"Publikace, kterou teď připravuji, bude asi poslední, protože už nemůžu na nohy a bez chození a fotografování se tahle práce dělat nedá," říká hradecký badatel Zdeněk Doubek, který nedávno oslavil osmdesátiny.
Narodil se v roce 1934 v centru Hradce, kde vyrůstal na Malém náměstí. Zájem o historii a rodné město se v něm probudil už v dětství. Naplno propukl ke konci 2. světové války, kdy jeho otec František přinesl malou knížku, která pojednávala o různých domech v Hradci Králové.
Zdeněk Doubek z Hradce Králové se svou matkou v roce 1937.
Asi desetiletý Zdeněk Doubek z Hradce Králové na konci druhé světové války.
"U každého čísla bylo napsáno, kdo ho postavil a kdo v něm bydlel. U jednoho z nich bylo i František Doubek, obchodník. To se otci líbilo natolik, že ji po večerech studoval a podtrhával si v ní. Po jeho smrti v 50. roce jsem si knížku vzal já a začal jsem si prohlížet, co že si to v ní otec zaškrtával. Zaujalo mě to natolik, až jsem si řekl, že by bylo fajn dát dohromady něco podobného," říká badatel.
Archivy a gotické písmo
Zdeněk Doubek
|
Roky strávil po archivech, kde pátral po těch nejmenších zmínkách o každém ze starých domů v Hradci.
"Některé informace byly už dávno vyhozené, občas jsem na nějakou zmínku narazil i v novinových výstřižcích. Vznikla z toho řada šanonů," ukazuje badatel k polici, kde jsou vyštosované dvě desítky desek plných překopírovaných článků, ale i dokumentů psaných starým rukopisem.
"V nich jsou roky bádání v archivech. Když jsem pracoval, tak jsem dělal třeba tři dny, zbytek jsem měl volno, takže jsem hned ráno šel do archivu a seděl tam, dokud mě nevyhodili," vzpomíná Doubek, jak sháněl materiály pro svoji nejznámější knihu Starý Hradec Králové dům od domu, která z pultů zdejších knihkupectví zmizela během několika dnů.
Kvůli bádání se musel naučit číst i gotické písmo, protože některé zápisky jsou staré několik set let. "Když to chvíli čtete, tak se do toho dostanete. Není to nic těžkého," mávne rukou.
Byť se o historii zajímal od útlého mládí, nikdy ji studovat nešel.
"Musel jsem být z nečeho živ, měl jsem rodinu, děti. Z historie ani příspěvků do novin bych živej nebyl. Za vše, co jsem za čtyřicet let napsal novinám, jsem celkem dostal asi sto tisíc korun. Vydělat tenkrát 600 korun měsíčně v novinách, to už se člověk musel nadřít," říká badatel.
Nechtěl být ani novinářem z povolání. "Vůbec ne, mě to stačilo takhle. Byl jsem svobodný a mohl jsem si psát, co jsem chtěl," říká Doubek, který jednadvacet let šéfoval kuchyni v hradecké fakultní nemocnici. Vyučil se totiž kuchařem a cukrářem.
Vyučený kuchař, zapálený historik a mineralog
Jeho prvními knižními publikacemi asi i proto byly drobné knížky s vánočními a velikonočními recepty. Kromě historie města se Zdeněk Doubek dlouhodobě věnuje též mineralogii. Byl zakladatelem a vůdčí osobností odborníky uznávaného Geologického klubu v Hradci Králové.
"K tomuto koníčku jsem se dostal samostudiem. Impulsem mi byla jen zvědavost, nikdo z rodiny mě k tomu nevedl," vykládá. Díky znalostem jak mineralogie, tak historie pomáhal i mnoha vysokoškolským studentům s diplomovými pracemi.
"Vždycky mi slíbili, že mi jeden výtisk pošlou. Dodnes nemám ani jeden," směje se uznávaný badatel, který se svým velkým koníčkům začal naplno věnovat až v důchodu.
Už jako důchodce se na několik let stal zaměstnancem hradeckého Muzea východních Čech, kde třídil sbírku minerálů.
A nadále sbíral veškeré informace z historie Hradce Králové, které dokáže sypat z rukávu jednu po druhé, ať se tazatel zeptá na jakékoliv téma od krčem, které sídlily v právovárečných domech na Velkém náměstí, až po příjezd amerických vojáků do Velichovek.
Lidé, kteří potřebují radu nebo pomoc, za ním prý chodí velmi často. "Když informace mám, rád pomůžu. Hlavně ale chodí novináři. Zavolají, ale vždycky chtějí všechno hned. Zítra už je pozdě," směje se badatel.
V osmdesáti letech dává dohromady další publikaci, prý už poslední. "S vydavatelkou Helenou Rezkovou připravujeme materiál o Skalici, Skaličce a Čibuzi, což jsou obce na hranici hradeckého katastru, tenkrát ležely na Smiřickém panství," říká Doubek, který chce s publikováním skončit ze zdravotních důvodů.
Neptejte se na manželku!
"Zaúkolovat někoho, aby mi zajel vyfotografovat místo, které potřebuji, nejde. Nikdy by to totiž nedopadlo tak, jako kdybych si tam zajel sám," říká badatel, na jehož práci má velký podíl i jeho manželka: "Na tu se neptejte! Ta mi moc pomáhá, dělá mi řidiče a bez ní bych to všechno nezvládnul."
Zatímco mnozí lidé v jeho věku si už jen pasivně užívají důchodu, Doubek se na stará kolena musel spřátelit s moderní technikou.
"Naučil jsem se se skenerem, fotografuji a taky pracuji s počítačem. Když mi někdo napíše, odpovím mu," říká publicista, který už řadu let převádí historické materiály do digitální podoby.
"Lidé mi přivážejí různé zajímavé věci, které digitalizuji," říká a ukazuje štos historických fotografií, na nichž je například starosta Franz Heger, který stál v čele Hradce v letech 1942 - 1945, jak s kolegy vyráží na lov.
"Tyto fotografie, o kterých jsem si myslel, že jsou ztracené, mi náhodou zapůjčil jeden pán," říká a dál se probírá snímky, jež zobrazují například stroje, které dělníci dováželi do hradecké elektrárny.
Byť je už řadu let v důchodu, kvůli svým koníčkům stává každý den ve tři ráno. "A spát chodím po desáté večer." Začne si tedy po dokončení poslední plánované knihy konečně naplno užívat důchodu a bude odpočívat? "To asi ne, protože mám v hlavě ještě nápad na jednu knížku," blýskne mu v očích.
