V okolí rašeliniště si vybrali největší převis a v odlehlém místě rokle hledali doklady o pobytu lidí. Z průzkumu vrtem už dopředu věděli, že tam kdysi přebývali.
„Ze sledu vrstev ve vrtu byla vidět asi do metrové hloubky ohniště a kulturní vrstvy, což je jasná známka, že tu lidé byli. Když najdeme ohniště v metrové hloubce, jistě bude pravěké, protože jednotlivé vrstvy přibývají velmi pomalu. Máme analogie z Českého ráje a dalších pískovcových oblastí, kde je to dost podobné. Svrchní část souvrství odpovídá pobytům lidí v průběhu zemědělského pravěku, spodek vypadá víc jako lokality z mezolitu, tedy střední doby kamenné. Pod tím je jen čistý osyp, který vznikal všude ve skalách na konci minulé doby ledové. Jak skála zvětrává, neustále padají zrnka písku a usazují se,“ vykládá archeolog Petr Šída z Centra pro teoretická studia (CTS), společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.
Nečekal nálezy po pastevcích mladšího pravěku, spíš doufal, že se najdou pazourkové úštěpy po mezolitických lovcích. To se však zatím nepodařilo.
Nedochovají se ani kosti zvířat
Celý den archeologové přesévali obsah vrstev přes síto a později je podrobí dalšímu zkoumání. Museli z písku vystříhávat kořeny stromů, které se stahují k uhlíkům pro cenné živiny. Nakonec odborníci v sondě víc než metr hluboké odhalili sedm ohnišť, ale kromě uhlíků v opuštěných ohništích se tam žádné pozůstatky po dávných lidech nenašly. Dnes je prostředí uvnitř skal natolik kyselé, že se v něm nedochovají ani kosti zvířat.
Fotogalerie |
Pravěcí lidé nejspíš Adršpašsko-teplické skály znali. Do Českého ráje, který víc zasahuje do okolních nížin, se jich asi dostávalo víc.
„V mezolitu to mohlo být navzájem podobné, ale v mladších obdobích se lidé soustřeďovali víc v nížině, do skal se dostávali spíš jen okrajově,“ míní Petr Šída, který ve Vlčí rokli obešel s vrtným zařízením i další převisy.
Jde o součást široce pojatého základního výzkumu. Biologové, archeologové i historici se zaměřují na skalní oblasti v Českém ráji, na Kokořínsku a v Českosaském Švýcarsku. Lokality v Adršpašsko-teplických skalách nebo v Broumovských stěnách jim poslouží spíš k potvrzení, že i zde se vývoj ubíral podobně. Pětiletý projekt, na němž se podílelo asi dvacet vědců, už dokončují a další tříletý asi s polovičním obsazením začínají. Je to společná práce CTS, Botanického ústavu Akademie věd ČR a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
Odborníci zkoumají celé dlouhé období od konce poslední doby ledové, která naráz skončila před 11,7 tisíce let. Do první půle spadá střední doba kamenná a do druhé i další kultury zemědělské či pastevecké, jejichž pozůstatky se ve skalách vzácně dají objevit. Zabývají se prudkou změnou prostředí, kdy se dříve velmi úrodné prostředí vyčerpalo.
„Ve skalách to dnes vypadá jako divočina, která tu je odjakživa, ale dřív to vyhlíželo jinak. Ke změně došlo postupně ve druhé půlce holocénu, naší meziledové doby, pod vlivem teplého a vlhkého klimatu. V době ledové se všude na území Čech, a to i tady, což je nejpřekvapivější, usazovaly spraše plné živin. Když se v holocénu oteplilo a začalo do toho pršet, živiny se vyčerpávaly a prostředí se měnilo ve velmi chudé. Zkoumáme, jak a proč se změnilo, případně, jak k tomu přispěli lidé. To se dělo třeba pastvou nebo neúmyslnými požáry, i když v mezolitu to možná bylo i úmyslným vypalováním lesů,“ říká paleoekolog Petr Pokorný z CTS, který oba projekty vede.
Sedm set druhů středoevropské flóry
Loni s dalšími spolupracovníky pracně vykopali do rašeliniště sondu hlubokou čtyři metry. Odhalili stěnu, do ní natloukli plechové truhlíky, vzorky se odkrojily a posloužily k laboratornímu zkoumání. Už je hotova mikrouhlíková i pylová analýza, kterou se dá zachytit až sedm set druhů rostlin středoevropské flóry.
