Pomalu kráčel ze schůdků svého domu na zahradu velkého pozemku, který má v lákavě klidné části kousek od Světlé nad Sázavou. Při opatrné chůzi za pomocí berlí sedmdesátiletý Jaroslav Holík, jenž podstoupil v prosinci předminulého roku amputaci části levé nohy, naříkal, jak ho svírají bolesti.
Do toho vyprávěl, že před chvílí přijel z letiště, kam vezl Davida Musila, syna svého zetě. A ač nevypadal úplně ve formě, upřímná radost z toho, jak si pořídil malého pejska, který vítal reportéra MF DNES, odlehčila atmosféru před rozhovorem.
Pak se držitel hlavní ceny Českého klubu fair play usadil do jednoho z křesílek pod přístřeškem, kam nemířily přímým žárem paprsky slunce, a pustil se do – možná už tradiční – kritiky českého hokeje.
Draftem hokejové NHL letos prošla jen trojice Čechů. Navíc první z nich byl až 114. Kde je chyba?
Na to je odpověď hrozně jednoduchá. Chyba je v tom, jak pracuje náš svaz ledního hokeje s mládeží. Oni nacpou hrozné peníze do áčka reprezentace. Třeba v Americe, Kanadě a pomalu i Rusku tohle nevidíte. U nás mladí hráči nedostanou nic a nedostanou hlavně ani podmínky. Druhou chybu vidím v trenérech. My si myslíme, že když někdo hrál patnáct let NHL, tak že bude dobrý trenér. Já si spíš myslím, že lepší bude ten, kdo to prožívá u nás. Jenže těch, kteří se tady tomu věnují, je hrozně málo.
Jaroslav HolíkBývalý hokejový útočník, později trenér, se narodil 3. srpna 1942 v Havlíčkově Brodě. Většinu své aktivní kariéry strávil v Dukle Jihlava, se kterou jako hráč získal sedm titulů mistra republiky. Další čtyři pak přidal v pozici trenéra (v letech 1983–1985 jako asistent Stanislava Neveselého, 1991 jako hlavní kouč). Podílel se tak na jedenácti ze dvanácti titulů, které Jihlava v historii vybojovala. Je členem Klubu hokejových střelců deníku Sport – v lize dal 267, v reprezentaci 57 branek. V prosinci 2012 kvůli gangréně přišel o část levé nohy pod kolenem. Nyní nosí protézu. Jeho syn Robert "Bobby" Holík v NHL s New Jersey dvakrát vyhrál Stanley Cup (1995, 2000). |
To jsou největší chyby?
Špatné je u nás taky mluvení rodičů do hokeje. To v Kanadě nepřipadá v úvahu, že by rodič přišel za trenérem nebo že by při tréninku byl někde na stadionu a křičel tam. A už vůbec tátové nechodí za trenéry a neříkají jim: "Proč můj kluk nehraje? On půjde jinam." To je neuvěřitelné... Teprve až se udělají pevná pravidla, tak to bude lepší.
Všichni tři draftovaní Češi navíc nehrají ani v Evropě. Byl to nejhorší výsledek od roku 1978.
V tom je právě vidět, že se u nás hrozně málo trénuje. Ale není to třeba jen o tréninku. V Kanadě, když skončí junior a chce jít studovat, tak má za každý rok hraní zaplacené dva roky na vysoké škole. Když se u nás bavím s někým a zeptám se: "Co dělá kluk?" Odpovídají mi: "On nemá čas." Tak takové nesmysly, že někdo nemá čas, aby se vyučil, aby chodil do školy... Já se tomu musím smát. Víš, oni mi řeknou: "Za vás to bylo jiné." Ale kdyby to teda teď bylo tak náročné a místo školy by teda jen trénovali, tak by museli hrát jako Gretzky. (úsměv)
Jak z toho ven?
Je to o hrozně tvrdé práci. A taky je důležité, aby se hokeji mnohem víc začali věnovat trenéři.
