Minulý týden spustila lavinu zpověď bývalého hokejisty Akima Aliua, který nařkl z rasistických poznámek kouče Billa Peterse. Ten nakonec na post hlavního trenéra rezignoval, zároveň se vynořila obvinění dalších známých trenérů jako Mikea Babcocka nebo Marca Crawforda.
Pod posledním jmenovaným působil v Coloradu koncem 90. let také Krupp. „S Marcem jsem měl dobrý vztah, tehdy nám přišel super. Když ale poslouchám historky od hráčů, které trénoval dlouho po mně, musel se hodně změnit,“ zamýšlí se 54letý trenér.
Co na celou kauzu říkáte?
Musím potvrdit, že dřív bylo hokejové prostředí opravdu mnohem ostřejší, včetně tónu, jakým se trenéři baví s hráči. Ale celé je to o vzájemném respektu. Hlavní věc je, že od sebe musíte umět oddělit hokejistu a člověka. Když někdo při zápase nepromění šanci, neznamená to, že je to špatný člověk. Pro trenéra je to velká výzva, hlavně z psychologického hlediska. Když po zkažené přesilovce seřvete hráče v šatně za to, že je lenoch, nikdo se pak už nesoustředí na přesilovku. Všichni vidí jen to, že dotyčný dostal vynadáno.
V případě Akima Aliua měly sehrát roli rasistické poznámky.
Pro to není omluvy. Časy se určitě změnily všude na světě, lidé jsou citlivější a chovají se k sobě lépe. Ale pro rasismus místo není a nebylo. Zároveň je třeba dodat, že konfrontace dvou osobností byla ve vztahu trenér-hráč odjakživa. Jsou trenéři džentlmeni a pak ti, kteří vládnou tvrdou rukou a jsou vážně ostří a nepříjemní. Celá ta věc s Babcockem mi ale stejně přijde trochu přehnaná, i když je o něm známo, že je to arogant. Je to složité. Asi každý trenér se teď vrací v myšlenkách a říká si: Neřekl jsem taky kdysi ve vzteku něco špatného?
Byli trenéři, které jste jako hráč nenáviděl?
Naopak, spoustu jsem si jich zamiloval. Třeba Ala Arboura z New York Islanders, pro něj bych udělal cokoliv. U něj bylo právě jasné, že když poděláte přihrávku, tak prostě poděláte přihrávku. Na ledě si to se mnou vyříkal, ale potom mě potkal na chodbě a ptal se mě na Vánoce. Věděl moc dobře, jak blbě se cítím, ale netahal to do života.
V Buffalu vás vedl další slavný kouč, Scotty Bowman.
Ten se mnou chtěl pořád klábosit o psích spřeženích a o Německu. Přivedl mě jako generální manažer z Německa do Buffala, draftoval mě. Abych pravdu řekl, nikdy jsme se pořádně nebavili o hokeji. Někteří hráči mi říkali, že se k nim nechoval zrovna nejlépe. Nicklas Lidström se mě ptal, co to furt řešíme, že s ním si za tři roky vyměnil tak pět slov. Se mnou ale chtěl pořád řešit psy.
Vážně jste si s každým koučem padl?
Jeden trenér, s kterým jsem to měl těžké, mě napadá. Během mé první sezony v Buffalu jsem musel na farmu do Rochesteru, kde mě trénoval John Van Boxmeer. Ten mi dával kapky! Pořád si mě dobíral a nutil mě, abych se pral. Předtím jsem to nikdy nedělal, v Německu jsem byl zvyklý chodit na přesilovky. Ale co mi zbývalo. Není to jako v tenise, kde si sami vyberete trenéra. V hokeji se mu musíte podřídit. A víte co? Nakonec, když se na mě ptali z prvního týmu, tak mě vychválil. A proto mě vytáhli zpátky nahoru.
Naslouchal jste mu?
Když přišel povel „vyskoč“, neptal jsem se proč, ale jak vysoko. Do té doby jsem byl tak trochu rozmazlený, zvykl jsem si hrát s pukem. Měl jsem zametenou cestičku v Německu, kde jsem nastupoval po boku legendárního Uda Kiesslinga. V Americe jsem se dostal na farmu a vrátil se na zem.
Trenér Uwe Krupp na tréninku Sparty.
Jak jste to tehdy zvládal?
Van Boxmeera jsem nenáviděl, ale bylo to nejdůležitějších sedm měsíců mé kariéry. Říkal mi, na co se mám soustředit, nebo budu sedět. Vyhrožoval mi, že mě pošle do ECHL, což jsem si neuměl představit. Asi bych se tam zbláznil. Ale v AHL se nám tenkrát dařilo a on si vzal každého hráče na individuální sezení.
Jak probíhalo?
Seděl jsem před ním, dusil v sobě vztek a v hlavě jsem měl spoustu slov, kterými bych ho počastoval. Ale mlčel jsem. A on mi povídá: Víš, já ti strašně fandím. Zíral jsem a myslel si, že jsem se snad ocitl ve špatné dimenzi. Van Boxmeer pokračoval: Jakmile si poradíš se mnou, každý další trenér ti bude připadat jako beránek. A měl pravdu. Tehdy jsem sice nesnášel svůj život, ale poslouchal jsem ho a díky tomu jsem se dostal mezi nejlepší.
