Na statku v Třebihošti pod kopcem Zvičinou to vypadá jako na běžné hospodářské usedlosti. Za domem se pasou ovce a koza, v oploceném výběhu je několik slepic, po dvorku pobíhá prase a pod jeho nohama kličkuje kocour.
Rozdíl tu ale je. Nebýt manželů, tato zvířata by už nebyla. Starají se o ně po práci, pomáhají jim podporovatelé a dobrovolníci z celé republiky.
Hana Klvanová s manželem Kubou dva a půl roku hledali pro svobodný „ráj“ hospodářských zvířat vhodný objekt. Našli ho až na Královédvorsku. Před dvěma lety koupili statek se zděným domem z roku 1934, roubenkou z konce 19. století a pozemkem.
„Projeli jsme celou republiku a do Třebihoště se zamilovali. Statek jsme začali předělávat s tím, že v roce 2018 přijmeme zvířata. První se tady ale objevila dva týdny po tom, co jsme se přistěhovali. Teď jich máme čtyřicet,“ říká třiatřicetiletá žena.
Pracuje jako sociální pracovnice a na otázku, proč to vlastně dělá, odpovídá jednoduše: „Protože to je potřeba.“
Nápad vybudovat zázemí pro hospodářská zvířata se zrodil v paneláku v Kralupech nad Vltavou.
„Už tam jsme měli spoustu zvířat a říkali si, že by bylo dobré, kdybychom jich mohli zachraňovat ještě víc. Pro psy a kočky je spousta útulků, situace se zlepšila také u koní,“ vykládá Hana Klvanová.
„Pro hospodářská zvířata ale v době, kdy jsme o tom přemýšleli, žádný azyl nebyl. Podle mě není absolutně žádný rozdíl mezi psem nebo ovcí, rozdíl je pouze v našem vnímání,“ říká.
Stejně jako manžel je zapřísáhlou vegankou. „Nejde mi jednou rukou hladit zvíře a druhou jíst řízek,“ upozorňuje.
Na statku žije několik ovcí, koza, dvě prasata, hejno slepic a kachen, králíci, potkani i kočky. Každé zvíře má svůj příběh.
Prase Kvído bylo výhrou v tombole na plese a do azylu ho coby tříměsíční sele přivezli majitelé, kteří jej nechtěli sníst. Dnes váží přes metrák a stejně jako další obyvatelé statku má v areálu naprostou volnost. Dokonce chodí na kšírkách na procházky do lesa.
Ovce byly chované jako zdroj pro výrobu klobás, hejno slepic se podařilo zachránit z velkochovu.
Přestože se Klvanovi specializují na hospodářská zvířata, občas udělají výjimku. Když objevili kocoura Fredyho, který připomínal kouli klíšťat, neměl jednu nohu a chyběla mu půlka ucha, nemohli ho nepřijmout.
Zvířata do Třebihoště většinou přicházejí vystrašená a ve zbídačeném stavu, jsou týraná nebo nemají domov. „Stačí pár dnů a hned je vidět velká změna, nejsou vystresovaná a rychle si zvyknou na lidi,“ poznamenává Hana Klvanová.
Pomoc přichází z celé republiky
Kapacita azylu se rychle plní, podle provozovatelů by se do roku 2020 mohl počet „chovanců“ dostat až na dvojnásobek.
„Pořád se někdo zbavuje zvířat. Chodí nám i zprávy typu: Jestli si ho nevezmete, tak ho sníme. Výkupy neděláme, všechna zvířata nám někdo přinesl. Nejsme útulek. Je to vyloženě azyl na dožití. Naším cílem je, aby se s nimi lidé seznamovali a uvědomili si, že jsou stejná jako psy a kočky,“ vykládá provozovatelka. I proto v Třebihošti organizují dny otevřených dveří.
Péče měsíčně stojí desítky tisíc korun. Klvanovým se díky propagaci na sociálních sítích podařilo vybudovat rozvětvenou síť podporovatelů. Spolek Život bez krutostí má několik pravidelných dárců a stovky občasných přispěvatelů. Peníze získává také z benefičních akcí, naposledy obdržel výtěžek od pořadatelů trutnovského Prasečák festu.
Nyní spouštějí akci Dvacka pomáhá zvířatům a chtějí vybrat peníze na rekonstrukci chlévů. V plánu mají také rozšíření pastvy o další čtyři hektary luk. Ve více než sto let staré roubence vznikne zázemí pro dobrovolníky. Zájemců, kteří přijíždějí do Třebihoště na brigády, jsou už desítky. V naprosté většině vegani. Větší brigády se konají každou čtvrtou sobotu v měsíci.
„Měli jsme tu dobrovolníky z Děčína, Plzně i Prahy, pravidelně přijíždějí kamarádi z Brna. Když jsme udělali první velkou brigádu, říkali jsme si, že by bylo fajn, kdyby se sešlo dvacet lidí. A bylo nás tu dvaačtyřicet,“ dodává Klvanová.
