Na úplně první pohled to ještě není patrné. Dobrá, u domu v kopci nad Litvínovem stojí hokejová branka. Ale také basketbalový koš. Sídlí tu strakatý králík, kterého si na rodičích vyprosila slečna Diana. Paní Karin od jara do podzimu pečuje o zahradu. Na ledničce v kuchyni jsou vystavené magnety z cest. U stolu nad čerstvě upečenou buchtou se někdy řeší docela všední starosti. Nicméně nejčastěji se tu rozebírá... HOKEJ.
Až sem doléhá dunění mantinelů, praskání ledu pod bruslemi a řev obecenstva. Trénink. Zápas. Soustředění. Turnaj. Tahle slova tu poletují s naprostou samozřejmostí.
Sedmnáctiletý Kristian nedávno poněkud naboural zaběhnutý režim, když povýšil z litvínovské juniorky do extraligového týmu dospělých.
Dřív ráno pádil do Mostu do školy a odpoledne jezdil s tátou-koučem na tréninky. Teď si může déle pospat, dopoledne chodí na led s muži, poobědvá doma a tramvají se veze za vzděláním. Studuje marketing a ekonomiku cestování.
„Jedna trojka a sedm dvojek,“ hlásí Reichel mladší skóre z vysvědčení. „Je divné přijít do školy na odpoledku, ale učitelé mi pomáhají. Příští rok bych měl maturovat. Těším se, až to budu mít za sebou.“
Zápisné vysoké jako plat
Robert Reichel, kapitán zlaté generace z přelomu tisíciletí, bruslí po kluzišti litvínovského zimáku. Na hlavě černožlutý kulich, v ústech píšťalka. „Puky z brány!“ velí hlasitě.
Vede tu juniory, zároveň šéfuje reprezentaci do 18 let, do níž patří i Kristian. Když mají ligy přestávku, Reichelovi na volno ani nepomyslí. Vyrážejí na mezinárodní akce, zrovna minulý týden na turnaj do Finska.
Robert Reichel
Blíží se dubnové mistrovství světa v USA, pročež se poté Reichel senior vydá na inspekci do Kanady, aby obhlédl talenty působící za oceánem. „Mám informace od scoutů a agentů, ale chci ty kluky vidět na vlastní oči,“ tvrdí. Následně poletí - i s potomkem - do Severní Ameriky znovu, na soustředění do Winnipegu a pak na samotný šampionát.
Dres s číslem 22, s nímž v šestnácti prorazil do československé ligy, má zarámovaný ve své malé síni slávy ve sklepě. Už v devatenácti ovládl v nejvyšší soutěži bodování a přestoupil do NHL.
V Litvínově dvaadvacítku na jeho počest slavnostně vyřadili. Teď se vrátila. Legenda svolila, aby ji nosil Kristian. Ten hned ve druhém startu dal gól, za což musel v mančaftu složit zápisné.
„Jenže sotva jsem podepsal smlouvu a ta částka byla navíc skoro tak vysoká jako můj plat,“ říká. „Takže mě taťka musel založit. Ale říkal, že první plat půjde domů.“
Rodiče sledovali jeho zásah ve Vítkovicích z obýváku v přímém televizním přenosu. „Byli u nás sousedi, fandili jsme všichni,“ líčí paní Reichelová. „Když to tam padlo, všichni jsme vyskočili a křičeli. V euforii jsme to i maličko zapili.“
„Parádní rána,“ ocenil i její muž, jinak přísný kritik. „Až si Kristian zvykne na kvalitnější brankáře, gólů bude rychle přibývat.“
Kristian Reichel vyráží za pukem.
Jak jen to letí... Když velký „Alby“ ještě válel za Litvínov, ten malý ho často doprovázel do šatny. V půlce ledna do ní nakráčel jako hráč a potkal tu staré známé, třeba Hübla, Lukeše či Jánského. „Byl jsem strašně nervózní, ale kluci mě vzali dobře,“ říká. Mezi otci od rodin většinou mlčí, do hovorů dospělých se neplete. Hokejovým uměním sem zapadá, postavou už méně.
Bylo to ošklivé, necítil nohy
Reichelovi zírali na děsivou scénu. Jejich dítě po soupeřově faulu vletělo hlavou do hrazení a nehýbalo se. Karin seběhla na střídačku, Robert utíkal na led. „Bylo to ošklivé, kluk necítil nohy,“ vybavuje si máma. „Odvezla ho záchranka. Tři dny zůstal v nemocnici na pozorování. Naštěstí se mu nic vážného nestalo.“
Za 25 let soužití s Robertem si jeho manželka dokonale zvykla na hokejovou realitu. Smířeně říká, že se podobná věc může přihodit skoro kdykoliv. Přesto ji na tribuně občas přepadá úzkost.
„Když na něj vyrukuje nějaký vařbuch, tak Kristian odletí,“ vyprávěla kdysi. I teď vnímá, že její syn mezi metrákovými soky vypadá poněkud nepatřičně. „Je nejhubenější. Musí si dávat bacha.“
Litvínovský bažant si dává bacha. „Soupeři si na vás umějí počkat. Snažím se, abych nevjel, kam nemám.“ Taktéž se snaží přibrat. Od táty se liší nejen tím, že hůl drží napravo. Taky ho o kus přerostl - na 184 centimetrů.
Litvínovský útočník Kristian Reichel přeskakuje mantinel při domácí premiéře v zápase s Libercem.
Doma má pověst kyseliny, jež - s prominutím - sežere vše, k čemu se přiblíží. „Ale asi moc spaluju,“ tvrdí útočník vážící 77 kg. „Posiluju, jím. Nic nezabírá.“
„Potřeboval by tak o osm kilo víc. Ale určitě to nebudeme hrotit, žádné výživové doplňky,“ říká Reichel senior. Ač věří, že to syn dotáhne daleko, nestaví před něj obří cíle.
Ještě jsem nic nedokázal
Hokej vážně hýbe celou rodinou. Na zápasy už se chodí dívat i Kristianova mladší sestra Diana, která to donedávna odmítala. Nadějného centra ovšem sledují i jiné fanynky.
„Můj úspěch zaznamenala hlavně děvčata,“ říká s úsměvem Reichel mladší. „Prý se o mně ve škole baví na chodbě. Když projdu, ukazují si na mě. Říkám si, co blbnou, vždyť jsem ještě nic nedokázal.“
Leč v dalších měsících by leccos dokázat mohl. V lize, v národním týmu, na draftu do NHL, v níž by jednou rád hrál. „Ale nesvazuju se tím,“ praví Kristian Reichel. „Chci se zlepšovat, udržet se v áčku, dodělat školu. A pak se uvidí.“
