„Mladí se dnes nad tím příměrem asi ušklíbnou, ale věřte mi, Dukla, to byl tehdy pojem. Něco jako ve fotbale Bayern Mnichov. Hrát za ni chtěli všichni,“ pustil se do vzpomínání rodák z Prahy.
Jenže od chtění ke skutečnosti vedla dlouhá cesta. Do výběru se dostaly mraky hráčů, ale dres Dukly oblékli jen ti nejlepší. „Hrávalo se na tři pětky - a to už jste musel něco umět,“ poznamenal Vorlíček.
On sám prý do Jihlavy v roce 1966 dorazil na jakési předsoustředění společně s dalšími devětačtyřiceti mladými hokejisty. „Sítem nás nakonec propadlo jen osm a z toho dva jsme pak skutečně hráli. Já a Jirka Neubauer z Plzně,“ vrátil se ve vzpomínkách do doby, kdy se dostal z pražského Motorletu na vojnu do vysněné Dukly. „Byla pro mě ohromná čest za ni hrát,“ dodal.
Coby devatenáctiletý „bažant“ se ocitl v jedné kabině s tehdejšími top hráči celého Československa. „Co jméno, to pomalu reprezentant. Úplně se nám z toho s Jirkou rozklepala kolena,“ zavzpomínal s úsměvem. „Vůbec jsme nevěděli, jestli třeba můžeme Jardovi Holíkovi tykat,“ přiznal.
A tak když devatenáctiletému Vorlíčkovi kouč Jaroslav Pitner oznámil, že bude hrát v jedné lajně s Jiřím Kochtou a Janem Hrbatým, bylo jasné, že se na ledě klidně přetrhne. „Kdybych měl vyjmenovat všechny kluky, na které rád vzpomínám, trvalo by to dlouho. A nerad bych na někoho zapomněl. Každopádně třeba Jan Suchý byl pro mě jednoznačně nejlepším obráncem. Neskutečný, co na ledě uměl,“ vysekl poklonu bývalému spoluhráči.
V době, kdy společně slavili na náměstí v Jihlavě historicky první titul, bylo Vorlíčkovi 19 let a 363 dnů. Prvenství v lize tak dostal jako nejkrásnější dárek ke dvacátým narozeninám. „Vzpomínám si, jak jsme přijeli z Ostravy do Jihlavy a tam byla spousta lidí. Přitom už bylo dost pozdě, protože cestou z posledního zápasu jsme se ještě stavovali ve Velké Bíteši na jídle a něco k pití,“ podotkl s úsměvem.
Jihlavský tým sice tehdy slavil prvenství úplně poprvé, nicméně patřil mezi absolutní špičku ligy. Takže když o rok později přišli za Vorlíčkem s nabídkou, zda nechce s Duklou spojit i svoje další hokejové roky, nebylo nad čím váhat.
„Samozřejmě jsem souhlasil. Víte, já když teď slyším, že třeba v Pardubicích přišlo na hokej osm tisíc lidí, tak se jen usměju. Na nás tehdy chodilo až dvanáct tisíc. Třeba když jsme hráli v Brně, už o půl třetí odpoledne byla všechna místa ke stání obsazená. A to samé na Spartě,“ připomněl tehdejší zájem o Duklu.
Do civilu nechtěl, ale musel
Ve chvíli, kdy věřil, že na Vysočině už zůstane, přišlo období, kdy se prostě musel vrátit do Prahy. „Můj bratr Standa totiž zůstal ve Švýcarsku. Hned jsem dostal zákaz s Duklou vycestovat a skončilo to tak, že na mě jeden tehdejší podplukovník řval, že si hned podám žádost do civilu, jinak už si ani neškrtnu. Doslova jsem slyšel, že Vorlíček už se nepodívá ani do Moskvy.“
Do poslední chvíle sice věřil, že se najde nějaké řešení, aby mohl v Jihlavě zůstat, jenže marně. Kvůli nucenému odchodu z Dukly dokonce přišel i o domácí šampionát v Praze v roce 1972. „Vypadl jsem ze závěrečné nominace a pan profesor Kostka mi pak mezi čtyřma očima řekl, že kdybych tehdy ještě byl v Jihlavě, tak jsem si v Praze zahrál,“ prozradil Vorlíček.
Reprezentace mu ale nebyla souzená. Smůlu měl už několikrát předtím. „Jednou jsme třeba jeli s Jirkou Kochtou na reprezentační sraz a kousek za Jihlavou jsme havarovali. Já jako spolujezdec jsem měl vykloubené rameno a Jirka byl taky zle potlučený,“ vybavil si nepříjemné vzpomínky. „A když jsem pak měl hrát v Praze proti Švédsku, tak Švédové nepřijeli na protest, protože jejich novináři nedostali víza. Nakonec jsem si v národním týmu zahrál jen jednou - v Pardubicích proti Americe,“ doplnil.
Po letech strávených ve Spartě se však přece jen dočkal návratu do Jihlavy. A tentokrát už napořád. Jako trenér začínajícího střediska vrcholového sportu mládeže. Společně s Janem Hrbatým následně dovedli jihlavský dorost ke dvěma titulům mistra republiky.
„Pak jsem se dostal i k áčku. Vlastně jako poslední jsem se s Duklou probojoval do play-off,“ připomněl, že od té doby už si Jihlava o nejvyšší příčky v extralize nezahrála. „Ta doba už šla jinam, nebyla tak nakloněná vojenským klubům, nebyly peníze. A zatímco ostatní kluby šly nahoru, Dukla bohužel ustoupila do pozadí.“
