Téměř stejně jako před více než 250 lety to vypadá na bylinkové zahradě za hlavní budovou barokního hospitálu v Kuksu, kdy zde členové řádu milosrdných bratří pěstovali byliny, ovoce a zeleninu. Na rozdíl od 18. století tu je však dnes také exotická flóra, která původně rostla tisíce kilometrů odsud.
Zahrada je učebnicí botaniky. A právě v červnu je v nejlepší kondici z celého roku.
„Druhové složení je z větší části stejné, jako tomu bylo v 18. století. Máme tu byliny, které se zde pěstovaly dříve, a zároveň také rostliny, které jsou sice známé stovky i tisíce let, o nichž se už tehdy vědělo, ale nikdy se tu nepěstovaly,“ vykládá správce bylinkové zahrady Jiří Pirner a ukazuje na cizokrajnou plamatku zelnou s výraznými žlutými květy.
Domovinou plamatky je Jižní Amerika. Vysoký obsah vitamínu C a pikantní chuť listů, kvůli které se může využívat jako příměs do salátů, nejsou jedinými zajímavostmi této rostliny. „Indiáni květy aplikovali při bolestech zubů, protože po rozkousání způsobují lokální znecitlivění,“ vysvětluje odborník.
Na východě USA má původ líčidlo americké. Z jeho výtažků zase indiáni získávali barvu, kterou si pomalovávali obličeje. Dalším exotickým zástupcem je pupečník asijský, původně ze Srí Lanky. „Přestože je to spíš tropická rostlina, dá se s úspěchem pěstovat i u nás. Na zimu ji ale musíme uchovávat, teplota by neměla klesnout pod 15 stupňů. Chutná podobně jako ředkvička a při dlouhodobějším užívání pozitivně ovlivňuje centrální nervový systém,“ objasňuje šéf kukských zahradníků.
Původ ve Středomoří má artyčok, vzhledem připomínající obyčejný bodlák. Bylinou, kterou milosrdní bratři zaručeně neznali, je vyšlechtěný pelyněk coca cola. Jeho listy, jak už název napovídá, mají výraznou chuť slavného amerického nápoje.
Rostliny plné jedu
Zahrada je symetricky rozdělena do 16 čtverců, 12 z nich je osázeno rostlinami, v rohových čtvercích stojí ovocné stromy: kdoule a mišpule. Pravidelnost zahrady vynikne hlavně na leteckých fotografiích. Jen z uctivé vzdálenosti by návštěvníci měli pozorovat sekci s jedovatou flórou. Kromě cesmíny s červenými bobulemi si zahradníci hýčkají také jednu z nejjedovatějších rostlin ve střední Evropě – oměj vlčí mor s nápadnými hrozny bílých květů.
Extrakty z této rostliny údajně sloužily pro trávení vlků. „Jed se vyskytuje v listech, plodech, květech a zejména v kořenech. Působí na centrální nervový systém,“ poznamenává Pirner. Milosrdní bratři podle něj pěstovali také rulík zlomocný, v malých dávkách používaný pro rozšiřování zorniček nebo k léčbě svalových křečí. Nepříjemné puchýře a obtížně léčitelné ekzémy může způsobit kontakt s třemdavou bílou.
Členové řádu, kteří do Kuksu přišli v roce 1743, na záhonech neměli pouze byliny pro barokní lékárnu, zeleninu a ovoce, ale už tehdy také okrasné květiny k řezu: pro výzdobu areálu i k pohřebním obřadům. Stejně tak dnešní zahradníci pečují třeba o růže, které zdobí exteriéry památky. O zahradu se v sezoně stará pět pracovníků. Aby na malé ploše mohli pěstovat co největší množství rostlin, musejí často improvizovat. Třeba mezi vzrostlý křen proto vysadili česnek medvědí. „Potřebuje zastínění a vlhké prostředí. Simulujeme tak podmínky, které má ve volné přírodě,“ vysvětluje správce zahrady.
Zalévání je dnes mnohem snazší
Podle Pirnera je nejtěžším úkolem udržet druhovou čistotu rostlin a jejich kombinaci ve smíšených záhonech. „Je potřeba, aby bylo patrné, kam každá rostlina patří, a aby nepřerůstaly. Vyžadují každodenní péči, musíme je prořezávat a prostřihávat,“ upozorňuje.
Zavlažování mají on a jeho kolegové mnohem jednodušší než jejich předchůdci v 18. století. Ke každému záhonu je zavedena hadice s vodou, v rohových čtvercích jsou výsuvné postřikovače. Zahrada se po rekonstrukci v roce 2015 stala jedním z magnetů barokního areálu.
Podle kukského kastelána Libora Švece je důvodem, proč se lidé do bývalého Šporkova panství vracejí, že chtějí pozorovat její proměny v průběhu roku. „Prostřednictvím sociálních sítí návštěvníky informujeme o tom, co zrovna kvete. Ohlasy na bylinkovou zahradu máme velmi dobré, lidé tam jezdí relaxovat. Díky tomu také Kuks nevnímají pouze jako památku, ale jako místo, kde to žije,“ podotýká.
Během několika let její tvář pozmění jabloně, třešně a hrušně vysázené po obvodu zahrady za habrovým živým plotem, které dnes ještě nejsou vidět.
Původně libosad pro lázeňské hosty
Bylinková zahrada byla obnovena při velké rekonstrukci hospitálu mezi lety 2013 až 2015. Ve stejném místě byl už na začátku 18. století libosad sloužící pro návštěvníky lázní. Po smrti zakladatele kukského panství hraběte Šporka a příchodu řádu milosrdných bratří zde vznikla bylinková zahrada. Členové řádu tu pěstovali byliny pro potřeby barokní lékárny U Granátového jablka založené v roce 1743, ale také ovoce a zeleninu pro hospitální kuchyni. Podle dobových rytin byly tehdy záhony vyvýšené, stejně jako dnes. Zajímavostí je, že vznikly na jílovitém podloží.
Úpadek nastal až v roce 1945, kdy lékárna i hospitál, založený jako zaopatřovací ústav pro válečné veterány, přestal sloužit původnímu účelu. Ve druhé polovině 20. století měla zahrada podobu spíše francouzského parku. „Po druhé světové válce zahrada doznala změn, koncem minulého století byly vytvořeny plně zatravněné a neprůchodné čtverce, což trvalo až do revitalizace hospitálu,“ poznamenává Pirner.
Součástí areálu je také zrekonstruovaný zahradní domek – sušárna, kde by měla vzniknout malá expozice o pěstování bylin a vývoji kukské zahrady. Vedle bývalé sýpky mají zahradníci moderní zázemí ve sklenících, pěstují zde dokonce citrusy.
Dominantou bylinkové zahrady je socha Křesťanský bojovník z dílny Matyáše Bernarda Brauna z roku 1732. Nepřehlédnutelná skulptura původně stávala na západním okraji Nového lesa nedaleko slavného Braunova Betléma. Středovou cestu zahrady lemuje 13 soch svobodných umění, živlů a ročních dob od holandského mistra Bartoloměje Zwengse ze začátku 18. století.
