A Jaroslav Holík už zase byl ve svém živlu. Skoro po tříměsíční pauze mohl legendární hokejový útočník sledovat zápas "svého" Havlíčkova Brodu přímo na stadionu. Do Kotliny dorazil v sobotu poprvé od doby, kdy mu v jihlavské nemocnici museli v prosinci kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu amputovat část levé nohy.
Opět usedl vedle bývalého dlouholetého spoluhráče z Dukly Jihlava Jana Suchého a společně pak hodnotili každou vážnější situaci na ledě. Kritikou samozřejmě nešetřili, ovšem nakonec odcházeli domů spokojeni. Rebelové totiž porazili v prvoligovém derby Vysočiny Třebíč vysoko 6:1.
A zeť se jenom usmíval, jak si Holík hokej užil. "Já myslím, že mu to může jedině pomoct," říkal František Musil.
Jak tchán zareagoval, když jste mu oznámil, že vyrazíte do Kotliny na hokej?
Popravdě řečeno, muselo být trošku přemlouvání. Ale já to dopředu konzultoval s babičkou, teda s tchyní, takže jsem věděl, že nakonec bude souhlasit. On chce být mezi lidmi.
A viditelně si zápas užíval...
Zase viděl svoje známé a kamarády, mohl se s někým pohádat o hokeji, protože to on potřebuje. A doma na to nemá tolik prostoru (usmívá se).
S vámi už se nehádá?
Už ne tolik. Já mu teď spíš víc naslouchám a vím, že bych některé věci dělal jinak. Prostě jsem moc rád, že ho tady pořád mám, že s ním můžu promluvit. Děda je obrovský vzor nejen pro mě, ale pro řadu lidí.
František Musil
|
Ven se teď dostal po nějakých třech měsících...
(skočí do řeči) A to není jednoduché být tři měsíce doma a řešit všechny ty dlouholeté problémy, které on má. Člověk se od něj pořád učí. Ta jeho nezdolná zarputilost, někdy možná až paličatost, je naprosto ukázková.
Z vašich slov je cítit, že ho pořád hodně obdivujete...
Samozřejmě! Víte, někdo si může myslet, že nemít nohu není zas tak hrozný, ale ti lidé si procházejí věcmi, do kterých my zdraví se vůbec nedokážeme vcítit. A tak jak on má i přes to všechno nastolený mozek a myšlení, to je pro mě až nepochopitelné.
Vy jste prý kvůli sobotnímu výletu do Havlíčkova Brodu přijel až ze Švédska. Je to pravda?
Ano, pracovně teď pobývám v Evropě, a tak jsem si naplánoval cestu do Čech. Chtěl jsem taky navštívit svoji mamku. Víte, rodiče stárnou a vy si čím dál víc uvědomujete, co pro vás znamenají. Najednou byste chtěli chytit to, co jste předtím zameškali.
Takže vám ta cesta stála za to...
Jasně. Když jsem viděl, jak si to děda užívá, tak jsem moc rád, že jsem přijel. Přesně v tohle jsem doufal. Možná, že teď přijede do Brodu častěji. Třeba sám někomu zavolá, aby pro něj přijel. Opravdu není jednoduché se s takovou situací vyrovnat.
Při každém rozhovoru mluví hlavně o vnoučatech, jak moc se těší, až uvidí vaše syny Adama a Davida zase hrát. Nabádáte je aspoň, aby dědovi víc volali?
Jo, určitě, ale to není ono. On je musí vidět sám, zhodnotit jejich hru. Moc dobře ví, že já jsem kritik, možná zlej kritik, a tak si chci udělat svůj názor.
Říká o vás, že jste na kluky možná ještě přísnější, než byl on na Bobbyho. Souhlasíte?
To bych neřekl. Už se umírňuju, protože vidím, že je to stejně na nich. Konkurence je velká a oni si musejí cestu nahoru probít hlavně sami. Já jim můžu pomoct tím, že je morálně podpořím a poradím. I když s těma radama... Taky by mi mohli říct, ať jim to sám ukážu, a možná bych to teď už zvládl hůř než oni (usmívá se).
Na přelomu roku se David představil na juniorském světovém šampionátu. Jak jste byl spokojený s jeho výkonem?
Podle mě hrál výborně, přesně to, co měl hrát. Já vím, že tady se všechno hodnotí podle gólů a přihrávek, ale v Americe je to jiné. Tam má svoji roli, kterou musí plnit, aby se dostal do NHL. A on se tam dostane, jen musí zůstat na správné trase. Nenechat se zviklat veřejností.
Podle dědy je na obránce až moc hodný...
No jo, on je po mamce (usmívá se). Je to zvláštní, člověk vychovává všechny tři děti stejně a přitom mají úplně rozdílné povahy. Kdyby to tak šlo, aby si mohly navzájem něco předat.
Vraťme se ještě k vašemu tchánovi. V těch prvních rozhovorech po amputaci mluvil o tom, že ho napadají i myšlenky, jestli má vůbec ještě cenu bojovat. Co jste si o tom myslel?
Já nevím, mně tohle nikdy neřekl. A když vidím, jak to všechno zvládá a jak se s tím pere, to je až neuvěřitelný.
Takže je pořád stejný?
Ne, já myslím, že je ještě lepší. Má daleko větší nadhled. On nehledá jen pozitiva, on má schopnost i z negativa se nakopnout dopředu. Jak už jsem řekl, člověk se od něj pořád učí.