Zatímco pod skalními převisy se vrstvy ukládají někdy rychleji, někdy pomaleji, rašeliniště poskytují zcela pravidelné záznamy o minulosti díky cyklu, v němž rašeliníky přirůstají a odumírají. Výsledky obou výzkumů, biologického i archeologického, by se nakonec měly vzájemně propojit. Podle Petra Pokorného je to svým způsobem detektivní práce. Pylová analýza pro přítomnost člověka v některých dobách svědčí, ale podepřít by to měly i důkazy archeologů.
„Z pylové analýzy je vidět do velkých podrobností - s rozlišením v nejlepších úsecích s přesností až na 14 let - každý okamžik, jak vypadala vegetace. Když se v tomto prostředí například objevil pyl jitrocele kopinatého a šťovíku, znamená to, že tu probíhala pastva. Vidíme také, že tu v pravěku často hořel les. Analýzy mikroskopických uhlíků, na které je největším odborníkem Přemysl Bobek z Botanického ústavu, zaznamenávají každý požár a vidíme z nich, jak na to reagují rostliny při obnově prostředí po požárech,“ popisuje paleoekolog.
Třicet pralesních druhů plžů vyhynulo
Připomíná, že průběžně v celé éře 11,5 tisíce let se v tomto území vyskytoval jako typický druh bez hroznatý, který je tu dnes už jen vzácně. Bez potřebuje hodně živin, zejména dusíku, proto se šířil po požárech. Rostl tu i tis, který se tu dnes už nevyskytuje.
V pravěku ve zdejších skalách, než došlo k okyselení, rostly hlavně lípy, javory, jasany či zmíněné bezy. Lidé do skal přicházeli a opakovaně je zase opouštěli. Zhruba v době železné, za bájných Keltů, lidé odešli úplně, protože se tam už neuživili. Zhruba od přelomu letopočtu zůstaly skály opuštěné. Tehdy v nich převažovaly bučiny a bukojedlové porosty.
Ve vrcholném středověku se lidé do skal znovu vrátili, budovali v nich hrady a pásli zvířata. Poslední dvě století lidé využívají skalní města pro lesnické hospodaření. Dnes zde převládají smrky, borovice, břízy a stále ještě buky, což je víceméně přirozená skladba dřevin.
Největší inspirací pro současné badatele byl výzkum archeologa Františka Proška a biologa Vojena Ložka z 50. let v Zátyní u Dubé na Českolipsku. Ti si povšimli, že na konci doby bronzové vyhynulo až třicet pralesních druhů plžů a zůstaly jen ty nenáročné, a formulovali teorii, že prostředí se kdysi značně lišilo - až do doby, kdy v něm zapůsobilo okyselení.
Dnešní následovníci se však přiklánějí k tomu, že nešlo o náhlou událost, katastrofu, ale spíše pozvolný a přirozený proces, který se v předešlých meziledových dobách odvíjel od změn klimatu, ale že později v holocénu do něj stále více zasahoval člověk.
Teď doufají, že českým pískovcovým městům získají světový věhlas. „Věříme, že naše pískovcová skalní města jsou i ve světovém měřítku unikátním prostředím pro studium vzájemného vztahu živé přírody, klimatu a člověka, tří sfér, které jsou spolu nedílně provázány. Tady došlo k velké změně, když spraše pohnojily chudé horniny skal, ale pak se živiny spotřebovaly, což se v okolní krajině, kde není tak chudé skalní podloží, nestalo. Ve skalních roklích naopak působily velké kontrasty mezi pískovcovým podložím a spraší, a proto je to ideální modelový terén pro zkoumání toho, jak člověk a klima ovlivňují přírodní poměry,“ říká paleoekolog Pokorný.
Pískovcové oblasti nejlépe kombinují archeologické lokality se záznamy vývoje prostředí uchovanými v rašeliništích.
„Zde v převisu sídlili lidé a hned vedle je 2,5 metru mocná vrstva rašeliny, z které se dají vypreparovat pylová zrna a podle nich vidět najednou přítomnost člověka i vegetaci. Taková terénní uspořádání jsou mimo pískovcové oblasti vzácná,“ míní Petr Pokorný.
