V uměleckých ateliérech v Červeném Kostelci řezbáři i pozlacovači po desítky let vyráběli chrámové vybavení.
Oblastní charita zakoupila chátrající dílny od potomků sochaře a léčitele Břetislava Kafky a opravila je jako zázemí pro několik svých služeb, které dosud měly stísněné podmínky ve zdejším hospicu i na dalších místech.
„Někdy v roce 1994, když jsme se v Anglii seznamovali s komplexností hospicových služeb, jsme viděli centrum, kterým byl lůžkový hospic, a k němu patřily ambulance paliativní medicíny, stacionář a také tým mobilního hospice doplněný o poradenství a půjčovnu zdravotnických pomůcek. Nyní v ateliérech završujeme šestadvacetileté úsilí o vybudování tohoto komplexu,“ vysvětluje ředitel Oblastní charity Červený Kostelec Miroslav Wajsar.
Přízemní truhlářské dílny z let 1926 a 1927 jsou k nepoznání. Zůstala původní prostorná okna, na duchovně založeného experimentátora Kafku (1891–1967) odkazují návrhy kostelních dřevořezeb, je tu i jeho renovovaná pracovna s knihovnou a fotelem. Přibyla moderní kaple s dřevěným obkladem a zářícím křížem.
Sestry dříve neměly ani šatnu
Prosvětlenou část ateliérů již zabydluje devět sestřiček z mobilního hospicu.
Centrum denních a terénních služeb sv. P. PiaMobilní hospic: Ambulance paliativní medicíny: Ošetřovatelská služba: Půjčovna zdravotnických pomůcek: |
„Býváme většinu dne v terénu, protože jedeme asi k deseti pacientům, ale je potřeba mít k tomu správné zázemí a vědět, kde co máme, a ne pořád otevírat krabice. Pro nás je důležité, že budeme v jedné budově s ambulancí. Také se budeme vracet do oázy klidu,“ říká staniční sestra mobilního hospicu Veronika Svobodová.
„Velký přínos vidím i v kapličce s knihou živých, kde si můžeme naše pacienty, kteří už odešli, připomenout. Po ránu to bude pro nás povzbuzení. Když někdy přijedeme z terénu s nějakou nepříjemnou zkušeností, člověk si rád sedne do kapličky a může chvíli přemítat,“ přibližuje Veronika Svobodová.
Mobilní hospic se rozjel v roce 2010 a jeho personál obýval část rodinného domku ve městě.
„Tady se nám otvírá nový obzor. Zatím jsme seděly čtyři u jednoho stolu a střídaly si počítač, lékař ani vrchní sestra neměli své zázemí, takže si nemohli ve zvláštní místnosti ani pohovořit s rodinou. Všichni jsme byli v jedné místnosti bez skladu, nebylo se kde v klidu najíst, nebyla šatna ani sprchy. To, co v opravených ateliérech někdo pokládá za standard, je pro nás nové,“ porovnává staniční sestra.
Také pozůstalí, kteří se občas chtějí zastavit za sestrami, budou mít možnost se s nimi potkat ve společenské místnosti. Pečující členové rodin se mohou sejít s lékařem, s nímž dosud hlavně telefonovali.
Stavět na zelené louce se nezdařilo
Vše trvalo dlouho kvůli shánění prostor i peněz. Na základní kámen mobilního hospicu poklepal prezident Miloš Zeman a kardinál Dominik Duka už v červenci 2013. Stavět se mělo na zelené louce nedaleko lůžkového Hospicu Anežky České, jenže záměr ve vilkové čtvrti podvakrát narazil.
Později se oblastní charita dohodla s Kafkovými dědici na odkoupení areálu, který byl v lednu 2018 prohlášen památkou. V témže roce se charita díky evropské dotaci pustila do rekonstrukce vily, v jejímž přízemí teď provozuje denní stacionář pro osm seniorů či hendikepovaných.
Napřed vila, pak ateliéryPamátkově chráněné sochařské ateliéry Břetislava Kafky zrekonstruovala Oblastní charita Červený Kostelec za více než 31 milionů korun, z toho 12 miliony přispěl Královéhradecký kraj, zbylou částku uhradili dárci či benefice. V sousedství charita v roce 2020 otevřela po opravě za 21 milionů rozlehlou Kafkovu vilu s dalšími sociálními službami. Areál ještě doplní stavba čtyř bezbariérových chráněných bytů, které budou hotovy v roce 2023. Zahrada bude po úpravách sloužit i sousednímu domu s pečovatelskou službou. |
Sociální služby, které charita zřídila, si nacházejí stále více klientů. Třeba mobilní hospic sloužil před deseti lety šedesáti umírajícím, nyní je to dvojnásobek ročně. Financování od státu má však stále své limity, i když mobilní hospice jsou na tom v platbách od zdravotních pojišťoven už lépe.
„Lůžkový i mobilní hospic získávají asi šedesát procent nákladů, obě tyto služby podporuje kraj a za to jsme vděční. Pořád však zůstává velká část peněz, které musíme sehnat od sponzorů, dárců nebo z beneficí. Státní instituce, pojišťovny i samosprávy si ale potřebnost mobilních hospiců stále víc uvědomují,“ podotýká ředitel Wajsar.
Chyběl osobní kontakt
Personál mobilního hospicu má za sebou dvouletou zkušenost s koronavirovou pandemií. Zpočátku předávali léky mezi dveřmi a snažili se co nejvíc zaučit a zapojit do péče rodiny, nemocní neměli problém konzultovat s lékařem třeba po Skypu. Rodiny se učily na videích pražské Cesty domů.
„Klienti měli strach, že už k nim nebudeme moci jezdit, ale ubezpečovaly jsme je, že to napřed musíme promyslet. Všichni byli velmi učenliví. Když už bylo třeba k pacientovi jít, musely jsme být vybaveny všemi ochrannými pomůckami. Měly jsme i covidové pacienty, třeba u jednoho pána v garáži jsme měly separátní prostor. Takto jsme se musely převlékat do každé domácnosti. Nejvíc nám vadilo, že chyběl osobní kontakt,“ říká staniční sestra Svobodová.
Opravené ateliéry si nedávno prohlédli truhláři, kteří tu dříve pracovali, ale třeba i pracovnice pojízdného hospicu až z Ostravy. Také místní si lůžkového hospicu i nové části v ateliérech cení.
„Je tu hodně katolíků, silná farnost a spousta dobrovolníků, kteří hospicu pomáhají. Ateliéry teď vypadají dobře, nepůsobí nijak smutně, i kaplička je tu pro útěchu,“ chválí Irena Fléglová ze sousedství. Její společník vzpomíná, jak hospicové sestry před časem doprovodily jeho ženu, když umírala.
