„Trenér se mě zeptal, a protože nájezdy byly moje oblíbená disciplína a hodně jsem si na ně věřil, tak jsem prostě řekl, že ho dám. Už jenom když jdete na nájezd a řeknete si: ‚Co když ne‘, tak to většinou tak dopadne,“ má jasno rodák z Nového Jičína.
Co se vám tehdy ještě kromě přesvědčení honilo hlavou?
Už je to dávno, ale vím, že do toho dost promlouvali gólmani, trenéři na ně tenkrát hodně dali. Brankáři vždycky řekli pár jmen, komu se daří, komu se nájezd špatně chytá... Ze soustředění před turnajem nás měli hodně přečtené a věděli, kdo ty góly umí dát. Já si věřil, věděl jsem, že proti mně stojí Ilja Bryzgalov, který byl už v té době velký, s dlouhými betony... Už když jsem se rozjel, tak jsem věděl, co budu dělat. Každý máme určité druhy zakončení, které se víceméně pořád opakují a máte je propilované do posledního detailu. Víte, co by na koho mohlo platit, a já tušil, že Bryzgalov kvůli své velikosti musí mít díru mezi nohama. A naštěstí se objevila.
Do Švédska jste však pro zlato rozhodně neletěli.
Ten náš výsledek byl jedno z největších překvapení. Vždy se říká, že klíčem je dobrá parta, a my ji fakt měli. Nepřijely žádné extra hvězdy, byli tam kluci, co hráli v Kanadě juniorku. Když se na to zpětně podívám, tak to samozřejmě byla velká jména - Pepa Vašíček, Martin Havlát, Milan Kraft... Kluci se pak prosadili v NHL a hráli top, ale v té naší době... My tam neměli borce jako Rusové, Američani a Kanaďani. Spíš jsme tam jeli s tím, abychom nespadli, medaile byla z říše snů.
Libor PivkoNarodil se 29. března 1980 v Novém Jičíně. S hokejem začínal v Opavě, se kterou si v sezoně 1998/99 poprvé zahrál extraligu. V té pak ještě nastupoval postupně za Havířov, Zlín, Pardubice a Brno. V lednu 2000 oslavil zlato na juniorském světovém šampionátu a v tom samém roce byl ve 3. kole draftován Nashvillem. Za něj však odehrál pouze jedno utkání 24. listopadu 2003 proti Coloradu Avalanche. Zbytek strávil na farmě v Milwaukee Admirals, kde v sezoně 2003/04 vybojoval Calderův pohár. V roce 2006 se vrátil na pět let do Česka, odkud posléze zamířil do KHL (Nižněkamsk, Dinamo Minsk). Pak hrál za Brno a kariéru zakončil v Pardubicích. Zdroj: Wikipedia |
Vzpomínáte i na něco mimo led?
Měli jsme soustředění v Havlíčkově Brodě, byla to klasika. Chodíte ven na společné akce, na bowling... Parta byla fakt dobrá, nějak nás poskládali, žádné hvězdy. Všichni jsme si byli vědomi, že to neuhrajeme na pár lidí, ale musíme se semknout. Podle toho jsme ke všemu přistupovali. Byla sranda na trénincích, je potřeba vyzdvihnout i ohromnou práci Radima Rulíka, který s týmem dělal neskutečné pokroky už od přípravy. Když nám po tréninku pustil video, tak jsme na to koukali... Jasně, rozebíraly se zápasy, ale že by někdo u videa řešil, jak trénujeme, to byl na tu dobu ohromný zážitek. Až mi pana Rulíka bylo líto. Jaroslav Holík je samozřejmě obrovská ikona českého hokeje, ale po turnaji veškerá sláva padla na něj, a o jeho kolegovi se tolik nemluvilo. Pan Holík byla taková celebrita na střídačce, ze které měli všichni respekt, temperamentní kouč, ale nejdůležitější práci odvedl Radim Rulík. Já sám se začínám věnovat trenérské práci, a když si vzpomenu, co tam všechno dělal...
