Rok působil ve finském Kuopiu, na vojně hrál za Tábor. Hokejové statistiky mnoho nesleduje. "Kvůli nim nehraju. Vydrželo zdraví, a tak jsem se dopracoval k sedmi stům zápasů. Kromě operace klíčku se mi další zdravotní problémy naštěstí vyhnuly," říká Ivan Vlček. O 187 centimetrů vysokém a 92 kilogramů vážícím bekovi spoluhráči tvrdí, že je příkladem tréninkové píle. "Není to tak horké, jak říkají. Čím je člověk starší, tím víc musí trénovat. Příkladem bych ale být nechtěl."
Zároveň o něm říkají, že je uzavřený a mnoho toho nenamluví. "Nejsem otevřený člověk, ale bavit se dokážu. Legraci mám rád. Vypadá sice, že jsem nepřístupný, ale není to tak docela pravda." V šatně si prý nejvíc rozumí s Milanem Volákem. Na ledě ho nejčastěji rozzlobí sudí. V letošním prvním zápase v Českých Budějovicích seděl třikrát na trestné lavici. "To faul mě nerozčílí tak jako rozhodčí. A čím jsem starší, tím víc se rozčiluju," tvrdí.
Ivan Vlček dojíždí do Plzně z Rokycan. Tam žije s rodinou a trénuje žákovské družstvo. Hraje v něm jeho čtrnáctiletý syn Lukáš. "Dřív jsem chodil na tréninky častěji. Teď mi to vyjde tak jednou v týdnu, v sezoně už nemám tolik času," vysvětluje. Je rád, že se jeho syn potatil. "Ze začátku jsem se mu snažil radit, ale raději jsem toho nechal. Jsem rád, že sportuje, ale neženu ho do toho, aby se hokeji věnoval tak jako já a v budoucnu se jím živil. Vím, co to obnáší. Byl bych samozřejmě rád, kdyby se mu dařilo, ale když to nepůjde, nic se dít nebude," říká Ivan Vlček. Jeho největšími úspěchy je postup do finále extraligy v roce 1992 a bronzová medaile z loňska. V roce 1995 startoval na mistrovství světa ve Švédsku, kde česká reprezentace skončila pátá.
A co o Ivanu Vlčkovi říkají jeho spoluhráči, trenéři a funkcionáři v plzeňském klubu?
Šéf klubu Zdeněk Haber:
Je nekompromisní obránce a výborný rozehrávač. Jen věk mu brání v tom, aby hrál za národní mužstvo. V době, kdy tam měl být, tak se ho nikdo nevšiml, zrovna tak jako Josefa Řezníčka. V reprezentaci byl jen rok. Cením si jeho věrnosti klubu. Je to jedinělý příklad v Plzni a možná v celé extralize.
Trenér Radim Rulík:
Má špičkovou morálku. Trénuje na sto procent. Je zářným příkladem toho, že nejsou-li zdravotní problémy a hráč je schopen psychicky unést tvrdý trénink, věk nehraje roli. Na ledě stačí pohybem a dokáže vnést do mužstva bojovnost, nasazení, obětavost. Odehraje spoustu minut,hraje oslabení, přesilovky. Má zkušenosti, odhad. Je to bojovník, dělník na ledě. Pro mužstvo odevzdá maximum. Velmi si ho cením.
Útočník Petr Kořínek:
Svým přístupem k hokeji a statečností je příkladem pro mladé hráče. Je trošku samotář, takový ten typ tichá voda břehy mele.
Útočník David Pospíšil:
Je to Emil Zátopek v hokeji - běží strašně dlouhou trať a dobře. Jde stále na sto procent a hokeji je oddaný. I díky němu má Plzeň takové výsledky. Všichni se mu snaží přiblížit a trénovat tak jak on. Kdyby třicetiletý trénoval míň než on v sedmatřiceti, byla by to ostuda.
Obránce Jiří Hanzlík:
Je to výjimečný hráč s železnou kondicí. I když jsme podstatně mladší, tak za ním zaostáváme. Na ledě je to vidět. Je z nás největší bojovník.
