětlovat, převést hru do reality a dodržet čas. A počítat i s tím, že dítěti se odebrání tabletu líbit nebude (berete mu přeci hračku, která je naprosto super a maká na ní spousta lidí, aby taková byla). U větších děti se často stává, že jim přijde do ruky tablet, protože maminka třeba potřebuje uvařit oběd. Hlídejte si v těchto případech především zmiňovaný obsah (existují hlídací aplikace, případně na obrazovku sami vidíte) a čas (dobrým pomocníkem pro hlídání času je například kuchyňská „minutka“).
U větších dětí můžete také více regulovat obsah z hlediska „produktivity“ – tedy zda používám tablet k účelům, které mi něco praktického přinesou, nebo ne. Například hra Minecraft může přinést více orientace ve fyzice, matematice, často se používá i ve výuce , kdežto například sledování rozbalovaní dárků na YouTube mi skoro nic nepřinese. Můžu tedy jako rodič časově zvýhodnit používání PC her oproti YouTube.
Je nějaký typ her, případně žánrů, k nimž se nejčastěji váže závislost?
To se mění v průběhu času. Před pěti lety se mluvilo o tom, že nejvíce rizikové hry z hlediska závislosti jsou Multiplayerové hry na hrdiny v reálném čase (MMORPG). Před třemi lety se zase objevovalo často v mediích, že nejhorší je z tohoto pohledu Fortnite. Myslím, že na tomto vývoji je trochu vidět ten trend toho, co většina hráčů od hry chce. Hry se začínají zkracovat, zjednodušovat. Moje děti například hrají Roblox.
Roblox je mezi dětmi extrémně populární.
Musím říct, že z mého pohledu obsahuje Roblox řadu her, které jsou krátké, nebo postrádají konkrétní cíl (odměnou je tedy samotná hra). Je to subjektivní pohled, ale možná tento přístup odráží skutečnost, že k uspokojení ze hry tedy potřebuji stále méně vyvinout nějaké úsilí a tím je pro mě hra lákavější a dostupnější – nezklamu se. Osobně se přikláním k názoru, že k různým charakterům hry se hodí různé charaktery osobností. Pokud si to pak sedne dohromady a promítnou se do téhle situace nějaké další negativní faktory, tak může vzniknout riziko závislosti.
Tedy jednoduše řečeno, pro každého je rizikový jiný typ hry. Východiskem pro tuto teorii může být kniha Hry a lidé – během své zahraniční stáže jsem se setkal s celými koncepty primární prevence postavené na této knize a teorii. Co vás nejvíce oslovuje a baví, to může přinést i riziko. Čemu nepropadnete, to vás neohrozí.
Máte přehled, jak je na tom Česká republika z pohledu nelátkových závislostí oproti zbytku světa?
Museli bychom se podívat na jednotlivé typy nelátkových závislostí a určit faktory, které budeme poměřovat. Na to zde není prostor a ani nevím, jak by to bylo pro tento článek relevantní. Každá země má jiné prostředí, tradice, pravidla, kulturu…. Asi je možné dohledat nějaké statistiky v různých oblastech gamingu třeba zde.
Lootboxy jsou čistý hazard, dostupnost se liší podle zákonů každé země.
Zajímavé například je, že v některých zemích používají vlastní alternativu systému hodnocení přístupnosti her (PEGI), a tato doporučení se často liší. Zároveň se liší i dostupnost lootboxů ve hrách v různých zemích. Na to bude pravděpodobně brzy reagovat i naše vláda v úpravě zákona o hazardních hrách. Nevedeme si v tomto ohledu totiž moc dobře a ve své podstatě představují lootboxy čistý hazard. Ve hře jejich prostřednictvím investujete peníze do nejistého výsledku. Existuje i řada odlišností v oblasti gamblingu, ale to je jiná kapitola.
