Polybius žije dál v legendách
Píše se rok 1981 a v amerických hernách se objevuje nový herní automat. Nese podivný řecký název: Polybius. Nejspíš je pojmenovaný podle řeckého historika, který vymyslel šifrovací systém zpráv – Polybiův čtverec.
Toto je pravděpodobně nejstarší dohledatelný internetový příspěvek na téma Polybius.
Samotný arkádový automat byl jedna velká enigma. Zaměstnanci heren si ani nevzpomínali, že by někdo automat přivezl. Objevil se zčistajasna a prý se kolem něj pravidelně motali podezřelí vládní agenti v černém. Ze všeho nejvíc bylo zlověstné to, že vysílal do hlav hráčů podprahové signály. A nic pěkného, měly ovlivňovat mysl hráčů takovým způsobem, že způsobovaly i zástavu srdce a chorobnou závislost. Nejstarší herní legenda se zrodila.
Teorie podprahového či subliminálního signálu není nic nového. Jeden zaznamenaný pokus pochází dokonce z naší domoviny. Erotický pořad Peříčko v roce 2001 vkládal podprahové signály do znělky. Něco, co jsem jako mladík ještě základní školou povinný samozřejmě vůbec neviděl v přímém přenosu. Stejně jako jsem vůbec neviděl v podobném věku sci-fi horor Horizont události, který využíval podobného podprahového triku. „BDSM porno“ scéna z pekla se mi díky tomu vpila do paměti jako kyselina. Něco, co vám zprostředkuje jen staré dobré analogové vysílání na CRT televizi nebo CRT monitor herního automatu. Skutečný analogový horor, který v digitální éře nelze replikovat kvůli nedostatečné snímkovací frekvenci videí.
Polybius byl spojován se vším možným, od evoluce vládního experimentu MK-ULTRA, po muže v černém. Existoval ale opravdu automat, který ovlivňoval mysl lidí? A mohl je dokonce i zabít? Podle nejnovějších informací jde o smyšlenku.
První zprávy o automatu se objevily na Usenetu roku 1994. Jsou však ztraceny. Nejstarší dohledatelný internetový post pak vyšel 6. 2. 2000 na stránce clickto.com, nyní dostupný přes archive.org s jedinou změnou postu 3. 3. téhož roku. Důvod revize stránky: Slyšel někdy někdo o téhle hře? Ptá se autor postu. Urban myth se nejspíš nechal inspirovat ve filmové klasice The Last Starfighter z roku 1984, kde je arkádový automat převlečené verbovací zařízení mimozemšťanů, a v pár tematických pulp fiction novelách.
Jak je ovšem možné, že lidé přísahají, že automat v roce 1981 opravdu viděli, nebo hru opravdu hráli? To jsou všichni lháři? Někteří možná, ale existuje fenomén falešných vzpomínek, kterému se dnes říká Mandelův efekt. Něco jsou maličkosti, živě si pamatujeme, že v našem oblíbeném seriálu z dětství měl hlavní hrdina červené boty, přitom byly zelené. Lidé jsou však přesvědčení, že viděli celé neexistující epizody seriálů, konce filmů nebo úseky her. To, že někdo odpřisáhne, že Polybius hrál, nemusí být jen snaha se zviditelnit, ale hrátky mozku. Zkuste si jednoduchý test: jak se správně píše jméno Brockova ikonického kamenného pokémona? Onyx, nebo Onix? Jediným nezvratným důkazem existence by byl datovaný zápis z deníčku z roku 1981, něco jako: „milý deníčku dnes jsem hrál divnou hru Polybius, bolí mě z ní hlava a domů mě sledovala podezřelá dodávka.“
Co na to řekl pravděpodobný tvůrce hoaxu, filmař (The Possesion) a milovník mýtotvorby (Dybbuk Box) Kevin Mannis? „Možná jsem to byl já, něco takového si pamatuji, ale nevzpomínám si přesně. Víte, mnoho online příběhů chce čas, některým to trvá celá léta, a když už se dostanou pořádně ven, stěží připomínají originál.“ Možná, že největší tajemství Polybiusu nakonec není o pravosti hry, ale to, jak zněl mýtus původně a jak se změnil v průběhu let. Odpověď je možná skrytá v jiné legendě o zabijácké arkádě a tento příběh je prokazatelně založen na skutečných událostech.
