O Hildegardě Zemanové, rozené Morávkové, jejíž příběh před šesti lety natočil dokumentarista Vít Lucuk, by mohl být i velkofilm. Narodila se v roce 1926 a její rodiče Josef a Anna Morávkovi, národnostně smíšený pár, to neměli jednoduché.
„Když tu byli Němci, dávali nám najevo, že jsme Češi. V pětačtyřicátém zase maminka musela nosit bílou pásku,“ vzpomíná Hildegarda Zemanová v projektu Paměť národa, který přibližuje osudy 20. století.
Morávkovi žili v Nové Vsi u Bartošovic v Orlických horách. V rodině se podobně jako v jiných domácnostech mluvilo německy. Otec byl kolářem a v malé vesnici měl často problém se sháněním práce. To se ještě zhoršilo po nástupu Sudetoněmecké strany.
Český původ Josefa Morávka začal být pro některé Němce překážkou, sehnat práci už bylo skoro nemožné. Později si vydělával při stavbě bunkrů.
Napětí v pohraničí mezi henleinovci a Čechy v roce 1938 zesílilo. Dobrovolníci tajně vycvičení v Německu, sudetoněmecký Freikorps, se snažili situaci vyhrotit. Po nocích přepadávali vojenské a četnické hlídky, stanice a pošty. Jeden útok se odehrál 21. září 1938 na oddělení finanční stráže v Nové Vsi.
„Házeli granáty. Bylo to v noci. Jenom jsme to slyšeli. Říkalo se, že byl jeden voják zraněný a jeden financ přišel o oko,“ vzpomíná žena.
Její matka se s lidmi ze strážnice znala, proto útok, který nakonec jeden ze zraněných nepřežil, velice prožívala.
Maminka na Hitlera nadávala, učitel ho naopak vynášel
Za války otec kácel stromy, ale Němci ho odmítali vzít k sobě do skupiny, do lesa mu musela chodit pomáhat manželka, protože to pro jednoho člověka byla příliš náročná práce. Hildegarda docházela v té době do jednotřídky v Nové Vsi.
„Byla tam kázeň, žádné lumpárny. Měli jsme přísného učitele, prý byl zapáleným henleinovcem. Moje maminka na Hitlera nadávala. Odjakživa. Úplně ho nenáviděla. Učitel ve škole nám naopak říkal, že máme mít všude jeho obrázek,“ vypráví Zemanová.
Za války musela vstoupit do Svazu německých dívek, kam povinně chodila všechna německá děvčata od 10 do 18 let. Po škole chtěla studovat pedagogiku a stát se učitelkou, ale kvůli válce musela nastoupit na povinný rok do zemědělství. Po něm odešla do Králík, kde pracovala v řeznictví u Urbanů, pak se učila na prodavačku v obchodě u rodiny Lichotníkových.
Jediný bratr Josef narukoval do wehrmachtu. „V Norimberku rozhodli, že když bydlí v Sudetech, musí na vojnu. Byl ve Francii a v Itálii, odkud šel po válce domů pěšky,“ připomněla Zemanová.
Na konci války se jí ujala německá vdova po českém četníkovi
Ke konci války pracovala v kantýně firmy Famo, která v Králíkách vyráběla součástky do vojenských letadel. Pracovali tu i váleční zajatci a vězni z koncentračních táborů. Někteří z nich dělali v dělostřelecké tvrzi Hůrka, kde byl pracovní tábor. Pevnost měla původně být jedním z pilířů československého obranného pevnostního systému.
Když se blížil konec války, ujala se tehdy devatenáctileté Hildegardy německá vdova po českém četníkovi, který v roce 1938 zemřel na údajnou otravu krve. Její dům stál přímo u hlavní cesty a Hildegarda denně sledovala, jak se ze Slezska valí davy utečenců před postupující sovětskou armádou.
Mezi nimi byli i vojáci wehrmachtu, kteří v blízkosti domu, kde Hildegarda bydlela, odhodili talířovou minu. Naneštěstí šla kolem žena z Krnova se svým otcem a třemi dětmi. Bomba je zasáhla, na místě zahynulo jedno dítě, matku těžce zranila.
„Bylo to kousek od baráku, kde jsme bydleli. Paní ještě žila a furt volala o pomoc. Malý kluk tam ležel mrtvý,“ vzpomíná. Žena prý později zemřela.
Partyzánská brigáda stála za „národními “soudy
V květnu 1945 přijela do Králík na příkaz ministrů obrany a vnitra partyzánská brigáda Václavík, která měla obsadit bývalé Sudety od Liberce až po Moravský Karlov. Už dříve provedla několik „národních“ soudů, při nichž odsoudili několik Němců k brutálnímu bití nebo smrti.
To se opakovalo i v Králíkách, kde popravili nebo umlátili pět Němců. Hildegarda raději nevycházela z domu. „Když se nemuselo, nikam se nešlo,“ poznamenala v dokumentu Paměti národa.
I v Nové Vsi, kde stále bydleli její rodiče, se v květnu konal jeden soud a podle historických pramenů bylo popraveno nejméně 11 lidí. Její otec, který se se všemi místními celý život znal, se německého obyvatelstva zastával, ale pohrozili mu, že dopadne stejně.
„Oni je vždycky nahnali do řeky a zase ven. Tak to šlo nějaký čas a potom je všechny vyhnali na kopec za kaplí, dnes je to všechno zarostlé stromy, a tam je postříleli nebo pověsili,“ uvádí Zemanová.
Ani pro ni nebyly první měsíce míru jednoduché: „Pořádně jsem česky neuměla, což bylo, když jsme někde mluvili německy, v pětačtyřicátým dost kritické.“
Odsun se nakonec rodině vyhnul, museli do něj však všichni obyvatelé Nové Vsi, která je dnes jen chatovou oblastí. V roce 1950 se paní Hildegarda provdala za Čecha Josefa Zemana, který po válce krátce pracoval ve sběrném táboře v Dolní Lipce. Pracovala v Hedvě Králíky, kde vydržela až do důchodu.
