RECENZE: Hradecké gangsterce a la Tarantino chybí příběh i mrtvoly

Hradecká inscenace komedie Mohameda Rouabhiho Fligny, koks a kutilové má výborné herce a mustr od Tarantina. To však chudé a upovídané historce nestačí.

Inscenace Fligny, koks a kutillové v Klicperově divadle v Hradci Králové. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Dobrá hra se prý dá odvyprávět ve třech větách. To na gangsterskou komedii francouzského Alžířana Mohameda Rouabhiho Fligny, koks a kutilové, kterou v české premiéře uvedlo hradecké Klicperovo divadlo, stačí věta jedna: Pět zločineckých mamlasů se svolá, pořídí si nástroj a jde si do opuštěného zámku pro balík peněz z dávného lupu. To je vše.

Fligny, koks a kutilové

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Režie: Jan Frič

Autor: Mohamed Rouabhi

Překlad: Jan Tošovský

Scéna: Nikola Tempír

Kostýmy: Vladimíra Fomínová

Hudba: Jakub Kudláč

Hrají: Jiří Zapletal, Vojtěch Dvořák, Ondřej Malý, Jakub Tvrdík, Jiří Panzner, Pavlína Štorková, Filip Richtermoc

Na první pohled atraktivní téma, i když už mockrát a skvěle ztvárněné, však postrádá napětí i dramatickou rafinovanost, nutnou výbavu současných morytátů.

I název je zavádějící: Fligna, tedy po brněnsku podraz, se děje i neděje, pravda, občas si někdo hlučně šňupne lajnu. Snad lze přiznat trochu kutilství, ač na používaní robustní figury kulisáka Zdeňka Petráka by už měla být interní směrnice. Tady se ukazuje, jak blízko je z hravé absurdity do Troškovy bžundy.

Pro režiséra Jana Friče byla hra patrně záminkou k jevištnímu Pulp Fiction, jenže srovnání s mistrovským dílem svého druhu je pro inscenaci víc než nelichotivé. Obstojí snad jen vnější formou, s přibývajícími minutami je koketní pomrkávání do publika, že „Tarantinovi přeci Hradečtí rozumějí“, až otravné.

Absenci dramatu ještě podtrhuje realistická velkoscéna Nikoly Tempíra, kde jsou pokoje, garáž, dráty, sloup, kus auta a samozřejmě bistro i s kebabem. Opět s nevyřčenou, ale křičící vizitkou: Inspirováno v Pulp Fiction. To platí i pro muziku.

Kde není příběh, hláška unavuje

Textu, hlavně výbornému překladu, jenž ze stoky podsvětí brousí známé češtinské diamanty, což ocení hlavně mládež, nelze upřít humor a grif pro rychlopalný dialog, jenže hláška musí vzejít ze situace či kontextu, nikoliv jen z vůle něčího ostrovtipu. A kde není příběh, hláška unavuje a sama sebe tupí v křeči.

Současné francouzské hry jsou upovídané, což se Jan Frič snaží rozhýbat, dokreslit výpůjčkami odjinud, jenže už v první třetině můžete mít pocit, že apartní rozjezd zatuhl ve stojaté vodě věčně rozhašteřeného panoptika gaunerů.

Hradecký herecký kvintet, řečeno s klasikem, „i když na špatném hrobě, umí brečet víc než dobře“. Jiří Zapletal je jistotou, jeho povýšenecký šéf Sergio má potřebný glanc, Jiří Panzner, sice hyzděn příšernou rezavou parukou, u Franckieho umně dávkuje až civilní podehrávání a Ondřej Malý si doslova užívá svého židovského kokainistu Tonyho.

Skvěle vychází Jakub Tvrdík v lehce nadsazené roli užvaněného homosexuála Jo a hlavně kouzelný Vojtěch Dvořák jako Ritchie, i když naivní a zpomalený bouchač, jenž rozbíjí hlavy a miluje současnou poezii (a skvěle ji recituje) není žádné novum.

Přesnost, sehranost, chuť na gangsterku a snaha nezabít ani jeden vtip dostávají u pánského tábora navzdory vatě textu až nakažlivou energii, byť se občas ztrácejí v prostojích a kamrlících kulis.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Jenže kde je sucho, nevyždímali by nic ani Robert De Niro s Al Pacinem. Účelně proměnlivá a zdobná je Pavlína Štorková jako servírka Pamela, glosátorka a zpěvačka, zvlášť v hitu Bonnie Tyler I Need a Hero.

Dramaturgicky rozmazaná druhá polovina (přetavení jedné z největších hrůz české popmusic do rammsteinovského chorálu už vypadá jako rána z milosti) ještě víc rozostřila snad ironický záměr inscenace.

Není to čistá gangsterka, vždyť tu není policie, oběti, natož konkurence, ani komedie o dojemných pitomcích mimo zákon, ani existencionální drama, možná tak z bídou surrealistický sen kokainisty, kam se vejde betlém s Putinem, Elvisem, Bartem Simpsonem a tyranosaurem.

Sergio v závěru dává dychtivému Ritchiemu radu, že je moc dobré vyprávět příběhy. A občas vědět, co je vespod. Nejspíše to, že se pět zločineckých mamlasů svolá, pořídí si nástroj a jde si do opuštěného zámku...