Přiblížit osobnost slavného ředitele královédvorské zoologické zahrady Josefa Vágnera (1928 – 2000) široké veřejnosti, ale především mladým lidem. Takový cíl si dal režisér a producent Ivo Pavelek, který po sedmi letech dokončil celovečerní dokument Safari v Čechách.
Snímek začal připravovat už v roce 2010, kdy se poprvé setkal s Vágnerovou dcerou Lenkou. Původně chtěl natočit hraný film, ale nenašel vhodný scénář (o safari čtěte také zde). Jeho snímek bude mít premiéru ve středu v 16 hodin v hradeckém kině Bio Central.
Produkoval jste válečné drama Poslední vlak, český thriller Bolero a naposledy režíroval dokument o spisovateli Arnoštu Lustigovi. Jak jste se dostal k Africe a Josefu Vágnerovi?
Tím, že mám svobodné povolání, mohu si témata naštěstí vybírat. Věnuji se tomu, co mě zaujme. Musí to však být podložené reálnou šancí film dokončit, což znamená sehnat peníze, partnery a film buď zadat někomu, kdo to zrežíruje, nebo se toho ujmout sám. To je případ dokumentu, který se točí na delší časové úseky. Zjistíte, že štáb nejde tak dlouho udržet. To se mi stalo u filmu Arnošt Lustig – devět životů. Režie mě začala bavit. Je to velmi zajímavá, tvůrčí práce. Vzhledem k tomu, že se film povedl, rozhodl jsem se, že další dokument už od začátku budu režírovat sám.
Proč zrovna Josef Vágner?
Sháněl jsem látku na hraný film a do ruky se mi dostal scénář na film o Josefu Vágnerovi. Scénář se mi ale nelíbil, protože byl moc zpolitizovaný, zaměřoval se pouze na jeho souboj s režimem. Představoval jsem si, že snímek o Josefu Vágnerovi by měl být filmem pro celou rodinu. Něco na způsob Volání divočiny, Vzpomínek na Afriku nebo filmu Šaman. V roce 2010 jsem se sešel s jeho rodinou a pak nechal napsat další verzi scénáře. Když jsem slyšel vyprávět Lenku Vágnerovou, teprve jsem poznal, jak to měl její táta v životě těžké. Kromě úspěchů tam byly těžké chvíle spojené s vyvražděním žiraf (30. dubna 1975 ve dvorské zoo kvůli údajné epidemii kulhavky postříleli za jedinou noc 49 žiraf. Jak se později ukázalo, nic jim nebylo, pozn. red.). V 90. letech musel čelit cílené kampani kvůli privatizaci dvorské zoologické zahrady.
Co bylo dál?
Řekl jsem si, že než natočím hraný film, bylo by dobré nejprve udělat dokument, který představí život Josefa Vágnera. Mým krédem je, aby dokument byl srozumitelný nejen pro rodinu a jeho přátele, ale i pro diváky ve světě. To se mi vyplatilo už v případě filmu o Arnoštu Lustigovi. Rád bych, aby se dokument dostal do českých škol.
V čem je pro vás osoba bývalého ředitele dvorské zoo inspirující?
Pro mě to byl vizionář. V posledních letech je úbytek zvířat v Africe vinou válek, pytláků i obyčejného podnikání v zemědělství drastický. Některá zvířata zmizela v tisících za pár let. Josef Vágner jako kdyby to tušil. Chtěl dokázat, že se africká zvířata dají v evropských zahradách chovat, rozmnožit a vrátit zpět do volné přírody. Vágner je zajímavý tím, že si převoz zvířat z Afriky do Čech nejen vymyslel, ale také si to rukama odpracoval. Odchyty zvířat byly jako souboj gladiátorů. Nebylo to vůbec nic jednoduchého. Přišel na způsob, jak zvířata bezpečně transportovat. Do té doby byly úhyny při transportech organizovaných obchodníky třicetiprocentní a zvířata z Afriky převážet sama si netroufla žádná zoologická zahrada na světě.
Kdyby Josef Vágner žil a mohl ve filmu vystoupit, na co byste se ho zeptal?
