Výjimečné malby a vzkazy pro příští pokolení zanechal v bílé omítce v dolním patře pěchotního srubu N-S 73 Jeřáb svobodník Eduard Zicháček krátce po 30. září 1938, kdy se na Jeřáb dostal jako příslušník strážního oddílu.
Tehdy Německo, Itálie, Velká Británie a Francie uzavřely Mnichovskou dohodu o postoupení československého pohraničí do rukou Německa a československá vláda to další den přijala.
Pro vojáky na opevněních to byla hořká tečka po řadě napjatých týdnů. Loučili se, jak vzpomínali, se slzami v očích, avšak hrdě.
Na zdi Jeřábu se od té doby stkví nápis tiskacími písmeny: „18. HRANIČÁŘI NEUSTOUPILI ZA OKUPACE Č.S.R.!“ K tomu voják přimaloval státní znak a mapu Československa i s vyznačenými územími postoupenými bez boje Německu. A končil lakonicky: „ZVÍTĚZILO BARBARSTVÍ NAD ROZUMEM A INTELIGENCÍ“.
Na vedlejší stěnu pak svobodník vypsal i seznam jmen „jeřábů“ z posádky v kritických dnech. Desátník Kvasnička, desátník Folvarčný, svobodník Zicháček, vojín Berta, Čermák, Horyna, Hrubeš a další. Na další zdi je ironická malůvka Poláků dobývajících Těšínsko se zapřaženou krávou (čtěte také Ostravica granica. Oblast Těšínska po Mnichovu zabraly polské jednotky).
Na dny od vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září i na osudné rozuzlení muži nikdy nezapomněli.
Podle svobodníkova mínění se po zradě západních spojenců měla československá vláda obrátit na Sovětský svaz, což si tehdy myslelo mnoho vojáků i důstojníků. Historikové to ale zpochybňují, protože Sovětský svaz by podle smlouvy přišel na pomoc až poté, co by ve prospěch Československa zasáhla nejprve Francie.
„Těžko lovit ve vzpomínkách, které byly tak neslavným koncem zatíženy. Byla radost pohledět, jak se naše opevnění vybavovalo vojenskou technikou, jak u všech rostlo odhodlání bránit svou vlast. Když proběhla 23. září 1938 mobilizace, vlezl jsem do zvonové šachty, ve které byla jen provizorní prkenná podlážka, s kulometem a bedničkou střeliva. Řekl jsem tehdy ostatním, že nacisté tudy neprojdou,“ vzpomínal v publikaci Oty Holuba A věže mlčí desátník Jindřich Folvarčný, v době působení na Jeřábu třiadvacetiletý.
Zicháček sloužil na Hrobce. Panikáře zastřelím, varoval velitel
Sám Zicháček, který nastoupil vojenskou službu na podzim 1937, se dostal do Náchoda koncem července 1938. Do půlky září jako závodčí chodil střežit objekty mezi Bělovsí a Pavlišovem, pak ho převeleli na pěchotní srub N-S 79 Hrobka, který je v těsné blízkosti pevnosti Dobrošov a na dohled od Jeřábu. V Hrobce měli protitankový kanon i několik kulometů.
Osádku Hrobky si večer před kapitulací svolal štábní kapitán Alfons Peichl, který velel 7. rotě III. praporu hraničářského pluku 18. Zicháček později vzpomínal, jak jeden z vyzvaných vojáků opakoval, jaká je povinnost vojáků při obraně pevnosti: „Udržet pevnost, nebo padnout.“
Velitel pak vyzval dvakrát, ať se přihlásí ti, co by úkol nezvládli z obavy o život, která je přirozená. Ti měli být odveleni do Náchoda a nahradil by je někdo jiný. Varoval, že kdo zpanikaří v boji, bude ho muset zastřelit. Nato se přihlásil jediný vojín a nechal se vystřídat.
Psal jsem na zdi z nenávisti k fašistům, řekl svobodník
„Potom byli vojáci rozmístěni ke svěřeným zbraním a znovu seznámeni s úkoly při obraně srubu. Byly otevřeny bedny s municí. Zbraně byly zaměřeny pomocí mapek pro noční boj. Já jsem byl pověřen obranou vlastního srubu lehkým kulometem ve zvonu. Pozdě večer jsem prošel krytem, abych se podíval na své spolubojovníky. Naskytl se mi pohled, na který nikdy nezapomenu. Vojáci seděli u zbraní a na kolenou psali dopisy na rozloučenou. Nikdo z nás nevěřil, že následující boj přežijeme. Přesto jsme zůstali, abychom splnili úkol, který byl před nás postaven,“ připomněl Eduard Zicháček ve vzpomínce publikované v knížce Opevnění na Náchodsku od Václava Kaplana a Jaroslava Brože.
V tu noc se očekával vpád z německé strany, ale nebýt planého poplachu, noc byla klidná. Velitel ráno tlumočil rozkaz generála Syrového opustit první linii pevnostních objektů bez boje.
„Jak jsme přijali tuto zprávu? V očích mnohých vojáků byly slzy a na adresu Anglie, Francie, Runcimana, Daladiera a Chamberlaina byla vyslovována slova, která se neodvažuji opakovat. Krátce po tomto rozkazu jsem byl převelen jako závodčí na nedokončený srub „Jeřáb“, který tvořil součást dobrošovské pevnosti spojený podzemními chodbami. Tam jsem z nenávisti k německým fašistům na stěny srubu napsal hesla a jmenný seznam strážního oddílu, který zde v té době byl. Kresby jsou na stěnách srubu dodnes,“ řekl po letech Eduard Zicháček.
