Patří mezi největší osobnosti československého hokeje, je odchovancem Havlíčkova Brodu, ale největší část své kariéry odehrál v Jihlavě, na kontě má desítky úspěchů v dresu jihlavské Dukly, československé a poté i české reprezentace a v příštím roce mu bude sedmdesát let.
Obdivuhodnou část života, kterou by Jaroslavu Holíkovi mohl závidět kdejaký příznivec ledního hokeje, má za sebou legenda, která bydlí dva kilometry od Světlé nad Sázavou. Nyní se však potýká se zdravotními problémy, kvůli kterým mu lékaři museli amputovat část levé nohy. Rozhovor vznikal v pátek v jihlavské nemocnici.
Pane Holíku, jak na tom aktuálně jste, pokud jde o vaše zdraví?
Teď na tom příliš dobře nejsem a léčení bude trvat dlouho. Je to náročné na psychiku. Měly by to být zhruba čtyři měsíce, než se to zahojí a pak bych měl dostat protézu.
Čím to bylo, že jste musel tak rychle na operaci?
To ani lékaři neví. Před operací mi ale řekli: "Pane Holíku, já vám to říkám na rovinu, vy musíte do tří dnů jít na operaci, jinak tady už za týden nejste." Tak jsem teda šel.
V mládí vám pomohla vůle, překonáváte se i nyní?
Víte, jiné je to ve třiceti letech a jiné je to v sedmdesáti letech. Čím starší, o to těžší to člověk má.
Přesto ale máte od blízkých podporu, že ano?
To naprostou. Syn Bobby navíc říkal, že by s rodinou rád přiletěl, dcera říkala taky, že přijede, manželka mě podporuje, ale jak jsem říkal, tohle není až tak důležitý. Nejpodstatnější je, abych to zvládal já sám. Nemůžu to vzdát a jen se tady povalovat, ale musím cvičit. Víte, je toho kolem hodně a bolí to. Mám z toho v sedmdesáti trochu strach, abych to zvládl.
Po operaci vás pustili domů, ve čtvrtek jste se ale opět vrátil do nemocnice, noha se špatně hojí?
Já jsem byl šest dní doma, ale pak se mi to asi otevřelo. Já se na to moc nedívám, takže nevím. Ale začalo mě to trochu bolet, tak jsem jel na převaz a hned si mě tady nechali.
Chodí známí na návštěvy?
Přišli kamarádi z Jihlavy, dvakrát už se za mnou otočili známí ze Světlé, ale to není povzbuzení. Musím se dát zkrátka sám v sobě psychicky dohromady, jde to ale těžko, protože pořád přemýšlím a nedokážu si představit, jaké to bez pohybu bude.
Čekají vás lázně, těšíte se?
No tak já se přiznám, že ty moc nemiluju. Už jsem na nich tenkrát byl, a to je takový koupání na patnáct minut, je to těžký. Nejdřív zkrátka musím přežít to nejhorší, aby mi mohli dát protézu, pak už by to neměl být problém.
Jak jste trávil Vánoce, jaký byl Ježíšek?
My už to nedržíme, děti jak jsou pryč, tak to neděláme. Ale kapra jsme měli, s manželkou jsme si popovídali a tím to končí.
Měl jste na Silvestra povolený přípitek?
Já alkohol nepiju od padesáti let a ani symbolicky si nedám. Já prostě nekouřím, nepiju a je mi to houby platný. Kolikrát ti kuřáci se mají líp než ti ostatní.
Máte v současnosti čas sledovat i hokej?
Když jsem mohl, tak jsem na hokej chodil, ale teď už zajdu jen v Havlíčkově Brodě na chlapy a na mladý. A v televizi aktuálně sleduji juniory, ale že bych se díval třeba na naši ligu nebo KHL, to ne.
Za reprezentaci do 20 let hraje váš vnuk David Musil, jste za jeho reprezentační starty rád?
Já si myslím, že to nebyl cíl rodičů, ani můj. Minulý rok Davida do reprezentace pozvali, ale nemohl hrát kvůli zranění a letos se tam dostal. Podle mě to ale v mládežnické reprezentaci žádný zázrak nebude, protože tým o třídu slabší než třeba Kanada a nemůže na šampionátu uspět. Byl bych radši, kdyby se David dostal do NHL.
Kariéru má zatím před sebou, v létě šel na farmu do Edmontonu, takže jde po stopách svého otce Františka Musila.
Tam to není jak tady, že se příbuzní nebo známí dostanou tam, kam chtějí. Je to draft, vybral si ho Edmonton, což je čistě náhoda, protože to nikdo neovlivní. Nakonec je ale rád, že tam je, protože tam otec dlouho hrál. Letos se však moc neprosadil a přešel k juniorům do Vancouveru. Uvidíme, jak dopadne příští rok, ale to je asi ten cíl.