Určitě bych se ho zeptal na jeho mládí, aby si vzpomněl, kde se v něm objevil zájem o africkou přírodu. To je vždy důležité, zjistit, kde se v člověku ta touha a odhodlání berou. Zeptal bych se na jeho aktivity v Indii, protože o nich se ví málo. Všichni mají Josefa Vágnera spojeného s Afrikou, přitom měl velké plány na spolupráci s indickou vládou. Ta ho považovala za špičkového odborníka na záchranu slonů a nosorožců v Indii.
Kdo všechno v dokumentu vystoupí?
Bylo několik okruhů lidí, které Josef Vágner měl rád: rodina, zoologové, odborníci na odchyt zvířat, kteří s ním byli v Africe, lesníci a lovci. Měl rád víno a hudbu, hrál na housle. Dali jsme tam od každého trochu. Ke vzniku filmu přispěl svým dílem každý z jmenovaných a samozřejmě lesníci nejvíc. On vždycky říkal: Jsem český lesník v Africe.
Profil Ivo Pavelek
|
Natáčení trvalo dva roky, příprava pět let. To je na dokument docela dlouho.
Víte, je těžké sehnat partnery, ať jde o hraný film, nebo o dokument. Přicházíte s vizí a několika popsanými stránkami papíru, o čem to bude a kolik na to potřebujete. Od sponzorů dostáváte velikou důvěru a tu nesmíte zklamat. Točili jsme vždy, když byly peníze. Příběh se přede mnou postupně otevíral. Lenka Vágnerová mě seznámila s otcovými přáteli, postupně to narůstalo. Odkrývali jsme také ztracené archivní materiály, nechali jsme je vyčistit ve zlínských laboratořích a zdigitalizovat.
Objeví se tedy ve filmu dosud nepublikované záznamy?
Prohlédl jsem si všechny dostupné archivy, jak z Nadace Josefa a Zdeny Vágnerových, tak z České televize nebo z jiných soukromých zdrojů. Některé záběry v dokumentu budou publikovány poprvé. Josef Vágner byl vášnivý a výborný fotograf i filmař. Škoda, že tenkrát v Africe neměl k dispozici dnešní techniku. I tak jde o nesmírně cenný materiál.
Když jste dokument začal připravovat, měl jste jistě o slavném řediteli dvorské zoo nějakou představu. Jak se změnila po dokončení natáčení?
Znal jsem ho jako kluk z televize a rádií, pamatuji si jeho melodický hlas. Věděl jsem, že je to člověk spjatý se zvířaty a africkou přírodou. Nevěděl jsem, že měl rád také Indii, neznal jsem detaily tragédie se žirafami a samozřejmě jsem neznal zázemí jeho rodiny. Zoologická zahrada ve Dvoře Králové za poslední roky doslova rozkvetla. Mohu to posoudit velmi dobře, protože se tam celou dobu s přestávkami pohybuji s kamerou a vidím ty změny. Dvorská zoo je specifická a jedinečná svým příběhem. Historii si nekoupíte. Náš dokument tuto historii mapuje a věřím, že přispěje k ještě větší popularitě a ke zvýšení počtu návštěvníků.
Předchozí vedení dvorské zoo na Josefa Vágnera poněkud zanevřelo a jeho odkaz se výrazněji připomíná teprve v posledních letech. Mluvil jste také o vyvraždění žiraf. Objeví se ve filmu i tato kontroverzní témata?
Po jeho odchodu v roce 2000 se Vágnerovo jméno nikde v zoologické zahradě neobjevovalo. Jako kdyby tam nikdy nepůsobil. Měl být zapomenut. Ohledně vyvraždění žiraf jsem rozkryl pozadí této smutné tragické události a mohl bych tyto skutečnosti vyhrotit. Ale, jak jsem říkal, film musí být srozumitelný i mladým lidem. V takovém případě je lepší kolty zastrčit, i když máte nabito na určitou satisfakci. Je to umělecký dokument, nikoli kritická reportáž. Dnes je už všechno naštěstí jinak. Safari nese jeho jméno a nové vedení se k odkazu Josefa Vágnera hrdě hlásí. Je na co navazovat.
Hovořil jste o celovečerním filmu o Josefu Vágnerovi. Myslíte si, že jednou vznikne?
Pořád to mám v hlavě. Nechal jsem napsat další verzi scénáře, ale ta se mi také ještě nelíbila. Do příběhu se musíte zamilovat. Hraný film je během na dlouhou trať.
