Sedmačtyřicetiletý Jaromír Pytlík patří k uznávaným dovednostním koučům. Bruslařský expert trénuje v Telči, pobočky má jeho program i v zahraničí. Jeho metody dokonale zná Martin Nečas, reprezentační bratři Zohornovi nebo řada účastníků juniorského šampionátu z Česka, Německa nebo Rakouska. „Je to potřeba. Bruslení se rychle vyvíjí,“ říká.
Pozná laik dobrého bruslaře?
Dřív si všichni všímali okázalých pohybů, jako frekvence kroku, kmitání nebo zvedání nohou. Vypadalo to, že tihle hokejisté jsou rychlí a hbití. Testování ale ukazuje, že rychlí hráči vypadají přesně opačně.
Jak?
Jsou ladní, nohy drží u ledu, nevypadá to namáhavě. Sledujte v NHL McDavida, rozsah, odraz a lehkost MacKinnona nebo Eichela, který v přímé jízdě vypadá, že sotva jede, ale přitom je neskutečně rychlý. A není to jen o maximální rychlosti, ale i o změně rytmu nebo klamání soupeře.
KOMENTÁŘ: Češi končí, bída trvá. Hokejová krize se natahuje |
Co ještě rozhoduje?
Musíte umět akcelerovat, zpomalit, najít mezeru a řešení, zmrazit obranu přibržděním. Tohle špičkoví hráči zvládají. Už neplatí, že musíte celé střídání lítat po ledě.
Výsledkově Češi na MS neuspěli, zaostávali i v tomhle?
Nechci nad nimi lámat hůl, někteří z nich se prosazují v nejlepších juniorských ligách. Nemyslím, že by zaostávali všichni a ve všem. Rozdíl byl spíš v herním pojetí. A celkově vznikne ještě větší rozdíl, když za Ameriku a Kanadu hrají kluci z prvních kol draftů. Jedná se o výchovu hráčů v konkurenčním prostředí, Kanada skládá tým z jejich juniorských lig (CHL), kluci hrají podobně, mají stejné návyky. Tady to někdy herně vypadá stylem každý pes, jiná ves.
Projevuje se to i při specializovaných trénincích?
Určitě. Nemyslím ale, že neumíme trénovat dovednosti. Těžko by se třeba náš projekt dostal do sedmi států Evropy. Spíš jde o celkový přístup. Byl jsem v Berlíně, a když jsem jim náš program ukazoval, všichni měli zápisníky, všechno chtěli vysvětlit a začali to dělat. V Česku něco předvedete a spousta lidí mávne rukou: Je to dobrý, ale stejně to dělat nebudeme. Není na to čas, peníze ani úsilí.
Máte na to vysvětlení?
Trenéři bývají ohodnocení za výkonnost, přitom na hráčích a jejich rozvoji musíte pracovat každý den. Trénuju plno kluků z extraligy a někteří z nich si myslí, že když za mnou přijedou na čtyři dny, že z nich udělám špičkového bruslaře. Nechápou, že třeba Martin Nečas se k bruslařskému stylu propracovával 12 let. Pořád na něm pracujeme a měníme ho.
Zkusíte dril lehce popsat?
Od izolovaných cviků se ustupuje. Není to powerskating, při kterém jen jezdíte ze strany na stranu. Bruslení můžete akcentovat v každém cvičení, třeba s Martinem na něm pracujeme už v posilovně specifickými cviky, které napomáhají bruslařskému kroku. Rovnováha, koordinace, odrazy, plyometrie. Na bruslení tlačíme i při každém cvičení na ledě. Při vedení kotouče, střelbě nebo pohybu v obranném pásmu. Všechno musí zapadat do hry, a jestli to v ní hráč umí použít. Pokud ne, není to efektivní.
Smýšlí se podobně i v extraligových klubech?
Podrobně neznám všechny kluby, některé ale sleduji. Všude se kouká na výkonnost, rozhodně u nás není na prvním místě rozvoj hráčů. Když se podíváte na některé severské týmy, mladí kluci tam hrají první druhou lajnu, mají s nimi trpělivost. Tady se to kritizuje a zaznívá, že mládí není zásluha. Když s tím ale nikdo nezačne, nedostanou důvěru a nebudou se dělat rozvojové programy, těžko vychováme někoho výjimečného. Pořád se ohlížíme do minulosti, v níž si výjimeční hráči o příležitost řekli sami. Dnes je doba jiná, ale dál bych to asi víc neporovnával.
Velký český průlom v NHL? Nadanému dříči pomáhají i takřka vědecké metody |
Taky jste trochu utekl z otázky.
Situace se v klubech stoprocentně zlepšila, všichni se snaží něco dělat. Někde více, někde méně. Celkově mi ale schází komplexní vedení hráčů. Mít přehled o talentech, projevit zájem, komunikovat s kluby, ukázat jim směr rozvoje, sledovat jejich výkonnost a testovat, zda se s nimi pracuje efektivně. Po mistrovství čtu, že nemáme materiál, ale takový jsme si ho vytvořili sami.
Vidíte i další odlišnosti?
Ve vyspělých státech důkladně sledují mladé reprezentanty a snaží se jim pomáhat i v klubových podmínkách. Taková práce by bavila i mě, ale chybí tu. Třeba Finové přesně vědí, jak se s hráči pracuje, mluví s nimi, doporučují jim tréninky. Pro nás je to odtažité téma. Vybereme hráče, pracujeme s ním v reprezentaci, ale to už je pozdě. Hlavní práce se odehrává v klubech, tam je třeba pomoci.
Na druhou stranu díky tomu všemu vy máte víc práce.
Stoprocentně. Máme ji i v Rakousku, Německu nebo na Slovensku. Všechny státy trápí podobné problémy a hráči hledají místa, kde se zlepší. Jen bohužel není moc času a zlepšujeme jen v období mezi sezonami nebo v přestávkách.
Často zaznívá, že nás Němci nebo Švýcaři hokejově dohánějí. Souhlasíte?
Nerozlišuju národnosti, kluci jsou všude stejní. Neřekl bych, že nás dohánějí v tréninku. Rozdíly dnes tvoří prostředí, ve kterém vyrůstají a hrají. Jaká je konkurence, konfrontace nebo jak se s nimi pracuje v klubech. Podmínky a soutěže formují hráče. My nejlepší kluky nemáme ve vlastních juniorských soutěžích. Hrají v cizině, výjimky se objevují v extralize.
I proto do kanadské juniorky odešel i váš syn?
Chtěl jsem, aby byl v českém systému a extralize. Českou cestu bych neopustil, ale dospělo to do bodu, kdy jsem cítil, že není zbytí. Syn chtěl hrát. V Kanadě hned nastoupil s pětkou draftu (Barrettem Haytonem) a Morganem Frostem, který byl také draftovaný v prvním kole. Cítí se tam dobře. Bylo to jeho rozhodnutí a je správné. Vidím na něm, jak je tam rád a váží si důvěry.
Jak se cítí teď? V Edmontonu se měl řadit mezi opory týmu, ale v prvním duelu MS se zranil.
V médiích se objevilo, že by se ještě mohl vrátit do sestavy, ale moc jsem tomu nevěřil. Bylo to nepříjemné zranění. Mrzí ho to, připravoval se na turnaj zodpovědně, byl to jeden z vrcholů sezony. Doma musí na nějaká vyšetření a věřím, že brzy bude v pořádku. Má poměrně hrubou stavbu těla. Doufám, že to nebude nic, co by ho omezovalo.