Takže je potřeba začít u nich?
Ano. A potom změnit určitá pravidla. Přeci není možné, aby se kluk v Brodě naštval a šel do Chomutova a tam odtud zase jinam s tím, že proti tomu nikdo nic nemá, protože je mladý. No to v Kanadě neexistuje. Náš mladej byl draftován ve Vancouveru, hrál v Reed Deeru, tak se zkrátka celá rodina stěhovala do Reed Deeru... Já ten problém prostě vidím v trenérech, zásahu rodičů, v tvrdém tréninku, ale také v návaznosti se školou a učením. Neexistuje, že nemá čas. Když odtrénuje dvě tři hodiny denně, tak se může pět hodin učit. A ne sedět na kávě a povídat si.
Střediska se podle vás jeví jak?
To teď pořád říkají, že dělají nějaká tréninková střediska – to je třeba i v Jihlavě. Ale k tomu by byli potřeba i ti kvalitní trenéři… Já si hrozně vážím hráčů, kteří uspěli v NHL. Ale ti nebudou dobří trenéři pro mládež. Jak teď navrhovali Špačka, Reichela a já nevím koho, že by měli jít k nároďáku. Oni musí něco odtrénovat a zažít.
Tréninková střediska jsou prd platná, stěžuje si Holík
Kde tedy ty trenéry vzít?
Dají se najít, jenže oni je tam nevezmou, protože jsou moc přísní. A právě by to ani nemuseli být tihle dobří hokejisti, co skončili. To je pro ně většinou proto, aby si žili tak, jak si žili. Třeba v Jihlavě, když jsme hráli dobře a vyhrávali jsme s těmi mladými ligu, tak ať to byl třeba Honza Hrbatý nebo jiní, tak byli na zimáku šest až osm hodin. Dneska žádného mládežnického trenéra nevidíte. On přiběhne, když už jdou pomalu na led, a pak jsou ještě na ledě, on už pomalu utíká si něco zařizovat. A potom taky není možné, jak už jsem říkal, aby odcházeli hráči pryč z klubu jen tak. To musí povolit oddíl. A ne jak se u nás říká: "On tam jde do školy." Já už jsem to zažil jako trenér Jihlavy, že Augusta šel do Vsetína a nic se proti tomu nedělalo, protože tam šel do školy. Jenže on tu školu nikdy nedodělal.
Trenéry s tímto laxním přístupem budete jmenovat?
Ne, oni by byli naštvaní. (úsměv)
Vy jste si servítky nikdy nebral, že?
U nás je to prostě tak, jak ve všem. I v politice. Každý si dělá, co chce. Demokracie ve sportu vůbec nemůže být. Proto já jsem třeba uznával starého Záhrobského a tyhle táty, kteří se tomu věnovali na sto procent. Já to nevidím dobře. Podle mě nebudeme lepší. A tréninková střediska jsou prd platná.
Chybí zde tedy i dostatečné zapálení trenérů?
No tady hokejem vůbec nežijí. Tady každý říká, že to je dobré zaměstnání. A to se nemůžeme divit. Nenesou za to žádnou zodpovědnost, tak jako třeba ani politici nenesou za nic zodpovědnost. Každý si dělá, co chce... Teprve až přijde to, že ti trenéři budou s hráči osm hodin na stadionu, tak to bude dobré. A když by tedy měl hrát roli i rodič, tak se táta musí rozhodnout, že dá svoji kariéru pryč a řekne: "Dítě bude." Jinak to nejde. A ještě si u nás stěžují, že to všechno kolem hokeje stojí moc peněz. Ale v Kanadě ti mladí stojí desetkrát víc, než stojí u nás. Tam je ale rodič ochotný se několik stovek kilometrů kvůli synovi přestěhovat. U nás se najdou tátové podnikatelé, myslí si, že když dají dvacet nebo padesát tisíc, že můžou rozhodovat o tom, kde a co bude syn hrát.
