„Do tohoto stavu jsem se ještě nedostal. Mně je stále 29 let, cítím se dobře,“ usmívá se jihlavský odchovanec.
A vypadá to, že vám to docela lepí. V sedmi zápasech po návratu ze zranění jste nastřádal tři branky a pět asistencí. Takže otázka, jak se cítíte, je skoro až zbytečná.
Střídavě oblačno. Přece jen měsíc jsem na ledě nebyl vůbec. A ještě to budu nějakou dobu dohánět. Ale důležité je, aby se dařilo týmu. Pak jde vše jednodušeji, když se daří. Takže doufám, že uděláme nějakou úspěšnou sérii. A hlavně se už naladíme na play off. Protože zápasů do konce základní části už není tolik.
Konkrétně třináct.
Ono se to zdá, ale během chvilky je to pryč. Navíc my máme pořád na čem pracovat. Myslím si, že hlavně v obranném pásmu. Doufám, že se připravíme především na ty závěrečné boje v play off.
Když se vrátíme k vám, na kolik procent se nyní cítíte? Na šedesát, osmdesát, sto?
To ještě ne. Nechci to specifikovat na nějaká procenta, ale ta pauza pro mě byla docela dlouhá a pořád to ještě honím zpátky. Myslím, že na play off by to snad mohlo být dobré.
Po porážce 0:4 v Sokolově jste ve středu doma porazili Vsetín 6:4. Brali jste duel s třetím týmem Chance ligy jako určitou šanci na reparát?
Ale my jsme v Sokolově měli taky šance, tak jako domácí. Mohlo to vypadat úplně jinak, ale prostě jsme je nevyužili. Utkání bylo herně vyrovnané, soupeř své šance proměnil a my ani z těch nejvyloženějších góly nedávali. Pak to vypadá, že jsme dostali strašně nařezáno.
Potrápil vás gólman?
(Jakub) Neužil chytá výborně, už v zápase, který se hrál u nás, se předvedl. Takže klobouk dolů před ním. Ale nic to nemění na tom, že když máme před sebou téměř prázdnou bránu, měli bychom do ní puk dostat. Patří mu nějaký kredit, ale v koncovce jsme tam selhali. A proti Vsetínu naopak naše šance proměnili.
Byla to katastrofa. Když mi doktor řekl, že správně bych měl být bez hokeje osm až dvanáct týdnů, odpověděl jsem mu, že nevydržím ani osm až dvanáct dní.
Dali jste nakonec šest gólů. Ale úplně klidné utkání jste si kvůli dramatické koncovce užít nemohli.
Bohužel, a není to poprvé, co se nám tohle stalo. Za stavu 5:2 jsme mohli doma zápas v klidu dohrát. A nakonec z toho byla ještě divočina. Zaplať pánbůh, že jsme nakonec uhráli tři body. Ty jsou pro nás nejdůležitější. Vyšlo to.
Když hosté v čase 59:11 snížili na 5:4, byl jste nervozní? Nebáli jste se o výsledek?
Nevím, asi záleží, jak to kdo prožívá. Já jsem byl v ten moment spíš naštvaný než nějak nervózní. Protože jsme vyrobili takové hrubé chyby!
Takže definitivní uklidnění přinesla až branka Filipa Semana na 6:4?
Jo, to už jsme věděli, že tři vteřiny před koncem to už snad dáme. I když, u nás člověk nikdy neví... (hořký úsměv)
Jsou před vámi tři zápasy během pěti dnů: teď v sobotu hrajete v Porubě, v pondělí doma s Přerovem a ve středu ve Vrchlabí. Tak náročný program vás čeká v základní části naposledy.
O Vánocích jsme taky měli takový program: jeden jen jsme hráli, pak byl den pauza, pak jsme zase hráli, pak jsme měli dva dny volno... Takže zápasy v rychlém sledu jsme si vyzkoušeli. Nevím, mně osobně to zase takový problém nedělá. Každý to ale má jinak.
Asistent trenéra Nekvasil říkal, že je to takhle lepší než mít jeden dva zápasy, pak týden volno, pak zase jeden zápas...
Přesně tak. Pro moje tělo je nejhorší, když se hraje dvakrát hned po sobě a pak je najedou zase pauza. Mám raději klasické tempo středa, sobota, nebo třeba když se tam přihodí pondělí. Zkrátka když se více hraje. To je pro mě určitě lepší.
Vraťme se na chvíli k vašim čtvrtečním 40. narozeninám. Stihli jste je v kabině trochu oslavit?
Jo, kluci mi popřáli. Dal jsem tam nějakou čokoládu, pohoda...
Stejné kulatiny se v Jihlavě řešily hned dvakrát, spoluhráč Josef Skořepa je měl 28. prosince. Bavili jste se spolu o tom, jak se mění hokejista, když je mu čtyřicet?
Spíš o tom, jak se hokej změnil jako takový. Je to prakticky jiný sport.
 |
Vnímáte to i vy nějak konkrétně, když jdete do zápasu?
Já asi ne. Na každý zápas se připravuju stále stejně. Tohle neberu v potaz.
Takže platí, že věk je jen číslo?
Přesně tak. (usmívá se) Mám to tak v hlavě nastavené. Říkal jsem, je mi 29 let, takže ještě deset let můžu hrát. (směje se)
Ostatně, Jaromír Jágr za měsíc oslaví padesátiny. A stále hraje extraligu. Tak ho aspoň můžete překonat.
(směje se) To nevím. Samozřejmě záleží, co se stane. Budu hrát tak dlouho, dokud mě to bude bavit a dokud mě někde budou chtít. Musím ale mít štěstí na to, aby se mi vyhýbala zranění. Poslední dva roky mi zdraví moc nepřálo a není to vůbec příjemné, dostávat se zpátky. Takže záleží na všech okolnostech, na štěstí. Uvidíme, co bude.
Zmiňujete vaše zdravotní trable. Byla to shoda okolností, nebo už třeba tělo naznačuje, že už je opotřebované?
Minulý rok mě na delší dobu vyřadilo tříslo. Jenže to byla fakt spíš shoda okolností. Protože tam byla během covidu asi měsíc a půl pauza. My jsme padli do karantény, když nám skončila, tak se na měsíc uzavřelo vše. Pak jsem najednou naskočil do zápasu v Olomouci, snad z jednoho dvou tréninků. V extralize se hrálo obden, pak jsem se vrátil sem a tělo mezitím dostalo hroznou ránu. Co si budeme povídat, jestli člověk běhá, nebo jezdí na kole, je to něco úplně jiného než bruslení. Bohužel, přitahovač na té noze nevydržel.
A letošní zranění?
Při bránění jsem spadl na mantinel, rukou. Nebyla to ani nějaká velká rána, prostě jsem se dostal do nějakého blbého úhlu. Bohužel se stalo, co se stalo. Ale nevidím to tak, že bych byl opotřebovaný. To si nemyslím.
Trenér Ujčík mluvil o tom, že bylo těžké vás i přes zranění držet od týmu.
No jasně. To pro mě byla katastrofa. Když mi doktor řekl, že správně bych měl být bez hokeje osm až dvanáct týdnů, odpověděl jsem mu, že nevydržím ani osm až dvanáct dní. Takže hrůza.
To nevypadá, že byste byl zrovna poslušný pacient.
Já bych to nechal na Láďovi (lékař Ladislav Čepera), aby to když tak zhodnotil. (směje se)
