Klenoty Její pastorkyně, Bílý jelen, Tělo tajné agentky, Jeden život nestačí... Minulá sezona královéhradeckého Klicperova divadla byla jednou z nejvyrovnanějších, a to nejen za uměleckého šéfa Pavla Kheka, ale i třeba za Davida Drábka.
Především díky za ta slova, poněvadž potvrzují to, co si myslím i já, že po covidové bouři loď pluje dobrým směrem, a doufám, že objeví nové ostrovy.
Unikátní je třeba vaše neustále vyprodaná Prašina. Je těžké převést dobrodružný žánr na činoherní jeviště, aby se z toho nestala parodie?
Hrana to samozřejmě je. Ještě kousek a mohla by to parodie být, ale u dobrodružných knih či filmů je zkrátka nejdůležitější ta samotná „story“, aby byl ten příběh tajemný, plný zvratů a fantazie a přitom uvěřitelný. A Matocha takový příběh vymyslel, tudíž dát mu ten divadelní tvar zas tak složité nebylo.
139. sezona Klicperova divadla
|
Chystáte pokračování?
Poptávka by byla... A já musím přiznat, že ten druhý díl je dle mého lepší než ten první. Matocha se rozepsal a druhý díl je mix faustovského mýtu, Golema a Frankensteina, což jsou všechno moje oblíbená díla. Takže ano, o pokračování uvažujeme někdy v roce 2025.
Tolik českých a světových premiér ještě hradecké divadlo neuvádělo. I nová sezona je jich plná. Je v tom záměr?
Je, a proto jsem nabídku být v Hradci tehdy přijal. V žádném z mých předchozích angažmá bych si toto nemohl dovolit. Ale já tu na pár řádcích nedokážu vysvětlit, proč je ten dramplán tak „odvážný“ a plný textů, které lze možno vidět pouze v Klicperáku. Souvisí to s progresivitou dramaturgů Lenky Smrčkové a Martina Satoranského, s oslovením režisérů, jakými jsou Frič, Dianiška, Šoltýsová, Herz, Drábek. Nikdo z nich nesází na jistotu. Souvisí to s diváky, kteří jsou více otevření nebo chcete-li méně konzervativní. A v neposlední řadě jsem přesvědčen, že žijeme v době změn a transformace a divadlo by na to mělo reagovat aktuálními texty.
Co vás ještě napadne, když se ohlédnete za svým působením v Klicperově divadle?
Těžký start, lepší přítomnost a doufejme, že nás čeká ještě lepší budoucnost. Divadlo vás naučí nedívat se zpátky. Představení končí, už nic neopravíte, inscenace má derniéru a vy máte zítra první čtenou zkoušku nové inscenace. Všechno v divadle by mělo být tady a teď, v onom přítomném okamžiku. Proto se moc neohlížím zpátky a do budoucnosti koukám s lehkou nadějí.
Každou hradeckou premiéru, nejen vaši, sledujete ze své lóže. S jakým pocitem?
To jsou nejhorší okamžiky té profese. Svoje premiéry nejsem schopen sledovat ze sálu, raději jsem někde u zvukařů v kabině. Režisér je nervózní, a to sklo v kabině může utlumit jisté hlasité projevy… Ale ani u premiéry některé kolegyně či kolegů to není lepší. Jsem zase nervózní, i když jinak. Nemám už tu zodpovědnost za vše, ale zase všem moc přeji úspěch tak, až mě to paralyzuje. Myslím, že většina režisérů by premiéry zrušila, kdyby to šlo.
Sedáváte tam se svou paní Veronikou Kubařovou, výtečnou herečkou z Dejvického divadla. Co vám říká na Hradec a vaše šéfování?
Když spolu žijí režisér a herečka, je to divočina a věčný souboj diářů. Zároveň ale víme, co profese toho druhého obnáší, a máme navzájem pochopení. Tudíž Hradci fandí, a jen sem nestíhá jezdit často tak, jak by sama chtěla, a to jsme obloukem u těch diářů.
Pavel Khek a Veronika Khek Kubařová (Praha, 11. dubna 2022)
Sledujete reakce diváků? K čemu jste došel?
