Puk nepadl daleko od hokejky. Vlastně přesně tam, kam se čekalo. Kristian Reichel následuje slavného otce, stejně jako on debutoval v extralize ve věku teenagera. Táta Robert, kapitán zlaté generace českého hokeje, mu v Litvínově uvolnil své vyřazené číslo 22.
„Jednou si chci zahrát NHL jako on a hlavně se hokejem živit,“ svěřil se student třetího ročníku Soukromé střední školy pro marketing a ekonomiku podnikání v Mostě.
Jak si užíváte, že Kristian naskočil v sedmnácti do extraligy?
Robert Reichel: Jsem rád, že dostal příležitost v áčku. Co se týká výkonů, hraje to, co jsem očekával. Že bude předvádět ten samý hokej co doteď. Je důležité, že z těch věcí, co dělá na ledě, se i prosazuje. Jen škoda, že ze šancí, co měl, mohl dát víc gólů. Musí si zvyknout na jiný styl brankářů, kteří jsou daleko lepší než v juniorce. Časem ty góly určitě začne dávat.
Kristian Reichel: Za šanci jsem rád, ale už to moc neřeším. Makám, snažím se, abych udělal co nejvíc pro tým. Důležité je vyhrávat, protože moc výher zatím moc není.
Překvapilo vás, že šance přišla tak brzy?
Robert Reichel: Viděl jsem, že má talent, že pracuje tvrdě. Byla jen otázka, aby se nezranil. A otázka, kdy si trenéři všimnou a povolají ho. To už byla jejich věc, ne moje. Ale tím přístupem, jaký k hokeji má, tou dřinou, dostal šanci. Já nejsem překvapený, věděl jsem, že je připravený dobře. Myslím, že do toho vlítnul, jak by měl. Hlavní věc, že si dovolí věci, které si dovoluje v juniorech. Pokud v tom bude pokračovat, jeho výkony budou stále lepší a lepší.
Kristian Reichel: Určitě mě překvapilo, že jsem naskočil, byl jsem moc rád za tu šanci. Snad se v áčku udržím co nejdéle.
Robert Reichel (uprostřed) a Martin Ručinský v hledišti v Litvínově.
Na ledě působí Kristian dost drze a sebevědomě.
Robert Reichel: Je mladý, musí být drzý. Já když vzpomenu, když jsem byl mladý, taky jsem byl hodně drzý. Je výborný bruslař, má dobrou střelu, přehled. Ty věci nějak skloubil. Adaptoval se hodně rychle, musím říct, že přesun do seniorů nebyl tak drastický.
Kristian Reichel: Snažím se hrát s voji hru, s kluky jsme si řekli, že budeme všechno střílet a cpát na bránu, což se nám snad teď daří.
Jaké hokejové vlastnosti zdědil Kristian po tátovi?
Robert Reichel: Nedá se hodnotit, co jsem měl já a co měl on. Každý jsme hráli v trošku jiné době, jiný hokej. Má dobrou střelu, umí přihrát, pracuje jak v útoku, tak do obrany. Je celoplošný hráč. Důležité je, že nic nevypustí, to k dnešnímu hokeji patří.
Kristian Reichel: Moc si ho nepamatuju, když hrál. Ale třeba nějaké finty na bulích jsem od něj okoukal.
V sedmnácti v extralize. Nebude teď Kristian létat v oblacích?
Robert Reichel: Myslím, že ne. Vím, že to nemá jednoduché s tím jménem, co má. Vždycky jsem mu říkal, že musí mít pokoru, a to on má. A pracovat tvrdě. Ať si říká každý, co chce. Musí jít za svým cílem, což dělá.
Kristian Reichel: Táta mi říkal, abych si na to dával pozor. Ale já vím, na čem jsem, že tohle není konec světa, pořád se chci zlepšovat. Snažím se hrát každý zápas naplno. Myslím si, že si na nic nehraju, a tak by to mělo být.
Škola, tréninky, zápasy, cestování. Jak se to dá všechno skloubit dohromady?
