Jednu z nejlepších tarantinovských duchařin uvedlo Klicperovo divadlo

Přídomek tarantinovská se často nadužívá jako reklamní vějička, stačí, aby se v komedii párkrát prásklo slovem i revolverem. Teď s ním přicházím sám, protože inscenace nové hry René Levínského Celý život nestačí, napsaná přímo pro hradecké Klicperovo divadlo, dokazuje, že padlá béčková estetika nejen Tarantina, ale i jeho kolegy Roberta Rodrigueze sluší i českému divadlu.

Tedy přesněji domácké novopacké pekárně, v níž od 4 do 6 hodin nejdou pece. A kolem vládnou zanícení spiritisté i ochotníci.

Celý život nestačí

85 %

Klicperovo divadlo

Režie: Jan Frič

Autor: René Levínský

Premiéra: 13. května 2023

Poctu kraji blouznivců s důkladným místopisem v Hradci dobře známý režisér Jan Frič vystavěl jako černočerný horor v hodině mezi psem a vlkem na maloměstě, kde uhlířská víra v duchařství a v putování duší vede od jednoho masakru k druhému.

Jako by uznávaný dramatik a vědec při psaní hleděl do mapy Podkrkonoší a sem tam stočil oči k televizi, kde běželo Fargo, filmové i to televizní. A k tomu přidával novopacké krucifixy, miletínské modlitbičky i rohlíky.

Jedna z nejlepších původních českých komedií

Inspirace je zjevná, nikoliv však podstatná, Celý život nestačí platí za jednu z nejlepších původních českých divadelních komedií, ne-li za nejlepší, a to jak textem, tak provedením.

Pokud ji pardubická žánrová přehlídka za rok opomine, pochybujte o dramaturgické příčetnosti. I když, samozřejmě, černočerný humor není pro každého. Pitvat ho však nelze, to bych už vyzrazoval, jen soudím, že přes všechnu krutost krve, šlehačky i pece není samoúčelný, vychází z logiky věci i textu, silné výrazivo je namístě. Kdo pro toto má smysl, garantuju, že čisté tři čtvrtiny královsky prořve. Smíchy samozřejmě.

Realismus vychází z notně zabydlené moukou zaprášené pekárny s výdejním okénkem do ulice ve scéně Nikoly Tempíra Jakuba Perutha, spiritistické seance umocňuje živá černobílá kamera snímající dění na jevišti a také promítající originální historické duchařské kresby a fotografie.

Kostýmy Jany Hausknechtové s nadsázkou ladí se současnou apartností a maloměstským šviháctvím, habity pro ochotníky se drží podhorských tradic. K obřadům vytvořil William Valerián, jinak přesně sošný představitel hradeckého kriminalisty, muziku vskutku záhrobní.

Tlumené výkony až podehrávání

Režisér Frič vede herce k tlumeným civilním výkonům, až k podehrávání, premiérová neozkoušenost před publikem vede k tomu, že mnohá podotknutí zanikají v bouři smíchu.

Lucie Andělová má sex-appeal hrdinky z amerických hororů, nejlepší médium v kraji Marie Votočková v podání Anny Kratochvílové klame glamour modelem operátorky v call centru. V soustředěné souhře jsou si jistí – s naprosto vážnou tváří – Jakub Tvrdík, Filip Richtermoc, Lenka Loubalová, Jan Vápeník a Zora Valchařová Poulová, jejíž pragmatická učitelka v mateřské školce si vždy ví rady.

Další reprízy jistě temporytmus zpřesní, i jevištní mluvu, záleží na režisérovi a uměleckém šéfovi. Vděčné divadlo na divadle a příběh snad krvavější než Shakespearův Titus Abdronicus, navíc s podkrkonošským niveau, má jednu chybu: konec. Vlastně konce, neboť jich je pohříchu víc.

Snad dramatik a režisér chtěli ospravedlnit předchozí rozpoutaný a zaneřáděný mumraj, snad nabyli dojmu, že heslo Podkrkonoší není zdaleka vyčerpáno. Vždyť zbývají slavní rodáci Erben, Škroup i Čapek se svou Emily Marty. Co celou dobu jede jako nejlepší mikrovlnka, ve finále se vleče tempem šumaře Bárty, co si vyšel z vrátek s kolovrátkem. Škoda, protože nápad, děj a celé provedení je minimálně na Kolovrat zlatý.