Ještě na začátku 20. století žilo v Debrném u Trutnova okolo 500 stálých obyvatel. Teď údolí Debrnského potoka táhnoucí se k polským hranicím připomíná vesnici duchů. Odkaliště v 50. letech vyhnalo zbytky obyvatel, kteří tu zůstali po divokém odsunu na konci druhé světové války.
Debrné přitom bylo jednou z nejstarších vesnic v regionu, první písemné zmínky pocházejí už z roku 1260. Původně ji obývali Češi.
„Od 13. století patřilo k Trutnovu. Samotný název je český, nikoli německý. Souvisí s českou kolonizací na Trutnovsku v polovině 13. století, kterou prováděl moravský rod Švábeniců,“ vysvětluje trutnovský historik Vladimír Wolf, který se do krkonošského města přistěhoval v roce 1965.
Starobylá obec je dnes odříznutá od světa. Kolem údolí vedou silnice do Zlaté Olešnice a Petříkovic, do Debrného se dá dostat jen lesními cestami, které odbočují z modře značené turistické trasy.
Ruiny budov pohltil les
Najít torza budov v horní části obce, ve kterých kdysi žili lidé, není snadné. To, co ze stavení zbylo, pohltil les a náletové dřeviny. Jednou z mála výjimek je zdálky viditelný pobořený dům uprostřed louky, který byl údajně obývaný ještě v 70. letech.
Vypadá jako po zemětřesení, víc než polovina střechy se zbortila, cihlové zdi drží pohromadě už jen zázrakem. Budovu obklopují ohrazené pastviny pro dobytek. V dobách největší slávy přitom v debrnském údolí byla téměř stovka domů.
Jen o pár desítek metrů dál na křižovatce cest se nachází nejdochovanější památka – kamenný kříž s německým nápisem. Zub času se na něm podepsal minimálně. Z ostatních staveb zbyly jen základy, přes vzrostlé kopřivy ale téměř nejsou vidět.
Většina ruin je ukrytá v lese. Vedou k nim pěšiny prošlapané výletníky, stopy po pneumatikách dokládají, že si lokalitu oblíbili motorkáři. Jedna z odboček cesty podél Debrnského potoka směřuje k lesnímu hřbitovu. Klenutý kamenný most přes řeku, ve které je vody sotva po kotníky, je překvapivě v dobré kondici, hřbitov však nabízí obrázek zkázy.
Poslední domy zmizely v 70. letech
Náhrobky jsou pobořené, rozlomené kusy kamene jakoby ledabyle poházené mezi stromy. Některé na sobě mají tak silnou vrstvu mechu, že prakticky splývají s okolím. Náhrobní desky s jasně čitelnými jmény jsou výjimkou.
Obrázek zkázy dokresluje zbytek oplocení – pokroucený ostnaté dráty na rozlomených dřevěných kůlech. Připomínkou občasných návštěv vandalů jsou prázdné lahve od piva poházené mezi hroby.
Nalézt stopy po původních obyvatelích v dolní části bývalé vesnice, kterou dnes zabírá Mrtvé jezero, je mnohem složitější. Domy zde přitom stály ještě v 60. letech.
„V dolní části Debrného podél potoka tehdy zbývalo několik posledních stavení, byť ve velmi špatném stavu. Vzpomínám si, že koncem 60. let tam byl už pouze jediný dům, který ještě vypadal slušně. Všechny ostatní byly pobourané. Zbytek vesnice se postupně likvidoval, tak jak přibývalo popílku. Poslední domy zmizely někdy v 70. letech,“ vybavuje si Vladimír Wolf.
Odsun znamenal začátek konce
První ranou pro Debrné byl konec války a vyhnání sudetských Němců. Většina z pětistovky místních byla německé národnosti. Češi domy vyrabovali, vesnice zpustla. Definitivní konec pro obec a hrstku usedlíků, kteří zde zbyli, znamenala v 50. letech stavba nové elektrárny v Poříčí. Součástí projektu bylo zatopení spodní části údolí, kde vzniklo úložiště popílku, dnes známé jako Mrtvé jezero.
Odkaliště zatopilo jen několik málo domů, ale s Debrným, které se začínalo měnit v měsíční krajinu, stát už nepočítal. Lidé vesnici opustili, z domů se staly přístřešky pro dobytek. Rostoucí hladina nádrže v 80. letech zatopila silnici z Voletin.
Dnes už Mrtvé jezero nezabírá zdaleka tak velkou plochu jako před 30 lety. Po přestavbě elektrárny na fluidní uhlí kleslo množství vyváženého popílku, spodní část přehrady je vyschlá a probíhá tu technická a biologická rekultivace.
„Elektrárna odkaliště stále využívá. Ukládá se zde popílek formou stabilizátu, který se využívá ke krajinotvorbě,“ říká mluvčí Skupiny ČEZ pro východní Čechy Šárka Beránková.
