Rozdělovala by dnešní Českou republiku na dvě části a vedla by přibližně v trase dálnice D1. Měla se stavět velmi rychle, protože byla akutně potřeba. Ovšem z velkých plánů zůstalo jen málo.
Takzvaná Baťova dálnice, o níž se začalo uvažovat už ve 20. letech minulého století, zůstala převážně jen na papíře. Přesto po ní lze najít pozůstatky v Chřibech: hlavně tajemné mosty a propustky, které jsou většinou ukryté v lesích a stávají se turistickými cíly.
Dálnici rozhýbali Baťa a Čipera
Reálně se začala dálnice rýsovat v roce 1935, kdy ji brněnský region navrhl ve dvou variantách. Impulz k její výstavbě však dal až v roce 1937 továrník Jan Antonín Baťa, který jí věnoval část své knihy Budujeme stát pro 40 milionů lidí (o dalších dopravních plánech čtěte zde). Ovšem ani to by zřejmě nestačilo.
„Akce se rozjela v okamžiku, kdy se stal ministrem veřejných prací ředitel Baťových závodů a starosta Zlína Dominik Čipera, který byl blízkým spolupracovníkem obou sourozenců Baťových. Ten uvedl myšlenku do praxe,“ přiblížil Pavel Zrna, který je spoluautorem publikace Chřiby – stopami dálnice.
Samotná stavba byla zahájena v květnu 1939, tedy až za protektorátu. A to i přesto, že šlo o československý národní projekt. Německo budovalo svoji dálniční síť a Baťova dálnice do ní zapadala.
Nejdříve se začaly budovat mosty, náspy a propustky nedaleko Prahy a v Chřibech. Na první pohled může být zarážející, že dálnice měla vést přes hřeben kopců, nedaleko nejvyššího vrcholu Brdo. Důvody však byly logické – úspory času i peněz.
„Úspora pohonných látek, pneumatik a součástek při jízdě na magistrále je vypočtena z prakse na 25 %. Znamená to, že místo 1 Kč stojí ujetý 1 Km 75 haléřů. Ušetří se 30 % na čase,“ vypočítává ve své knize J. A. Baťa.
„Vůz, který dříve spotřeboval na 3 000 km 50 hodin, projede tutéž trať za 37,5 hodiny,“ uvádí dále.
Z dělníků lidé v obcích nebyli příliš nadšení
Nejdříve bylo třeba získat, tedy často vyvlastnit, potřebné pozemky, což bylo podobné jako dnes.
„Přinášelo to i velké emoce, psala se protestní memoranda. Tehdy nebyl prostor na velké demokratické kroky, byť lidé dostali za pozemky i případnou úrodu na nich finanční náhrady,“ upozornil Zrna.
Z Chřibů se pak stalo jedno velké staveniště. Na místech, kde se budovalo, vyrostly ubytovny pro dělníky. Někteří bydleli i přímo v obcích„V době největšího stavebního ruchu bylo u Zástřizel tolik dělníků, kolik lidí v obci. Poklidný život se změnil a tamní obyvatelé to nevnímali moc pozitivně,“ nastínil Zrna.
Nicméně se pracovalo. A poměrně rychle. Hlavně ze západní strany Chřibů u Zástřizel. Z východní strany se projektantům nedařilo najít trasu, která by splňovala všechny tehdejší normy.
Torza mostů jsou hlavně v lesích
Avšak i tak v Chřibech zůstalo kolem třiceti mostů a dalších pozůstatků dálnice. Některé jsou ukryté v lesích, jiné tvoří součást polních cest.
