Jaké byly vaše první pocity, když jste prostor někdejší elektrárny viděl?
Konverzi průmyslové stavby na veřejnou v tomto rozsahu jsme dosud nedělali. Turbínová hala má skutečně katedrální rozměry. Když jsem tam vstoupil poprvé, první dojem byl, že je to něco mimořádného. Původní konstrukce počítaly s výměnou rozměrných turbín, proto všechny nosné prvky mají vysokou únosnost a bylo možné je zachovat. Také zůstaly dva původní jeřáby, aby se daly obměňovat exponáty z kovu, často nadrozměrné a těžké. Je to úžasná industriální architektura, verneovský svět, který nás dodnes fascinuje.
Co bylo dříve uvnitř?
V turbínové hale se skladovaly tlakové nádoby, na výrobu byl prostor nevhodný. Hlavní budovy byly v poměrně dobrém stavu, ale především v období let 1960 až 1989 tu vznikla řada nekoncepčních vestaveb, přístaveb a technických vedení. Nábřeží podél říčky Ličné tím bylo úplně odříznuté. Kouzlo průmyslové architektury začátku 20. století bylo pryč, zůstal čistý utilitarismus pozdější doby bez architektonické kvality. Všechny budovy byly už studií určeny k likvidaci, většina je pryč, poslední objekt zmizí v roce 2024. Právě ve vyčištění nábřeží jsme viděli možnost vybudování open air galerie s parkem a sochami. Voda spoluvytváří atmosféru a k parouhelné elektrárně patří.
Co jste nechali odstranit?
Hlavní budovy kdosi za socialismu „vylepšil“ venkovním nátěrem červenou barvou. Vnější plášť jsme opakovaně museli tlakově čistit vodou a chemií, zbavili jsme se některých vedení na fasádě. Uvnitř byly některé části v žalostném stavu. Architektonicky zajímavý prostor tříramenného schodiště byl natřený hnědou barvou včetně pískovcových stupňů i dlažby. Všechny prostory byly rozděleny do větších i menších skladů, bylo to odkladiště různých materiálů, do podkroví silně zatékalo. Vlastní turbínová hala byla příjemně zachovalá, uvnitř byly ale různé vestavby. Byla zaplněna konstrukcemi a nepoužívaným materiálem.
Přes to všechno manželé Kasperovi viděli v areálu potenciál. Už po prvních prohlídkách bylo jasné, že rekonstrukce pro moderní průmyslovou výrobu nedává smysl. Tak stáli před volbu, zda zbourat a postavit běžné haly, nebo cihelné budovy zachovat a najít nový účel. Byli jsme nadšení, že se rozhodli pro druhou variantu. Protože jejich koníčkem je moderní výtvarné umění a mají kontakty s umělci, chtěli prostor věnovat Centru současného umění, přednostně zaměřeného na kovové sochy.
Centrum současného umění EPO1
Atelier Tsunami
|
Co jste radili zachovat?
Industriální podstatu začátku století vystihovala různá svítidla, izolátory, rozvodny, ty jsme nechali vyřezat, uskladnit a pak jsme je uplatnili v interiéru v jiném kontextu. Například velké zásobníky na vodu jsme prořezali a v expozici vrátili do vstupních prostor. Obnovili jsme světlík, v jehož třetině dříve stála příčka.
Kde jste hledali inspiraci?
Byli jsme se podívat v galeriích v uhelném mlýně v Libčicích, pražském Centru současného umění DOX, Telegraphu v Olomouci, 8smičce v Humpolci. Oči nám nejvíc otevřelo, když jsme zaletěli na každoroční letní setkání umělců na severu Německa NordArt. Ve starých halách podobného charakteru vystavují umělecká díla. Vypadá to, že před týdnem se tam ještě vyrábělo, a najednou je tu celoevropská výstava moderního umění. Shodou okolností tam tehdy měli velké expozice David Černý a Michal Gabriel.
Jak jste se k panu Kasperovi dostali?
Od 90. let jsme pro něj dělali rekonstrukce a novostavby v jeho areálech Kasper Kovo Žitná a Elektrárenská. Pak nás vyzval, zda bychom nezachránili kapličku ve Slavětíně, která už měla demoliční výměr. On ji odkoupil a předsevzal si, že ruinu padnout nenechá. Nyní tam jsou přednášky a koncerty, je to pro Trutnovsko kulturní bod. Mým koníčkem je sakrální architektura, rychle jsme si porozuměli, že nechceme dělat repliku historické stavby z počátku 20. století, ale že s respektem k minulosti doplníme torzo kostela o soudobé prvky. Tam jsme si s panem Kasperem vyzkoušeli spolupráci i na neprůmyslových stavbách.
Oslovil pro EPO1 hned vás?
Nebyli jsme jeho první volba, začal u autora 8smičky v Humpolci. Jeho nabídka avizovala špičkovou galerii, jenže investičně i provozně velmi nákladnou, ale pan Kasper měl spíše vizi přiblížit to NordArtu, relativně surovému prostoru, kde se nebude dělat tolik úprav. Tak jsme dostali šanci. V našem návrhu jsme počítali s původní stavbou i soudobými prvky, průběžně jsme ale vyhodnocovali investice i náklady na budoucí provoz. Vždy je složité pracovat s extrémy, tedy když vám investor dá naprosto volnou ruku a vlastně neví, co chce, nebo naopak, když to ví naprosto přesně až po palmu u dveří. Tady šlo o kompromis, pan Kasper zasahoval jako velmi poučený investor, který později měl na své straně i šéfkurátora Jana Kunze. Měli jsme však i dost volné ruce, abychom tam vnesli vtip.
