Důležité upozornění na úvod: her jako Dark Souls není zas tak velké množství, přesto se těch pár vydaných titulů od sebe v některých věcech poměrně zásadně liší. Protože bych následující řádky rád cílil na lidi fenoménem soulsborne nezasažené, hodlám se v článku zaměřovat na „mateřskou“ sérii Souls a její odbočku Bloodborne.
A co příběh?
Nejčastější výtka hrám od From Software se týká zdánlivě neexistujícího příběhu. Podle mého názoru je to ale přesně naopak. Pouze způsob vyprávění je tu dost netradiční a klade větší nároky na hráčovu schopnost spojovat si jednotlivé indicie a vytvářet si povědomí o tom, co se kolem vás vlastně děje. A že je o co stát!
V Bloodbornu vám na začátku hry radí, abyste o tom všem raději moc nepřemýšleli. Vtipálci.
Je důležité si uvědomit, že v těchto hrách je vše podřízeno tomu, aby vašim pocitům dominovala ztracenost a beznaděj. Skoro by se dalo říct, že se ve vás autoři snaží cíleně vyvolat depresi, jejíž překonání je vaším největším úkolem. Tomu je uzpůsobeno i vyprávění příběhu. Pokud vás zajímá, musíte pečlivě naslouchat každé postavě, na kterou během svého bloudění tajemným světem hry narazíte.
Další informace se dočtete pročítáním popisků k nalezeným předmětům uloženým ve vašem inventáři. A pokud budete mít oči otevřené, tak tu a tam narazíte na krátkou písemnost zanechanou nějakou dávno mrtvou duší, která si se srozumitelností útržkovitého sdělení rozhodně hlavu nelámala. To ale není vše. Důležitý je totiž i samotný vizuální design a typy jednotlivých nepřátel. Další skryté indicie a souvislosti lze objevit pohledem na okolní architekturu zdobenou sochami a ornamentální symbolikou. Pro ilustraci vřele doporučuji youtubera provozujícího kanál VaatiVidya. Zkuste si například pustit jeho video k bloodbornové postavě jménem Father Gascoigne. Budete zírat.
Postavy v Bloodborne jsou parádní nejen po designové stránce. Obecně mají hry od From Software okouzující dabing.
Souls hry jako archeologie
Někde jsem četl krásné přirovnání Souls her k archeologii. Sedí dokonale. Tak jako v archeologii si z jednotlivých, bolestně nedostačujících informací skládáte pouze mlhavé povědomí o dávno ztracené civilizaci, v jejíchž ruinách se právě nacházíte. Pár věcí vám do sebe krásně zapadne, většina vám ale bude pořád unikat. O to víc poroste vaše žízeň po nových objevech, souvislostech a dalších teoriích. Nakonec budete o herním světě přemýšlet jako o skutečném místě s vlastní historií, logikou a zákonitostmi.
Jak už bylo řečeno, pro příběh ale i celkový herní design je důležitý pocit osamění, který je tu vaším nejvěrnějším průvodcem. O to důležitější jsou pro vás setkání s každou alespoň zdánlivě přátelskou postavou. Věřte mi, že po pár hodinách budete vděční za každého pomatence a fanatika, který je s vámi ochoten prohodit jen pár slov. Zprvu vás zaskočí, že všechny postavy ve hře při mluvení nehýbou ani ústy, natož pak zbytkem těla. I to je ale v souladu s celkovou atmosférou a uměleckým designem. Budete mít pocit, že nemluvíte se skutečnými bytostmi, ale oživlými sochami. Nikdy jim nelze úplně věřit, protože nejste tak docela na stejné lodi. Nejednou se vám cynicky vysmějí.
A zase platí, že tyto famózně nadabované rozhovory vám zpravidla ještě více zamotají hlavu. Tak jako v archeologii nakonec zjistíte, že díky novému poznatku máte ještě více otázek než odpovědí. Váš hlad po nových informacích to jenom posílí a až uvidíte někde na zdánlivě nedosažitelné římse pohozený kus brnění, budete se k němu snažit dostat nejen proto, abyste si ho mohli obléct, ale protože se z jeho popisků můžete dozvědět něco nového.
První Dark Souls (vlevo) je kultovní záležitostí, dvojka (vpravo) ale sklidila i dost kritiky.
Sám sobě kartografem
Jedním z hlavních důvodů, proč se hře daří nabudit v hráči pocit totální ztracenosti, je i absence mapy. A to navzdory tomu, že se de facto nacházíte v otevřeném herním světě. Není to ale open world ve stylu Far Crye nebo Zaklínače. Spíše se jedná o důmyslně sestavený labyrint, jehož propojenost vám dochází teprve postupně. To souvisí i s rozmístěním checkpointů, na kterých se po smrti znovu objevíte.
V bloodborneském Yharnamu se tak ponoříte hluboko do spletitých uliček města, které jako by vypadlo z nejděsivějších vizí H.P. Lovecrafta. Od posledního checkpointu jste ušli kilometry a váš krví zbrocený hrdina má na kahánku. V očekávání nejhoršího otevřete zlověstně působící bránu a s ohromným překvapením zjistíte, že se nacházíte poblíž startovního místa ve hře.