Strážili opuštěné objekty, odvážely se zbraně
Po mnichovské dohodě vojáci zůstávali na Jeřábu až do poloviny listopadu 1938 jako strážní oddíl, ale v bunkru přímo nepobývali, měli strážní domek před objektem nebo přespávali na Jiráskově chatě. Dohlíželi už jen na odvážení zbraní a materiálu.
Vojín Václav Voral vyprávěl, že zábor pohraničí se Dobrošova přímo netýkal, protože nebyl v pásmu, které se muselo vyklidit. Kolem 20. října se už ale začaly demontovat zbraně a zařízení srubů.
„V té době vznikla i malba na stěně v Jeřábu, kterou maloval svobodník Zicháček, který na ní zaznamenal seznam členů posádky srubu Jeřáb. Koncem listopadu byl náš pluk zrušen. Já byl 7. prosince odvelen k 4. hraničářskému pluku do Písku. Těsně před příchodem Němců, 15. března 1939, jsem byl povýšen do hodnosti svobodníka, ale potom jsem byl propuštěn do civilu,“ zaznamenal Martin Vaňourek z Mohelnice vzpomínku vojína Vorala.
Vojáci byli po Mnichovu převeleni k jiným hraničářským útvarům, zjara 1939 byli demobilizováni. Odešli do civilních povolání, někdo byl na nucených pracích. Například ale štábní kapitán Peichl se v závěru války pustil do zorganizování padesátičlenné ozbrojené skupiny.
Malby trpí ve vlhku, při opravách Dobrošova na ně také dojde
Rozmanité vzpomínky na Jeřáb a jeho vojáky shromáždil správce dobrošovské pevnosti Richard Švanda v příležitostné publikaci „18. HRANIČÁŘI NEUSTOUPILI!“ Potkal se ještě s posledním pamětníkem z Jeřábu.
„Setkání s pamětníky byla pro mě velká zkušenost. Podařilo se mi dohledat i posledního obránce srubu Jeřáb pana Josefa Hrubeše, který byl i ve svých 90 letech velmi vitální a velmi dobře si pamatoval na událostí v opevnění v roce 1938. Na příslušníky rodin dalších obránců jsem naopak narazil zcela náhodou, například tehdy, když se přišli na Dobrošov podívat a jen tak mezi řečí mi řekli, že jejich tatínek či dědeček tu sloužil,“ popisuje správce pevnosti Richard Švanda z Regionálního muzea v Náchodě.
Zicháčkovy malby v Jeřábu jsou pro znalce opevnění jedinečné, v zahraničí totiž sice vojáci také malovali po zdech bunkrů, ale nejsou to žádné politicky vypjaté projevy.
Na malbách se ale podepisuje čas a klimatické podmínky. „Unikátní malby od svobodníka Zicháčka ve srubu Jeřáb jsou po 80 letech v hodně žalostném stavu. Vlhkost, plísně a odpadávající omítka na nich působí velké škody. Rekonstrukce pevnosti Dobrošov by měla malby zachránit. Postup záchrany nastínil restaurátorský průzkum Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Oprava by pak měla vyjít orientačně asi na čtyři sta tisíc korun,“ nastínil správce.
Tvrz na Dobrošově čeká na zásadní vylepšení návštěvnického zázemí. Dosud tam Jeřáb býval otevřen na státní svátky, ale v době rekonstrukce se s tím nepočítá.
Opevnění v září 1938 a DobrošovČeskoslovensko začalo s výstavbou opevnění inspirovaného francouzskou Maginotovou linií už roku 1935. Nejsilnější těžké opevnění mělo vzniknout při hranici od Krkonoš po Ostravu, aby odolalo útoku ze severu. Podařilo se do září 1938 dokončit na 10 tisíc lehkých objektů, ale jen 264 těžkých. Na Náchodsku byly v září 1938 už hotovy těžké objekty, ale scházelo jim vnitřní vybavení jako rozvody vody, elektřiny a vzduchotechnika. Konkrétně na Dobrošově firma dr. Lumír Kapsa a Müller měla za sebou první rok ze dvou, po které se zavázala postavit sedm objektů za 33,5 milionu tehdejších korun. Stavby se dočkaly tři. V době mobilizace tak na Dobrošově stál pouze pěchotní srub N-S 73 Jeřáb, pěchotní srub Můstek a dělostřelecký srub Zelený. Vyrubány už byly všechny chodby dlouhé 1750 metrů i sály o 600 metrech, avšak dělníci vybetonovali jen polovinu podzemí. Pevnost se začala stavět v září 1937 a srub Jeřáb vybetonovali dělníci mezi 24. červnem a 2. červencem 1938 jako první. Pěchotní srub se nacházel v nejnižším terénním bodě tvrze. Měl sloužit k sledování údolí Metuje a díky uvažovanému dělostřeleckému pozorovacímu zvonu by se z Jeřábu dala řídit palba dělostřelecké baterie z objektu Zelený. Na strop Jeřábu měla přijít jedna kopule s dvojčetem těžkého kulometu vzor 37 a tři zvony. V horním bojovém patře se počítalo se dvěma protitankovými kanony vzor 36 a jedním kulometným dvojčetem vzor 37. Na ochranu hlavních střílen měly sloužit dva lehké kulomety vzor 26. Všichni vojáci na opevnění patřili k hraničářům, elitním jednotkám armády. Na límci nosili odznak s psí hlavou, patrně odkaz na Psohlavce jako chodské strážce hranic. K útvarům zvláštního určení směli jen národnostně spolehliví vojáci, převážně Češi a Slováci. Hraničářské pluky se utvářely od léta 1937 k střežení stavenišť i dokončených objektů opevnění. V Náchodě působil od června 1937 postupně se rozrůstající strážní prapor V. Poté 1. srpna 1938 vznikl hraničářský pluk 18 a jeho příslušníci měli střežit těžké opevnění od Skuhrova po Zbečník. |