Na přelomu tisíciletí jste hrál tady v Česku. Jaké pro vás bylo najednou trávit Vánoce bez rodiny ve Švédsku? (Turnaj se hrál ve městech Skelleftea a Umea)
Pro mě byl hlavně obrovský úspěch, že jsem se na to mistrovství vůbec dostal. Měl jsem velké štěstí na trenéry, v Havířově mě do extraligy vytáhl Richard Farda. Dal mi šanci, z našeho ročníku tenkrát moc kluků v extralize nehrálo. Naskočili jen do pár zápasů a já měl díky Fardovi stabilní místo v sestavě, hrál jsem psa obranáře u Honzy Peterka a Marka Melenovského. S nimi v lajně jsem sbíral obrovské zkušenosti a jel jsem na turnaj. Byla pro mě obrovská pocta, že mě pánové Holík s Rulíkem vytáhli.
Rok po vás vyhrála juniorka další zlatou, „Áčko“ slavilo hattrick... Byl český hokej na vrcholu?
Podle výsledků určitě. Nagano, dospělá repre vyhrála třikrát po sobě mistrovství světa. Vezli jsme se na nějaké vlně a zdálo se, že všechno půjde samo.
Hokejové MS do 20 letpříoha k aktuálnímu šampionátu v Ostravě a Třinci |
Jak vypadá dnešní život Libora Pivka?
Měl jsem štěstí, že jsem celý život mohl dělat práci, která mě bavila a vydělal jsem si díky ní nějaké peníze. Teď se snažím předávat to, co jsem se naučil v hokeji i v životě, mladým. Momentálně trénuji mládež v Hradci Králové, kde mám rodinu a žiju obyčejný život hokejového trenéra. (usmívá se)
V sezoně 2014/15 jste ještě zkoušel hrát, ale za Pardubice jste nastoupil jen do jednoho utkání ve Vítkovicích. (20. února 2015, Dynamo tehdy prohrálo 0:2) Co vám nedovolilo pokračovat v kariéře?
Poranil jsem si koleno, ale ještě v Kometě Brno sezonu před tím jsem zvládl dohrát play off (kde Kometa prohrála ve finále se Zlínem 1:4 na zápasy) a myslel jsem si, že se to dá přes léto do kupy. Vrátil jsem se do Pardubic a věřil jsem, že to půjde, ale celou dobu jsem se s tím trápil. Bohužel už mě to nepustilo dál.
Co říkáte na dnešní zubožené Dynamo?
Je mi to líto. Prožil jsem tam jedno z nejkrásnějších období kariéry tady v Česku, a že se takový klub potácí tam, kde je... Je to škoda, pevně doufám, že se to tam zvedne a bude líp. Když do té organizace nevidíte, tak těžko soudit. Střídalo se hodně trenérů, vedení... Nejde dělat nějaké hodnocení.
V extralize jste odehrál spoustu zápasů. Co říkáte na to, že by se teď měla uzavřít?
Rozhodně s tím nesouhlasím. Sice mám momentálně Pardubice na posledním místě, ale z dlouhodobého hlediska by to bylo určitě špatně. Nesouhlasím ani s uzavřením juniorky a první ligy. Za mě je to nesmysl, vždycky by se mělo vycházet ze sportovní cesty. Jednou se týmu daří, jednou ne, tak si to vybojuje zpátky. Tohle není řešení, když se podíváme na uzavření první ligy, má to přínos? Podle mě spíš ne. Stojí to hodně peněz, ale třeba za nás se nikdo neptal. Byla tam tehdy bojovnost o něco. A teď? Budete to prostě hrát, stejně o nic nejde... Není tam tlak na hráče, neumím si představit uzavřenou extraligu - o titul by hrály čtyři týmy, kolem Vánoc by se vytrejdovali nejlepší hráči z těch spodních... Pořád hledám, co by to mělo přinést. Třeba v mládeži je to každý rok jinak a prostě nevíte, co bude. Je to složité i pro rodiče, kluci řeší školy, mělo by se to ustálit, teď je to takový pokus omyl. Nelíbí se mi to a doufám, že s příchodem Filipa Pešána na svaz se tyto věci vyřeší a soutěže co nejrychleji dostanou hlavu a patu, aby to fungovalo.
Aktuálně běží další juniorský šampionát, navíc doma. Sledujete jej stále? No jasně, vždycky když je kolem Vánoc trochu času, tak se dívám. Tyhle hokeje mě strašně baví, na hráčích je vidět energie, rychlost. Je skvělý, že ti kluci si toho na ledě hodně dovolí. Oproti áčku ještě nejsou tak svázaní taktikou. Je to živelné a hezky se na to kouká.