Ano, v soulsborne hrách umíráte často, ale jak opakujete jednotlivé pasáže, bezpečně se vám v hlavě složí mapa a vytvoříte si povědomí o rozmístění nepřátel. Během pátého průchodu stejným místem se může stát, že si všimnete něčeho, co vám dříve unikalo. A z každého nálezu speciálního předmětu nebo kusu brnění budete mít radost jak z jeho funkce, tak z popisku poskytujícího další střípek informace o herním světě. Pro design soulsborne her je v tomto duchu naprosto charakteristické, že všechno souvisí se vším.
Pokud se vám nechce čekat na remaster prvních Dark Souls a hrajete na PC, měli byste sáhnout po trojce.
To dáte!
Jak se říká, opakování je matka moudrosti, a vedle průměrného fanouška soulsborne her šoupe i Otec Fura zahanbeně nohama. Je pravda, že ve hře budete dost často umírat. Je také pravda, že spoustu pasáží budete opakovat zas a znovu. A do třetice je pravda i to, že vás hra čas od času škodolibě vytrolí smrtí, které prostě nešlo předejít. Ale není to tak hrozné, a když jsem schopný dohrát soulsborne hru já, tak vy také.
Dark Souls ráda trolí
Obecně lze říct, že pokud přijde na boj s řadovými nepřáteli, musíte být prostě opatrní, přesní a naučit se odhadovat pohyby protivníka. Chce to cvik, ale až se rozkoukáte, je takové tancování se starými známými královská zábava. Zažijete si to a ono to najednou půjde samo.
S bossy je to složitější. Aby se jedna z takových bestií poroučela k zemi, je třeba do ní notný čas trpělivě bušit vhodně zvolenými útoky. Ještě důležitější je ale vaše schopnost v pravý čas ustoupit a především do poslední sekundy nepodléhat dojmu, že máte vyhráno. Bossové vás jsou schopní zabít velmi rychle třemi, čtyřmi zásahy. A uzdravovacích lahviček není nikdy dost. Že se na takové nervy můžete vykašlat?
Jenže to je právě to, na co se často zapomíná. Pokud jste připojeni k internetu, hra vám dává možnost přivolat si na pomoc dalšího hráče. A ve dvou bývají i ty nejtěžší bitvy mnohonásobně snazší. Bez mučení přiznávám, že pokud jsem se v soulsborne hrách opravdu beznadějně zasekl na nějakém bossovi a ten prostě nešel k zemi, moje ego přivoláním parťáka nějak netrpělo. Tohle není podvádění, protože jak už bylo řečeno, boss má nad vámi spoustu výhod. A i kdyby, tak co? Zabití obří potvory chrlící plameny si do životopisu stejně asi nedáte.
Ludwig z Bloodborne: The Old Hunters. Kdo by na takového drobečka neměl veselé vzpomínky?
Soulsborne na relax
Čímž se dostávám k důvodu, proč jsem se rozhodl celý článek vlastně sepsat. Obecně beru hraní jako prostředek relaxace a stres je vlastně to poslední, co u her hledám. Já v nich vlastně nejsem ani moc dobrý. Vtip je v tom, že soulsborne žánr mi navzdory své pověsti přesně tohle dovoluje. Smrt je v něm všudypřítomná. Je jí ale tolik, že si na umírání prostě zvyknete. A není pak lepšího pocitu, než když se jako pán procházíte herním světem, který máte do detailů zmapovaný ve vlastní hlavě, a veškerá příkoří všem vracíte i s úroky.
Ve svém revíru s chirurgickou přesností porcujete ty nejděsivější obludy, které vám dříve tolikrát vyprášily kožich. Teď jste vy tou největší příslovečnou rybou v rybníku a nic vás v něm už nepřekvapí. Zisk zkušeností v Souls hrách nemá jen číselnou hodnotu, jedná se o proces, který skutečně pociťujete. Zmíněnou depresi, vztek a beznaděj střídá radost z vlastního pokroku a nashromážděných schopností. I proto se objevují názory a svědectví, že hraní Souls her má terapeutický účinek. Zní to dost bizarně, ale docela tomu věřím.
Ni-Oh potěší milovníky japonských dějin i mytologie. Hlavní hvězdou je ale soubojový systém.
Nedá mi to a závěrem si neodpustím ještě jednu malou odbočku. Kromě her od From Software totiž ještě maximálně doporučuji i samurajské Ni-Oh, pro které ale neplatí řada věcí, které byly zmíněny výše. Hra je dělená na úrovně, disponuje mapou a má tradičním způsobem vyprávěný příběh. Především má ale ten nejlepší soubojový systém v reálném čase, s kterým jsem kdy měl co do činění. Jeho úžasná hloubka a flexibilita vám totálně zamotá hlavu a zmíněný proces učení a radost z vlastního pokroku je pak o to výraznější.
Soulsborne žánr není pro každého, o tom žádná. Ale pokud máte tyto hry z vyprávění zafixované jako něco, co se opírá pouze o tuhou obtížnost, měli byste se na ně podívat trochu blíže. Dobrý lov!