Na čem se tedy ušetřilo?
Turbínová hala podle našeho návrhu není vytápěná ani uměle větraná, jsou tam původní okna. Je zřejmé, že v zimních měsících tam provoz bude omezen, protože jsme v podhůří Krkonoš. Jiné části jsou plně vytápěné.
Provoz tedy nebude úsporný?
Sály v rozvodně zateplujeme zevnitř na špičkové úrovni, okna mají trojskla, vícepodlažní budova rozvodny bude špičkově vybavena. Hlavní prostor je na tom energeticky podstatně hůř, ale ten zase nevytápíme. Znamená to buď sezonní provoz, nebo návštěvníci budou procházet v kabátech. Podobné je to třeba u bývalých kostelů s dnešní galerijní činností. Na počátku je třeba stanovit koncept, co může být vytápěno a co je již extrémně nákladné. Musí se to odladit provozem a čas ukáže, co je životaschopné.
Návrh EPO1 se od počátku výrazně měnil?
Ne, vizi jsme museli mít ucelenou, sledovat cíl a teprve potom jsme mohli udělat první etapu. Návrh na začátku jsme trefili dobře, pan Kasper ho přijal a my už jsme ho jen drobně modifikovali. Původní koncepce se naplňuje, na řadu přijdou depozitáře, sklady, zázemí i další sály expozic.
Jak si ceníte titulu Stavba roku?
Máme úžasnou radost. Pro nás byl úspěch už to, že ze 110 staveb přihlášených do celostátní soutěže jsme se dostali mezi 38 nominovaných. I ocenění Stavba roku Královéhradeckého kraje nás hřeje u srdce, a to už proto, že čtyři z pěti porotců byli architekti, kteří posuzovali nejen společenský dosah, ale i architektonický počin. EPO1 uspělo v kraji ve své kategorii i jako celkový vítěz. Je to týmová práce desítek lidí a velká část té slávy patří Janu Řehákovi, stavebnímu inženýrovi a geniálnímu statikovi, který umí věci dotvořit do detailu. Ten je pro stavby pana Kaspera naším dvorním projektantem.
24. května 2023 |
Mají získané tituly význam pro další zakázky?
Nepochybně mediální ohlas vítězství přináší nové zakázky, dostáváme se do hledáčku dalších investorů. Shodou okolností, když jsme měli první nominaci na stavbu roku 1997 za výrobní závod na dětské plenky Kimberley–Clark v Jaroměři, architekta Aleše Krtičku po vyhlašování cen oslovil šéf investic ve Škodě Auto, že by chtěl spolupracovat s někým, kdo umí udělat průmyslové stavby na špičkové architektonické úrovni. Tím jsme se dostali do Škody Auto, kde působíme dodnes. Každý rok tam tvoříme zajímavé stavby, loni jsme tam otvírali rozšíření technologického centra za tři čtvrtě miliardy korun, které jsme navrhovali.
Projektujete hlavně pro firmy?
Živí nás průmysl, ale vždy se snažíme, aby i v průmyslových stavbách byla znát stopa architekta. Někdo má představu, že architekt stavbu prodraží, ale pokud to vezme opravdu poctivě, investorovi ušetří a vloží do ní i architektonickou přidanou hodnotu.
Zabýváte se při tom stále i památkami?
Zajímá mě sakrální architektura, a tak se jí věnuji. Teď pracujeme na návrhu úprav v gotickém kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové a v kostele Povýšení sv. Kříže. Pro náchodskou Církev bratrskou připravujeme razantní přestavbu sborového domu, zabýváme se rekonstrukcí památkově chráněné budovy základní církevní školy v Hradci Králové. V Praze připravujeme koncepci obnovy národní kulturní památky nemocnice sv. Alžběty Na Slupi, v Jihlavě revitalizaci výstavních prostor Oblastní galerie Vysočiny. Máme za sebou opravu památkově chráněných ateliérů Břetislava Kafky v Červeném Kostelci pro mobilní hospic, kam jsem navrhl mimo jiné i kapli. Pro gymnázium v Náchodě jsme navrhli aulu, jako by šlo o památkově chráněnou budovu, i když není.
Daří se ateliéru pronikat i do zahraničí?
Náš zájem o takové zakázky trvá a relativně se to i daří. Pan architekt Krtička se nedávno vrátil z pracovní cesty do Mongolska, kde jsme navrhli veterinární kliniku pro koně s rehabilitací, ustájením a hřištěm pro pólo. Byli jsme osloveni i pro bytovou výstavbu v Mongolsku. Trochu litujeme pádu ruského trhu, kde jsme měli vyhlídky spolupráce přes Škodu Auto a Volkswagen, ale v současné situaci to pochopitelně možné není.
Jak se dá dostat zrovna do Mongolska?
To je otázka spíše na pana architekta Krtičku. Je to čaroděj obchodních vztahů, který se dokáže dostat do kontaktu se správnými lidmi a přesvědčit je, že jsme ti správní, kteří věci umí. Pomáhají i reference uskutečněných zakázek. Nejsme sprinteři, nezajímá nás rychlý zisk, ale běh na dlouhé tratě. Pěstujeme dlouhodobé vztahy, aby se zákazníci vraceli.