Přejděme k vaší kariéře. Vy jste se potýkal s řadou zranění, například v nedávno odvysílaném dokumentu "Třináct životů Dukly" vás bývalí spoluhráči obdivovali, že jste dokázal hrát i se zlomeným žebrem, myslíte si, že to je o vůli?
Rozhodně. Dneska už to ale takhle mladí nemají. Někdo je nastřelí a radši by šli marodit, protože jsou rozmazlení. Navíc to nebylo jen o vůli, ale také o chuti hrát. Já jsem to měl navíc o to těžší, že jsem hrál po válce, což bylo těžké období, ale ta vůle se do mě zřejmě přenesla, a proto jsem měl takovou výdrž.
Myslíte si tedy, že se hokej dříve hrál srdcem a nyní pro peníze?
To netvrdím, protože se to pro peníze hraje vždycky a hráč, který se dostane na vrchol, chce být zajištěn. Já ale vždy klukům říkám, pokud se chcete zajistit, jděte do NHL, tady vás hokej nezajistí. A to podle mě jsou v české extralize až moc vysoké platy, na což teď přišli, chtějí snížit platy a uzavřít extraligu.
Bylo to tedy i o vaší povaze? Vy jste si nic nenechal líbit...
Určitě. Táta dělal v řeznictví a máma byla dlouho v nemocnici s tuberkulózou, takže jsem to měl těžký. Ale vše se to na mě zřejmě přeneslo od táty, který tvrdě pracoval a já to považoval za správné, tak mi to zůstalo.
Vaše dcera Andrea žije s Františkem Musilem v Americe, jejich synové David a Adam hrají hokej. A co dělá nyní váš syn Bobby?
Teď mi volá každý týden a říkal, že vydělal dost peněz, tak nic nedělá. Když jsem ještě mohl, tak jsme se za ním byli podívat a má se dobře. Jeho dcera jezdí na koních, takže jezdí po Americe od Colorada po Kalifornii po závodech, v listopadu se vždy stěhují na Floridu a tam také jezdí na koni.
Dá se tedy říct, že se vám děti povedly. Jsou šikovné, mají se dobře.
To samozřejmě nikdo nevěděl, že se tak budou mít, ale my jsme je vychovávali k tomu, aby oba odešli z tohoto srabu, a to jsme dokázali, za což jsme rádi.
Takže jste na ně hrdý?
A tak hrdý se říct nedá, spíš jsem šťastný. Vážím si toho, že jsem se vzal s manželkou a s ní jsem si splnil sen, aby děti byly šťastný.
Jaké jsou vaše současné vztahy s Duklou Jihlava?
Už deset let v Jihlavě nežiju, bydlím kousek od Světlé nad Sázavou a radši jdu na hokej do Havlíčkova Brodu - na dospělé i na mladé. Líbí se mi třeba mladší žáci. A to je vše, co mě zajímá. Trochu mě mrzí, jak se to tady dělá s mládeží, která nikdy nebude dobrá. Všechno je to ovlivněné známými.
Myslíte si tedy, že peníze z vysokých příjmů a ovlivňování známostmi je ten největší problém českého hokeje v současnosti?
Ano. Podle mě to tak je a štve mě, že to nemohou dělat ti, co o tu práci mají zájem. Třeba trenér Aleš Totter, to byl skvělý jihlavský kouč. Na něj ale začali řvát, že zavádí americký hokej, ať jde pryč, že se tady bude hrát český.
A Totter už v Jihlavě není.
Já vím, trénuje na Slovensku a předtím byl v Kanadě. Já mám takové trenéry rád, kteří se práci věnují šest hodin denně. Nemám rád ty, co přijdou deset minut před začátkem tréninku. Ti tomu zkrátka nemohou nic dát, ale bohužel to i takhle u nás funguje.
Říkal jste, že nyní sledujete Havlíčkův Brod, máte představy o jeho budoucnosti?
Rebel musí hrát první ligu. Naštěstí ho teď koupila nějaká brněnská firma a zajistila klub minimálně na čtyři roky, za což jsem rád. V dnešní době to není žádná sranda zajistit hokej. Měli by hrát tak do šestého místa.
V poslední době je hlavním tématem českého hokeje uzavření extraligy, jaký vy na to máte názor?
Je to špatné rozhodnutí. Říkám, že to je vyloženě jen pozitivní pro manažery, protože ti nepřijdou o peníze, ale hokeji to nic nepřinese.
