RECENZE: Asanace nezestárne, v Klicperově divadle oslovuje až mrazivě

Asanace, první premiéra 132. sezony hradeckého Klicperova divadla, potvrdila tři nehynoucí jistoty: kvalitu hereckého souboru, stále jistou a po smyslu jdoucí neokázalou režii Andreje Kroba a hlavně skutečnou nadčasovost her Václava Havla.

Havlova Asanace v režii Andreje Kroba | foto: Martin Veselý, MAFRA

Havlova Asanace ve studiu Beseda s náznakovou scénou Jana Duška oslovuje až mrazivě, i když ve starém hradě, tedy v jakémsi Havlově i Kafkově „Zámku“, přebývá parta architektů, kteří mají zplanýrovat historickou část města a nahradit hnusným sídlištěm. Ani tenhle motiv, byť je hra z roku 1987, nezestárl, jen dostal novou dimenzi. A dílo, které rezonuje v každé době, není než klasikou.

Andrej Krob, režisér suverénní i v undergroundových podmínkách, vede herce k naprosto civilnímu projevu a vše podřizuje textu. Snad lehce rezignoval na autorem striktně předepsaný až strojový rytmus „scénického orloje“ a zdůraznil psychologii postav do všech detailů.

Ve studiu Beseda lze tedy vidět skvostnou až shakespearovskou tragikomedii s humorem místy skoro třeskutým, v níž absurdní je jen a jen situace, která s Havlovými hrdiny cvičí jak vítr s osikou. Co je pro ni vánek, pro lidskou povahu může být vichrem.

Říkáme absurdní, ale není to přesné: všichni, i ti, kdo nezažili absurditu normalizace, dobře poznají aroganci jakékoliv moci, její nevypočítatelnost ani nepředvídatelnost, dobře rozumíme strachům, i těm vlastním, a hlavně frázím, které jsou vlastně, jak bývá u Václava Havla zvykem, hlavní postavou celé Asanace.

Ve spletitých intelektuálních souvětích se lze vylhat ze všeho, jen ne z lásky. Jádrem je relativizace významu vznosných a velkých slov v ryze havlovských áriích vedle pravdivých, ale prostinkých banalit.

Václav Havel: Asanace

80 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Režie: Andrej Krob

Scéna a kostýmy: Jan Dušek

Premiéra: 17. září 2016 ve Studiu Beseda

Hrají: František Staněk, Kamila Sedlárová, Jan Sklenář, Jan Bílek, Jiří Zapletal, Martina Eliášová a další.

Ztělesnění zdánlivě iracionální a nečitelné arogance moci skvěle ztělesňují úsporný Jan Vápeník jako Tajemník a Josef Čepelka, jenž dobráckým vzezřením klame tělem a skutečně budí hrůzu v roli Druhého inspektora.

Prvního, žoviálního dobráka chruščovovský rozšafnosti, hraje hostující Marek Šimon z Divadla Na tahu i od Cimrmanů – drobný důkaz, jak blízko má krobovská režie k té smoljakovské. Sluší i šéfovi jevištní techniky Ladislavu Hadovi Svobodovi jako Muži z lidu.

Skvělá a mrazivá komedie

Hlavní projektant Bergman ztělesněný Františkem Staňkem je typický havlovský antihrdina, vzdělaný, noblesní a zpočátku slušný člověk, který je však schopen už jen sebelítosti a výsměchu, jimiž – a zejména nečekanými lítostivými pády do jejího klína – trápí přítelkyni Luisu.

Kamila Sedlárová dokonale bez stopy falše či námahy ztělesňuje citovou vyprahlost i pragmatický cynismus stárnoucí dámy usilující o důstojnost stejně jako Jan Sklenář velkého idealistu v roli špatně, leč upřímně zamilovaného architekta Alberta. Jeho hádka s pragmatickým kolegou Ulčem, což je další znamenitý výkon Jiřího Zapletala, patří k jednomu z vrcholů inscenace.

Skutečně lidskou moudrost a skepsi do hry vnáší unavený a neustále v pyžamu oblečený Kuzma Plechanov ve věcném podání Jana Bílka. Marta Zaoralová učinila z malé role sekretářky Renaty neodolatelně dojemnou esenci neuróz, polekanosti, neohrabanosti a zamilovanosti. Přesná je Tajemníkem posedlá Architektka Macourková Martiny Eliášové, nenápadný, ale vytrvalý zdroj komiky.

Skvělá a mrazivá komedie je pádným argumentem dnešním popíračům Havlova odkazu, a to nejen dramatického. O to silnější je závěr, kdy si herci „po práci“ sednou na scénu a nejsilnější explozi emocí v celé hře odvypráví sám autor.