Některé inscenace a jejich estetika a humor vzbudily lehkou polemiku a já říkám zaplaťpánbůh za ni. A mám-li to nějak zobecnit – a možná vás to překvapí – diváci se moc nemění, ať jsou v Hradci, nebo v Londýně. Ano, za Shakespeara byli hlučnější a házeli po hercích pytlíky s výkaly, ale všichni se nakonec zasmějí, pokud tu pointu trefíte, pokud máte přesně zmáknutý timing gagu. Diváci jsou nedílnou součástí aktu divadla a neexistuje dobré divadlo bez dobrých diváků.
Teď už běží 139. sezona, jejímž středobodem bude Shakespearův Hamlet ve vaší režii. Nesmrtelná hra má spoustu motivů, jaké jsou důležité pro vás?
Toť otázka na dizertační práci. Nechci to dělat jako politické drama, to už jsem si zkusil na Slovensku, kauza Kuciak – Kočner byla tehdy velmi živá. Já si myslím, že je to nejlepší hra, co kdy byla napsána. A je to nejintimnější, nejintrospektivnější Shakespeare. Nás tentokrát bude zajímat Hamletova hlava. Je v ní tolik zmatků jako v hlavách mladých lidí okolo nás.
Našel jste ve Vojtovi Říhovi ideálního představitele?
Definujme ideálního představitele Hamleta! Viděl jsem před covidem britskou inscenaci s Benedictem Cumbebatchem, což je bezesporu skvělý herec plný sebevědomí. Tři hodiny mi ukazoval, jak dokáže suverénně zahrát Hamleta, ale postava Hamleta sebevědomá není, nevěří si, pochybuje a chce se zabít, miluje a nenávidí až za hrob a dojde k poznání, že ve světě lži nechce žít. Ideální představitel je někdo, kdo si toto všechno připustí a zkusí tu tíhu unést.
V jaké je soubor formě?
Citelnou ztrátou je odchod Jakuba Tvrdíka do Švandova divadla, ale je to jako ve sportu a může nás těšit, že odsud se odchází už jen do klubů jako Slavie. A nové tváře hledáme neustále a trvá to tak dlouho, protože chceme přivést opravdovou kvalitu a posilu pro soubor.
Hlídáte je? Myslím samotné řemeslo, třeba jevištní mluvu?
Diváci mohli zaregistrovat, že tu máme novou čtveřici – Kult, Leherová, Czyžová a Klapil – a mým úkolem není je hlídat, ale promyšleně jim dávat role, na kterých by mohli růst. O to se snažím a je příjemné vidět, že se ten talent rozvíjí, získává osobitost a sebevědomí. A mimochodem nazkoušení hry Podoba věcí mělo právě tento „pedagogický aspekt“, a přitom vznikla zábavná inscenace.
4. června 2023 |
Vraťme se k sezoně. Co vás jako divadelníka láká na Oslavě od tandemu Rudiš – Pýcha?
Právě ti dva. Oba chytří a vtipní. Rudišův román Winterbergova poslední cesta považuji za to nejlepší, co zde bylo napsáno v posledních letech. A pokud jejich talent spojíte a začnete si dělat srandu sami ze sebe a českých poměrů, tak se blížíme k Haškovi, Škvoreckému, Hrabalovi. A ti mě vždycky fascinovali.
Prvními premiérami budou autorská Láska zítra v Besedě a později irské drama Mariny Carr na hlavní scéně. Můžete prozradit, co diváky čeká?
Začínáme jízdou, obě tyto inscenace mají výborně nakročeno. Obě jsou vlastně diametrálně odlišné, a přesto je spojuje silný rukopis jak Barbary, tak Diany, zřetelný a moderní vizuál, práce s hudbou – i živou – a hlavně velmi jasné sdělení, které nahlíží téma lásky ze všech možných úhlů. A to i v případě inscenace U Kočičí bažiny, o které by vám spousta lidí řeklo, že je o nenávisti. Jenže i za tou nejdrsnější nenávistí většinou najdeme hlubokou lásku. Ty jsou vždycky ruku v ruce.
Na co se v nové sezoně ještě těšíte?
Upřímně? Na poslední den festivalu v červnu. Ale to vlastně taky není pravda. My si občas všichni stěžujeme, jak je to divadlo těžké povolání, a ono skutečně je. Ostatně jako kterékoliv jiné povolání, když se dělá naplno. A já se pak občas musím zastavit a říct si: sakra, děláš krásné povolání, snažíš se ho dělat poctivě, pracuješ v jednom z nejlepších divadel v zemi a máte diváky, kteří vám fandí. A to se pak usměju a začnu se těšit na další zkoušku.
