Může to znít nesmírně cynicky a krutě, ale Anna Jaschkeová, která v prosinci 1929 zemřela jen jednáct dnů po narození, patřila ještě ke šťastnějším obyvatelům vesnice Vrchní Orlice, tehdy však Hohen Orlitz.
To, co se tady, ale i v sousedním Neratově a Bartošovicích odehrálo krátce po skončení druhé světové války, totiž nelze pojmenovat jinak než šílené zvěrstvo.
Vrchní Orlici, kde tehdy žilo více než 200 obyvatel, dnes připomíná kostel Svatého Jana Nepomuckého, zdánlivě utopený uprostřed ničeho. Po škole, hostinci, mlýnu, statku a většině dalších stavení zbyly přinejlepším základy, trosky sklepů či pásy polí, které připomínají dřívější česko-německou vesnici a tvrdý život v Orlických horách.
Kromě poničeného kostela, kde Jiří Menzel natáčel některé záběry pro film Obsluhoval jsem anglického krále, se zachovaly pouze domy číslo popisné 77 a 78 - kovárna a Soukupova kolárna. Zmizel i kamenný most z roku 1811, který vedl přes Divokou Orlici do pruského Marienthalu. A bohužel téměř zanikly i vzpomínky.
Nedávno zemřel Rudolf Jehlička - zřejmě poslední pamětník nejen vypálení celního úřadu v Bartošovicích v roce 1938, ale i strašných poválečných masakrů - do Vrchní Orlice již nejezdí ani potomci zdejších obyvatel.
„Po revoluci ještě občas zavítali, nyní už ne. Zkrátka už je to dávno a navíc z Vrchní Orlice toho opravdu moc nezbylo,“ říká starosta Bartošovic Kostas Kotanidis.
Mnohem častěji než na nešťastné obyvatele vsi se na místě vzpomíná třeba na dozorce finanční stráže Josefa Navrátila, kterého 25. září 1938 smrtelně zranily výstřely Henleinovců schovaných za hřbitovní zdí.
Strašná krvavá pomsta a zkáza celé osady následovala v květnu a červnu 1945.
Děsivé události začaly 10. května v jednu hodinu ráno, kdy Rudá armáda začala obsazovat vesnice podél Divoké Orlice. Osvoboditelé se většinou utábořili uprostřed vsi, sháněli jídlo a alkohol, udělali soupis všech mužů od 16 do 60 let a zabavili zbraně.
To nejhorší páchali čeští partyzáni
Po jejich oslavné pijatice a zásahu pancéřovou pěstí vyhořel kostel v Neratově, říkalo se, že znásilňují ženy, občas byly slyšet výstřely a do zajateckých táborů odvedli několik válečných německých navrátilců.
Ale to nejhorší tehdy ani zdaleka nespáchali Rusové. Tehdy tady operovali čeští partyzáni, kteří bez soudu popravili třeba Franze Krechkeho, Wenzela Saligera, Friericha Friemela, Josefa Jaschkeho, Johanna Weinberga a mnoho dalších.
Místní obyvatelé se domnívali, že s příchodem Čechů se vše obrátí k lepšímu a budou žít jako dříve. Byl to však velký omyl.
Spíš tragikomicky vyzněl 19. května první pokus dobrovolnické roty o odsun, když shromáždila obyvatele od 18 do 45 let a přikázala jim pochodovat do Lanškrouna. Průvod se ale zastavil ještě před Žamberkem a vrátil se zpět do Rokytnice.
Čistky a popravy po lidových soudech se odehrávaly do 26. května. Právě v ten den připravili čeští vojáci a partyzáni společnou akci ve všech vesnicích podél Divoké Orlice. Časně ráno všechny vsi obklíčili vojáci v neznámých uniformách, aby se nikdo nemohl dostat ven. Obcházeli všechny domy, zasedaly exekuční komise a každý Němec dostal pět až 25 ran podle toho, jak jej vylíčili čeští sousedé.
Toho dne bylo v Bartošovicích zavražděno pět Němců, v sousední Vrchní Orlici partyzáni zastřelili Heinricha Pohla. Vraždění pokračovalo i následující den, kdy dobrovolníci v Neratově seřadili kolonu 102 Němců, odvedli je přes most na pruskou stranu a nechali je svému osudu. Mnoho z nich se samozřejmě hned zase vrátilo.
Divoké odsuny, popravy, vraždy a plenění pokračovaly podél řeky i v červnu. Někteří vyhnaní usedlíci našli provizorní přístřeší u příbuzných ve Slezsku, další se nastěhovali do prázdných chalup, denně se chodili dívat, zda jejich česká stavení nehoří, v noci chodili dojit krávy, pokoušeli se odnést své věci a hlavně získat povolení zůstat v Českolovensku.
Přímo na jejich statku ve Vrchní Orlici v červnu opilí ruští vojáci zastřelili Antona a Franze Neumannovi, jen o jeden den je přežilo dalších pět lidí, kteří byly zmasakrovaní u Černé Vody. Jako jedna z posledních zemřela na Štědrý den 1945 Adelheid Jaschkeová, jež se stejně jako její sestřenice Anna narodila v roce 1929. Spekulovalo se o nešťastné lásce.
Němce z Orlických hor odvezli k Baltu
Druhá etapa odsunu se konala v srpnu 1946. Tehdy to již byly podstatně lépe připravené železniční transporty do německých okupačních zón. Drtivá většina Němců z Orlických hor skončila na ostrově Usedom v Baltickém moři a na přilehlém pobřeží Zadních Pomořan. Když se loučili s českými sousedy a příbuznými, s nadějí hovořili o tom, že za rok se vrátí zpět. Jenže jako v případě Vrchní Orlice už nebylo kam.
Anna Jaschke, Josef Pohl, Eduard Kubitschke, Teresia Hanisch, Ignaz Klapper, Anna Geisler a další obyvatelé Vrchní Orlice zemřeli ještě před českou mstou a jsou pochovaní na hřbitově u opuštěného kostela Svatého Jana Nepomuckého. Hohen Orlitz kromě kovárny a kolárny, ze kterých jsou vzorně udržované rekreační chalupy, nemá žádnou šanci na reinkarnaci. Právě kromě kostela, o který se stará Sdružení Neratov. Stavba z roku 1712 má zrekonstruovanou střechu, z nejhoršího je venku.
„Opravy prozatím skončily, protože nejsou další peníze. Kostel ve Vrchní Orlici každopádně chceme nechat tak jak je, jen usilujeme o opravu jeho obvodu a odvodnění. Sháníme prostředky, abychom mohli pokračovat,“ říká Antonín Nekvinda, bývalý ředitel České pojišťovny Slovensko a nyní manažer Sdružení Neratov.
Rodí se rovněž „usmiřovací“ projekt nazvaný Společně po nové cestě, tedy stezka kolem kostela v Bartošovicích, Velké Orlice, Neratova a blízkých polských stánků. Dvaasedmdesát let po nesmyslném lovu na německé usedlíky Orlických hor je nejvyšší čas.
Vrchní Orlice leží za hřebenem Orlických hor při hranicích s dnešním Polskem.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