Jaroslav Holík a reprezentaceCoby aktivní hráč se podílel na jedné zlaté (1972), dvou stříbrných (1965, 1966) a třech bronzových (1969, 1970, 1973) medailích z mistrovství světa a třetím místě na olympijských hrách v Sapporu (1972). Jako trenér přivedl dvacítku k dvěma titulům mistra světa (2000, 2001). Nikdo jiný přitom s juniory prvenství nevybojoval. |
Zmiňoval jste na začátku rozhovoru svaz. Podle vás se spíš snaží zabezpečit sami šéfové, než aby podpořili hokej?
Chtějí mít klidný život. A co se hráčů týče, tak nevidím důvod, proč by měli být tak placení. Vždyť říkají, jaká to je pro ně čest hrát za nejvyšší mužstvo v reprezentaci, tak za to přeci nemusí být placení. Peníze by se měly cpát do mládeže. A ne, že dvacítka jede na mistrovství světa, dostane tričko a jednu teplákovou soupravu. A v tom pak mají celou dobu chodit. Kanaďani, Američani a tihle chodí v kravatách, kvádru... Nebo když tady jedou na soustředění, tak si musí platit cestu. Možná jim zaplatí vlak, když přijedou tři čtyři. Je to prostě hrozně složité.
Co říkáte na novinku v profesionálních českých soutěžích, která nutí kluby, aby povinně zapojily do prvního týmu své mladíky?
Když budou hrát, ne čtvrtý útok a sedět, tak to je velké plus. Pak by třeba ti hráči neodcházeli. Ale musí hrát. Ne, že jich tam pět vezmou, budou jen trénovat a sedět. A ještě nesouhlasím s tím, že u nás hrají čtyřicetiletí. Pořád píšeme v novinách, že jsou to hvězdy. Tak byli dobří, to jo, ale všichni už jsou jen legendy. Prodlužují si to, co je pro ně hezký. Nemají žádné závazky, žijou si hokejem, zatrénují si tak, jak chtějí oni.
Ale oni ti staří hokejisté u nás pořád vynikají.
To můžeme přirovnat i ke Kanadě, kde hrají staří. Každý mladý hráč vám, novinářům, řekne, že to je nádhera hrát vedle starého. Ale to, co si myslí, to je úplně něco jiného... Že nerozumím hokeji, to je mi úplně jasné. Před dvěma lety vyhrál Krejčí bodování play-off NHL, to je, jak kdyby na mistrovství světa ve fotbale vyhrál na góly a oni ho ve Zlaté hokejce nedali ani do desítky. (anketa měla uzávěrku před startem vyřazovací části – pozn. red.) Letos ho tam výjimečně dali. To je hráč, který nemá žádnou chybu. Vyhrát v nejlepší soutěži na světě bodování play-off, to je prostě super. Nic lepšího pro mě neexistuje. Říkají, že to ještě nikdy nikdo z Čechů nevyhrál. Bodování v play-off nevyhrál ani Jarda Jágr.
Co říkáte na to, že se do reprezentace jako asistent vrací František Musil, váš zeť?
To jsem nějak neřešil. On je jeden z těch, kdo je do hokeje zapálený. Taky se odstěhoval do Kanady, tam žije s rodinou.
Dáte mu nějaké rady?
Ne, to ne. Trénování už je jiné. Dneska je úplně jiný styl hokeje.
A jak jste na tom nyní zdravotně?
To tam nemůžeš dát, ale na hov... (smích) Ne, já jsem rád, že jsem tady. Noha mi nenaroste, kortikoidy taky nemůžu přestat brát. Já to prostě beru tak, jak to je. Bude mi jednasedmdesát, to nejde jinak brát. Chci tady být co nejdéle.
Pojedete za příbuznými do Kanady? Když jste byl na konci minulého roku po operaci, hodně jste o tom mluvil.
Jestli letos na podzim, to ještě nevím. Ale na jaře bych určitě za klukem (synem Bobby Holíkem) na Floridu chtěl jet.