Robert Reichel: Doma jsme si řekli, že škola je pořád číslo 1, musí ji dodělat. Skončí trénink a jde do lavice. Musí to nějak dohnat. Pokud zbude nějaký čas, určitě nějak zpestříme jeho hokejovou přípravu, aby se dál zlepšoval.
Kristian Reichel: Chodím většinou teď na odpolední vyučování, protože ráno je trénink. Učitelé mi vycházejí vstříc, dá se říct, že mám individuál. S učiteli jsme za dobře a jsem za to rád. Samozřejmě se snažím co nejvíc trénovat, když mám čas, jsou tam prvky, které bych měl zlepšit. Ale jdeme postupně a nechtěl bych to uspěchat. Chci jít na to časem, ono to všechno přijde.
Co kdyby se teď ozvali manažeři ze zámoří?
Robert Reichel: Já bych to nějak nehodnotil. Dneska je tady, hraje za muže. Co dál, uvidíme. Není to na pořadu dne. Ale myslím si, že kariéru má před sebou a musí být zdravý. Pak může hrát dobrý hokej v Litvínově, nebo kdekoliv jinde.
Kristian Reichel: Sen je vždycky, cíle se mají klást co nejvyšší, aby se člověk mohl pořád zlepšovat. Chtěl bych si zahrát NHL, ale teď jsem rád, kde jsem, a chtěl bych se postupně zlepšovat. Jsem rád, že teď hraju a to ostatní nechám na osudu. A kdyby přišla nabídka z NHL už teď? Je to trochu těžké říct, co by se dělo. Uvidíme, jak se to vyvine.
Možná bude muset Kristian nejdříve trochu zesílit. Extrémně hubená postava se zdá být jako slabina.
Robert Reichel: Určitě není nejtěžší, dneska má 77 kilo, což má skoro stejně, jako když jsem začínal já. Ta hmota se věkem trošku zvýší. Ale má jiné přednosti. Pokud bude někde trefený, musí být připravený, pak s tím problém nebude. On je natolik chytrý, že když ho někdo bude chtít sestřelit, uvidí ho.
Kristian Reichel: Já vím, je to je takové minus pro mě. Snažím se to nahradit chytrostí a hrát tak, jak chci. A ta síla, to i táta říká, že to časem přijde. Makám, jím hodně, je to otázka času.
Kristian dal nedávno ve Vítkovicích premiérový extraligový gól. Jaká byla oslava?
Robert Reichel: Já jsem dostal dárek, že jsem musel za něj zaplatit zápisné. Byl to krásný moment, škoda, že jsem ho viděl jen televizi, ne tady v Litvínově. Ale jsem rád, že to má za sebou a nemusí čekat. Dal gól daleko rychleji než já.
Kristian Reichel: Žádná oslava nebyla, dal jsem gól ve Vítkovicích a druhý den byl zápas ve Zlíně, nebyl jsem vůbec doma. Nevím, jaká byla doma oslava, ale asi dobrá, co jsem slyšel. Táta to oslavil za mě (smích). Musel mi pak půjčit na zápisné, bylo dost tučné. Ale cifru nebudu říkat, to zůstane v kabině.
Dvaadvacítka byla na počest Roberta Reichela vyřazena a visela pod stropem Hlinkova stadionu, teď už se s ní na zádech ale zase prohání Kristian Reichel. Jak to vzniklo?
Robert Reichel: Já věděl, že dvaadvacítku nemůže mít nikdo v Litvínově, tak jsem mu ji věnoval. Řekl jsem mu, že doufám, že bude střílet stejně, jako jsem střílel já.
Kristian Reichel: Táta mi říkal, ať si uvědomím, co mám na zádech, že s tím hrál výborný hráč. A ať makám úplně stejně jako on. A že to ostatní přijde. Jinak já jsem vždy hrál s dvaadvacítkou, kromě teď těch pár roků, co byla vyřazená. Je to moje oblíbené číslo a moc si toho vážím, že mi ji táta dal.