Dálnice do LuhačovicBaťova dálnice se říkalo nejen projektu přes Československou republiku, ale také cestě, která měla vést ze Zlína do Luhačovic. I ona zůstala převážně jen v plánech a patrných je pouze několik částí u Ludkovic. O nové silnici začala uvažovat města Zlín a Luhačovice v roce 1931, aby zlepšila spojení průmyslové aglomerace s lázeňskou. „V jednom dokumentu je řečeno něco v tom smyslu, že cesta přes Dolní a Horní Lhotu je ve velmi špatném stavu,“ nastínil archivář Pavel Šrámek. Města ale před její opravou upřednostňovala výstavbu nové cesty, která by byla o metr širší než ostatní. Sama však nedokázala projekt rozjet. Vzkříšen byl až o pár let později. Podle návrhu schváleného v roce 1937 měla být dlouhá 18 kilometrů a její trasa vedla ze Zlína přes Kudlov, Březůvky a Ludkovice do Luhačovic. „Počítalo se s tím, že se v budoucnu stane součástí dálkové silnice Přerov – Holešov – Zlín – Luhačovice s případným pokračováním na Slovensko,“ doplnil Šrámek. Šlo o státní investici, kterou společnost Baťa velmi podporovala, dnešními slovy za ni lobbovala. „Firma měla své zájmy,“ podotkl Šrámek. Po drobných úpravách projektu se v roce 1938 začalo stavět v okolí Kudlova a především mezi Ludkovicemi a Luhačovicemi. Na okraji Zlína padly dálnici za oběť stromy a v malebné krajině se začala rýsovat její trasa. „Průkop v úseku Krkova je z části hotov, násep v úseku Záhumenice je proveden úplně až po cestu vedoucí k Hornímu dvoru. Betonový nadjezd nad silnicí k Biskupicím je rovněž hotov, nadjezd nad potokem a cestou pod Hačky je dosud ošalován. Též je dokončena betonová propusť nad mlýnským náhonem a reservní propusť Na zahradě,“ píše se v ludkovické kronice z roku 1942. V tomtéž roce práce také skončily. Mohla za to válka. „Po roce 1945 se opakovaně jednalo o dokončení alespoň této části silnice, ale bez úspěchu. Republika se vzpamatovávala z války,“ řekl Šrámek. Pozůstatky dálnice jsou nejpatrnější v Ludkovicích. Především díky masivnímu betonovému mostu, pod nímž se běžně jezdí. Přerušované náspy a části staveb vedou až na hřeben nedalekého kopce. A i zde jde o zajímavou turistickou atrakci, kterou řada lidí využívá k výletům. K procházkám slouží i zlínská část, která začíná na Lesní čtvrti, odkud stoupá směrem na Kudlov. |
Přehlédnout nejdou nejen u Zástřizel, ale ani u Kostelan nebo při vycházce z Bunče na Brdo. Tam jsou vysoké betonové stěny bez překladů a zábradlí, na první pohled ani nevypadají jako most.
Na trase od Bunče do Kostelan je zase Adamova rokle a tam propust pod cestou, kde jsou i schody.
„Projektanti mysleli i na cestovní ruch, protože to mělo sloužit také jako odpočívadlo. Poblíž jsou zajímavé Komínské skály,“ upozornil Zrna.
Při satelitním pohledu na Chřiby lze rozeznat trasu dálnice podle jiného druhu zalesnění. Stromy tam byly vysázeny později a ne stejné druhy jako v okolním lese.
Zajímavé také je, že z některých mostů vznikly sklady a sklepy. Vypadají podobně jako betonové kryty u státních hranic před začátkem války. Když Němci obsadili Sudety, byli jejich autoři přesunuti právě na stavby silnic.
Ruch utichal, práce se soustředily na válku
Problémy s nalezením vhodné trasy byly také ve Zlíně, protože město leží v údolí a to ho po dopravní stránce omezuje dodnes.
„Na Zlínsku probíhaly od konce roku 1938 vyměřovací práce a půdní sondy, stavět se ale nikdy nezačalo,“ naznačil archivář Pavel Šrámek ze Státního okresního archivu ve Zlíně-Klečůvce.
Podle původních plánů měla dálnice Zlínem vést od Malenovic přes Prštné, dále severně od města a podél řeky Dřevnice směrem na Lípu.
„Jak se ale ukázalo při jednání v listopadu 1941, tato trasa kolidovala s plánem Zlína na rozšíření nemocnice u Dřevnice,“ doplnil Šrámek.
Práce na dálnici se zastavily v roce 1941, pak se sice na chvíli opět rozběhly, ale ruch utichal. Veškerá činnost se orientovala na válku.
„Nejdříve protektorát vyhlásil zákaz používání cementu, tak se dělaly pouze zemní práce. Pak přišel zákaz oceli,“ upozornil Zrna.
