Když se před 23 lety musheři vydali hledat ideální místo pro uspořádání závodů psích spřežení, objevili pro tento sport Orlické hory. Bylo jich tehdy dvanáct kamarádů převážně z jižních Čech.
Dnes už na Šediváčkův long jezdí jen dva - ředitel závodu Pavel Kučera a musher Roman Novotný. Dnes pětapadesátiletý závodník z Příbramska je jediný, kdo nevynechal ani jeden ročník longu.
„Všichni ti staří kluci už toho nechali nebo je pracovní povinnosti donutily, že už sem nejezdí,“ říká Roman Novotný a sám přiznává, že po 23 letech ho okruhy po hřebenech Orlických hor už nelákají tak jako dřív. Obzvláště když před lety závod pravidelně vyhrával.
„Už to tady moc znám. Ale jsem jediný pamětník, tak to nechci přerušit,“ vysvětluje.
Mushingu se Roman Novotný věnuje téměř třicet let. Přivedli ho k němu kamarádi, touha po dobrodružství a romantice. Jízda po hřebenech jen se psím spřežením je pro něj i dnes něco výjimečného.
„Mám rád, když vyjedu na kopec, kde nikdo není. Je tam klid, příroda. Raději než na závody proto jezdím trénovat,“ přiznává musher. Vzápětí však dodává, že diváci k závodům psích spřežení patří.
Fotogalerie |
Přesto vzpomíná na první ročníky, kdy na Šediváčkův long jezdilo jen několik musherů: „Za ta léta se to hrozně proměnilo. Jsem spíš zastánce, aby to bylo trochu menší. Když jsme jezdili s těmi kamarády, bylo to takové komorní, a teď je to obrovský závod.“
Z Šediváčkova longu se za 23 let stala mezi mushery prestižní záležitost. Letošního ročníku se účastní rovná stovka závodníků. Nejdelší český závod platí za jeden z nejtěžších v Evropě a zvuk má i ve Skandinávii.
„Byl jsem ve Švédsku a když jsem tam řekl, že jsem jel Šediváčkův long, mělo to docela velký ohlas, až jsem se divil,“ vyzdvihuje kvalitu závodu v Orlických horách Novotný.
Letos si navíc pochvaluje výjimečné podmínky. Mrzne, což dělá psům dobře, a na hřebenech jsou přes dva metry sněhu. Díky tomu je závod technicky náročnější než jindy.
„Jsou tam bariéry, velké skoky. Pod tou krustou, co je navrchu, je spousta prašanu. Trať je tak rychlejší,“ vysvětluje ředitel závodu Pavel Kučera, který se pravidelně po odjetí všech závodníků sám vydává na trať.
Roman Novotný vyrazil do Deštného v Orlických horách s osmi sibiřskými husky. Další dva psi už kvůli stáří nezávodí. Náhradu za ně musher však neplánuje.
23. ročník Šediváčkova longuZávod začal v Deštném v Orlických horách v úterý startem první etapy závodu na 300 kilometrů. Startoval i kratší na 200 kilometrů. Na start se postavilo 100 závodníků a na 700 psů, kteří v pěti dnech překonají přes 7,5 tisíce výškových metrů. Pokračuje se ve čtvrtek v 10 hodin z Jedlové, odpoledne musheři absolvovují povinnou čtyřhodinovou přestávku na Bedřichovce, odkud po 18. hodině pojedou zpět. V pátek se vyjíždí z Jedlové až ve 12 hodin a na závodníky čeká bivak na Zámečku v Pádolí. Dojezdy do cíle jsou v plánu v sobotu po 10. hodině. |
„Další štěně, to je třeba patnáct let života, a do sedmdesáti už tu nebudu bláznit,“ směje se.
Za více než dvě dekády pamatuje ročníky, kdy se kvůli sněhu musel závod výrazně zkracovat, třeba jako v roce 2016. O dva roky dříve dokonce museli musheři jet na tréninkových kárách, protože v horách nebyl téměř žádný sníh.
Problémy jim v minulosti dělal i silný vítr. Horská služba kvůli němu dokonce musherům zakázala vyjet na trať.
„To už je tak deset nebo patnáct let, už se mi ty ročníky smývají. Tehdy byla taková vichřice, že jsme se nahoře museli schovávat za vak, aby nás to neodfouklo. Silné zážitky tu jsou vždycky. Hlavně když je nahoře jako dneska, stromy se obalí sněhem. V takovém počasí to je paráda,“ líčí.
Pozor, nevím, jak to ubrzdím!
Díky zkušenostem už dnes Roman Novotný ví, na kterých úsecích si může trochu odpočinout a kde si naopak musí dávat pozor. Že by se pro něj ale Šediváčkův long stal rutinou, kterou zvládne se zavázanýma očima, to odmítá.
„Trasu sice znám a vím, co mě čeká, ale i dnes tam jsou místa, ze kterých jde respekt. Někde je sice trať hezky ujetá, ale jinde je to projeté jen od skútru, povrch je měkký a sjet mimo trať znamená zabořit se po pás do sněhu. Pozor musíte dávat pořád. Jsou tam takové tobogány, kde to spřežení přede mnou hodně vyjezdí a v tom hlubokém koridoru se špatně manévruje,“ vysvětluje Novotný.
Na rozdíl od řady jiných závodníků musherský veterán nehledí na pořadí. Dříve pravidelně vyhrával, dnes si chce jízdu se spřežením hlavně užít.
„Už mě netankuje, kolikátý dojedu. Dříve jsem to řešil, ale od té doby, co jsem zestárnul, jsem trochu línější a jedu na pohodu,“ tvrdí.
Přesto už ve stoupání nahoru z Deštného předjíždí jednoho soupeře za druhým. Na hřebenové cestě, takzvané bunkrovce, však musí na chvíli zastavit, aby pomohl jednomu ze svých psů, který se zamotal do popruhů.
Po necelých deseti kilometrech vypadá, jako by se mu dál nechtělo. Ostatní psi ho doslova táhnou na laně, ale po chvíli se chlupáč opět dostává do tempa a saně už zase letí jako blesk.
Dokonce tak rychle, že při sjezdu od Masarykovy chaty na Šerlichu musí musher křičet na pořadatele a přihlížející diváky: „Pozor, nevím, jak to ubrzdím!“
Zatočení na silnici však i s drobným skokem zvládá a za chvíli už je na kontrolním stanovišti, kde mu jedna z pořadatelek podává horký čaj.
Musherka měnila kobereček
„Dnes se jede báječně, je hodně sněhu, je to dost rychlé, ale psi si to užívají,“ utrousí, než se zezadu přiřítí další spřežení. Hned po jeho odjezdu se však na stanovišti stane menší kolize.
Do jednoho z odpočívajících závodníků málem vráží vehementně brzdící musherka Pavlína Hrabalová. Na hřebeni přišla o brzdicí kobereček, který mají musheři mezi lyžemi saní a v případě potřeby na něj stoupnou, aby spřežení zpomalili.
Hned volala dolů do Deštného manželovi, který popadl nářadí, náhradní kobereček a vyrazil na Šerlich. Musherka musela bez brzdy uřídit psy pět kilometrů včetně technicky náročných klesání. Výměna pak připomínala práci techniků ve Formuli 1. Hotová byla do dvou minut.
