„Byl jsem velmi malý a z té doby si nevzpomínám skoro na nic, tedy kromě té katastrofy u Černíkovic. Byl to pro mě tak silný zážitek, že se mi vryl hluboko do paměti. Pamatuji si na hořící letadlo a padáky, které se snášely k zemi. Když jsem ty padáky sledoval z našeho domu, pořádně mě zábla chodidla,“ usmívá se Libor Pařízek, který se s přibývajícími roky o leteckou katastrofu zajímal.
Podílí se i na výstavě, která minulý týden začala v Muzeu Orlických hor v Kolowratském zámku. Část archeologické expozice náleží této události z konce druhé světové války. „Byla to jediná nehoda tak velkého letadla v oblasti Orlických hor,“ říká Pařízek.
V 60. letech vyzpovídal desítky svědků a dal dohromady střípky zapomenutého obrazu historické události. „Vytvořil jsem si celkem objektivní představu toho, co se v sobotu 24. března 1945 u Černíkovic stalo, typ letadla a také cíl mise,“ vzpomíná Pařízek.
Jeden pamětník popsal pád čtyřmotorového bombardéru, ke kterému došlo půl hodiny po poledni, takto: „Slyšel jsem rachot a uviděl letadlo ve veliké výšce, za ním se táhl kouř. Pak se začali snášet letci na padácích, letadlo se stočilo a vybuchlo.“
Trosky letadla, které ve vzduchu explodovalo, byly rozseté po velké ploše. Na svahu za vesnicí hořel zaražený motor v zemi. Kolem ležely hromady plechů, zbytky kabiny byly ve vypuštěném rybníku.
Z Itálie na Berlín
Bombardér B-17, jemuž se říkalo létající pevnost, odstartoval v sobotu 24. března 1945 časně ráno s dalšími letouny obtěžkanými bombami z polního letiště Cellone u města Foggia v Itálii. Cílem byla 1 300 kilometrů vzdálená továrna Daimler–Benz na tankové motory v Berlíně.
Měl to být nejdelší let, který z Itálie za druhé světové války spojenci podnikli. Vše šlo podle plánu než na mohutný svaz nad rafinérií v Mostě zaútočila německá protiletecká obrana. Zasáhla pět B-17, jeden se zřítil na místě a čtyři poškozené se vydaly na základnu do Itálie. Nedoletěl však ani jeden.
Černíkovický bombardér 6 640 Laetitia dostal zásah do motoru, první pilot nařídil odhodit pumy a vrátit se do Itálie. Jihozápadně od Prahy však vysadil další motor a první zasažený hořel. Posádka změnila plán, protože v takovém stavu nemohli přeletět Alpy. Zamířili na východ, kde chtěli nouzově přistát za ruskou frontovou linií.
Bombardér ztrácel výšku a zbylé dva přetížené motory vydávaly hrozivý zvuk na vzdálenost několika kilometrů. Protiletecká hlásná služba letoun snadno sledovala a německé pozemní jednotky v ose letu měly pohotovost. Všech deset členů posádky, kteří opustili hořící letadlo, dopadlo v pořádku na zem v okolí obce. Co se s nimi stalo, zůstalo padesát let záhadou.
Bombardér B-17, který později spadl u Černíkovic na Rychnovsku, na italské základně Cellone.
„Kolem bylo mnoho fám a legend. Proto jsem začal pátrat po letcích, kteří by do toho vnesli jasné světlo. Dlouho jsem se neměl čeho chytit, až v roce 1993 jsem získal od americké ambasády v Praze kontakt na archiv letectva USA, kde mi poskytli dokument o pátrání po zmizelé posádce bombardéru se jmény deseti letců včetně adres jejich příbuzných. V materiálu byla řada cenných informací, jako třeba kde se letadlo ztratilo, kdo ho viděl naposledy,“ vzpomíná Pařízek.
Skončili v Buchenwaldu
Vytipoval si čtyři adresy, kam napsal. Ozval se mu syn jednoho z letců. „Domníval se, že jsem jeho nevlastní bratr. Myslel si, že se jeho otec po sestřelení zapomněl s nějakou Češkou. V Americe totiž nikdo nedokázal pochopit, proč se po tak dlouhé době zajímám o zapomenuté letce. Pak se už rychle podařilo s pomocí navigátorova syna pátrat v USA,“ říká Pařízek, který po letech našel šest z deseti členů posádky.
Jejich osudy se z počátku nevyvíjely dobře. Část zadrželi Němci a poslali do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde byl i zajatecký tábor. Další se dostali do zajateckého tábora Oflag XIIIb u Hammelburgu a pravděpodobně i do dalších.
„Asi po dvou týdnech v lágrech byli vyhnáni k transportu pěším pochodem s dalšími zajatci na jih a došli až do městečka Gars am Inn v Bavorsku. Tam 25. dubna zjistili, že německé stráže v noci zmizely a za pár hodin přijela americká armáda. Všichni zajatci byli osvobozeni,“ říká Pařízek.
V roce 1996 do Černíkovic na pozvání obecního úřadu přijeli tři členové posádky a dočkali se i přijetí na Pražském hradě.
Završením desítky let bádání je archeologický výzkum, který loni zahájilo rychnovské muzeum s Archeologickým ústavem v Praze a Vojenským historickým ústavem.
„Naleziště ohrožovali detektoráři, museli jsme jednat rychle. Hrozilo, že kdyby výzkum nebyl, řada cenných důkazů by zmizela,“ říká archeoložka Martina Beková. Našel se jeden válec motoru a drobnější součásti jeho okolí. Propálená půda v místě dopadu potvrdila výpovědi o požáru motoru, který hořel dva dny.
„Nejvíc mě překvapilo, když jsem viděla předměty vyčištěné po konzervaci. Teprve tehdy byly znát úžasné technické detaily,“ dodává Beková.
