„Když mě předseda oddílu Kamil Havelka ocenil, nemohl jsem ani mluvit. Věděl jsem, že ze zdravotních důvodů budu muset skončit. Všechno mi bude strašně moc chybět!“
První hokejové krůčky pod ním udělala škvrňata, z kterých vyrostli olympijští hrdinové, mistři světa i držitelé Stanleyova poháru. „Nejvíc vzpomínám na partu olympijských vítězů z Nagana, měl jsem tam čtyři kluky z jedné třídy: Reichela, Ručinského, Langa a Šlégra,“ vyjmenoval je muž, kterému táhne na osmdesát.
Už tehdy Černý poznal, že mu pod rukama roste výjimečná generace, která později pozlatila český hokej a pobláznila celý národ. „Dneska už malí hrají plno zápasů, ale tihle kluci do čtvrté třídy pomalu neviděli puk. Což byla výhoda. My jen bruslili, na jedné noze, bogny, vánočky, vnější a vnitřní oblouky a teprve ve čtvrté třídě jsme začali hrát mistráky,“ vzpomíná.
„Dnes chtějí rodiče výsledky, pletou se trenérům do sestavy. Je to moc uspěchané, a pokud se dá na názory rodičů, je to špatně.“
S trenérským štábem prý tehdy rodiče Jiřího Šlégra, Roberta Reichela, Roberta Langa a Martina Ručinského tvořili skvělou partu. Ručinského táta děti s Černým trénoval. „Byla to naše srdcová třída. Říkali jsme tehdy se starým Růčou, že dvacet let tady taková nebude. A ono už je to přes třicet let,“ povzdechl si.
Sám Černý ještě před vojnou hrával v Litvínově dorosteneckou ligu. „A letos je to přesně padesát let, co jsem přišel se svým starším synem na letní trénink tady v Litvínově nad Nudlí, že by mohl zkusit hrát hokej. Byli tam trenéři, kteří mě znali už z mých předchozích let, a říkali mi: Co tady čumíš! Příště si vezmi tepláky a pojď nám pomoct,“ přiblížil, jak se dostal k trénování.
„Nejdříve jsem vedl základnu a postupem času i žáky a dorostence. Když jsem začínal, chodili mi tam třeba Vláďa Růžička nebo Honza Tábor.“ Vzpomíná i na třídu s Vopatem, Skořepou, Zelenkou a Nikolovem, na další kolem Kašpara, Bahenského a Petružálka.
„Na žádnou partu si za ta léta stěžovat nemůžu. Vždycky jsem vycházel z jedné věci, že tým musí být jedna parta a bez toho to nejde. A taky že musí být kázeň a pořádek. Když je pořádek a kázeň v kabině, je kázeň a pořádek i v autobuse, na střídačce a hlavně i na ledě,“ přibližuje legenda svoji filozofii.
Stejné věci vyžadoval i po rodičích. „Aby mi chodili do kabiny nebo povídali do trénování, to neexistovalo. Bral jsem je s sebou i ven, ale jakmile byl někdo společensky unaven, zpátky už s námi nemohl. Jednoho tatínka jsem poslal z Popradu vlakem,“ nebral si servítky.
„Dříve se po večerech zpívalo, vyprávěly se fóry, ale čím více se doba blížila dnešku, začala se objevovat zloba, proč nehraje ten a ten, a začali si závidět.“ Dnešním dětem podle Černého chybí přirozený pohyb.
„Před lety kluci pořád lítali někde venku a rodiče je museli uhánět, aby přišli domů. Dnes, když mají vůbec rodiče zájem o to, aby se hýbali, tak je musí vyhánět ven. Jsou jen na počítačích, mobilech a tabletech,“ vadí mu.
A také ambice rodičů. „Dítě si ještě neumí zavázat tkaničku a oni už ho vidí v NHL. Pro ně je to asi cíl, ale já tomu dneska vůbec nerozumím. První věcí je, že by to ty děti mělo hlavně bavit.“
