Když se v osmnácti chystal odejít z Kladna do Pittsburghu, bral za své dravé výpady v dresu se vznešenou paní Poldi ve znaku 2500 korun měsíčně. Aby ho udrželi, nabídli mu zvýšení gáže na šest tisíc.
„Byl jsem trochu zklamán, představoval jsem si dvakrát tolik,“ přiznal ve svém životopise. Jenže stejně už měl podepsáno s Penguins.
V NHL mu v prvních dvou ročnících dávali v průměru 200 tisíc dolarů. To ale kometu ligy neuspokojovalo. Zvlášť když dvojnásobný vítěz Stanley Cupu viděl, že nováček Eric Lindros má kontrakt na tři miliony ročně. „Cítil jsem se vedle něj jako žebrák,“ vzpomněl si.
A tak se jeho agent Mike Barnett v létě 1992 pustil do jednání s pittsburským manažerem Craigem Patrickem o vylepšení podmínek. Nejdřív to šlo ztuha.
„Pokud mě ten darebák Patrick nechce zaplatit, tak mě nepotřebuje. Chci, aby mě vyměnil někam k moři,“ vykládal reportérovi věhlasného časopisu Sports Illustrated, jenž za ním vyrazil do Kladna.
„Lindros není patnáctkrát lepší hráč než já. Už nepovažuju Pittsburgh za svůj klub. Mám dva prsteny za vítězství ve Stanley Cupu a další nepotřebuju. Chci akorát peníze, pláže a holky.“
Ostré hlášky samozřejmě nemyslel úplně vážně. Na dálku hecoval Patricka a jágrovsky se přitom řehtal. Barnett nakonec uspěl. Vlasatý démon z Hnidous pak štědřejší prodloužení smlouvy podškrábl bez fanfár před tehdejší halou Penguins. „Právník klubu papíry rozložil na kapotě mého dodge a já je po kratším prostudování obyčejnou propiskou podepsal,“ stojí v jeho knize Z Kladna do Ameriky.
Podobně jako stoupaly hodnoty v jeho statistikách, zvyšovala se jeho gáže: 700 tisíc – 1,32 milionu – 1,62 milionu – 3,25 milionu – 4,05 milionu – 5,1 milionu. Na přelomu tisíciletí se stal nejlepším a nejlépe honorovaným hráčem planety, což zároveň přispělo k jeho odchodu z finančně strádajícího Pittsburghu do Washingtonu, kde si ho zavázali rekordním kontraktem na 88 milionů dolarů. Obří balík mu v americkém hlavním městě štěstí nepřinesl. Někteří spoluhráči, třeba Adam Oates, na něj žárlili. Capitals s ním v play-off nepřekročili 1.kolo a v lednu 2003 se ho s úlevou zbavili při trejdu s Rangers.
Jágr v New Yorku okřál, ale ve třetí kompletní sezoně na Manhattanu nesplnil podmínky automatického prodloužení smlouvy a na jaře 2008 kývl na vábení sibiřského Omsku.
V NHL dosud v součtu základních platů a zveřejněných prémií utržil asi 130 milionů dolarů. Za tři a půl roku v Avangardu podle kvalifikovaných odhadů zbohatl přibližně o 25 milionů. Všechny zmíněné částky jsou před zdaněním. Zatímco v USA odevzdával státu asi polovinu, v Rusku okolo 15 procent.
Zatímco zamlada uzavřel několik dlouhodobých kontraktů, od návratu do NHL v létě 2011 podepisuje pouze roční pakty.
Ten nejnovější se v lecčems podobá těm předchozím. K základní mzdě ve výši čtyři miliony dolarů mu bude přiskakovat 300 tisíc po odehrání 10, 20, 30, 40 a 45 zápasů. Suma 5,5 milionu, která by Jágra historicky přenesla přes hranici 160 milionů, je tedy poměrně snadno dosažitelná. Jako jágrovská recese jsou v ujednání zakotveny pětitisícové bonusy za zisk Art Ross Trophy, Hart Trophy a Stanley Cupu. Jsou to pro Jágra jen drobečky. Ale chutnaly by zatraceně sladce.
Každopádně se mu plní dávno vyřčené přání: velmi slušné peníze a pláže si teď na Floridě užívá se sličnou slečnou Veronikou.
